Bližší košile než kabát

5. 6. 2009 / Jaromír Habr

Se Stanislavem A. Hoškem souhlasím, snad až na tu tlustou čáru. Zároveň zkusím pohled z trochu jiného úhlu.

Nemyslím, že tlustá čára coby pokus o uměle navozený stav odpuštění a zapomnění může vyřešit vnitřní nesvobodu, kterou si nesou v sobě ti, jimž bylo ukřivděno a nenašli dost síly se přes onu křivdu přenést ani po dvaceti letech, nebo ti, kteří neměli dost odvahy kritizovat tehdy a vyrovnávají si účet se sebou prostřednictvím okopávání všeho předlistopadového nyní. Ale protože potřebná exkurze do hlubin lidské duše by vydala na mnoho stran a měla-li by být poctivá, nemohla by ignorovat ani například velmi podnětné pojednání o sporu rozumu a srdce Miloše Dokulila, omezím se na podstatné.

Míra demokracie je podle mne mimo jiné nepřímo úměrná míře, jakou je v konkrétním systému deformován výklad dějin utvořených bezprostředními politickými předchůdci. Zvlášť markantní je, jsou-li tito předchůdci onomu systému současně potenciálními konkurenty. Nejde ale zdaleka jen o rozměr, pro který nejvíc odpovídá termín "etický". Dovolím si vyslovit názor, že jde o starý známý princip "Bližší košile než kabát", související více s racionalitou než s etikou. Jde o naprosté selhání mechanismů, jenž by nás měly přimět ne-li preferovat, pak minimálně neignorovat cíle a zájmy dlouhodobé oproti těm bezprostředním. Jako argument kladu otázku: komu a čemu poslouží, překmitne-li kyvadlo dějin co možná nejvíc na druhou stranu? Čemu poslouží dehonestující paušalizace jakéhokoli předchozího systému, místy nabývající podoby nenávistně fanatické slepoty? Co přijde, až nynější mladá generace dospěje a její svobodnější část pochopí, že dopracovat se vlastnímu názoru je sice méně pohodlné než přijmout nabídku z dílny nejrůznějších sugestivních našeptávačů, nicméně že je to jediný způsob, jak se přiblížit pravdě? Až začne pochybovat, hledat, srovnávat a zohledňovat vlastní zkušenosti? A až ta vnitřně méně svobodná část poznatky té první přejme tak, jak je jí vlastní - zjednodušeně a jediným, co ji bude od tohoto okamžiku pohánět, bude touha účtovat vlastní zastuzené dluhy? Nejspíš bude následovat další překmit kyvadla znovu někam hodně daleko, jen směr pohybu bude jiný a z podstatné části opět protichůdný.

Jako by chronicky všudypřítomné "Pálí mě dobré bydlo" v jeho sociálních projevech nebylo prvkem zajišťujícím pro vývoj dostatečnou míru nerovnováhy, nestability, cykličnosti, prostě změny. Nebo se opravdu vývoj našeho živočišného druhu neobejde bez občasné nadvlády emocí, vášní, iracionality včetně jejich krajních poloh? Už nemáme ani na to uskutečňovat politiku jinak než jako souboj o bezprostřední přístup ke korytu, téměř zcela ignorující veřejný zájem, který z dlouhodobé perspektivy může posloužit výhradně coby odstrašující příklad?

Když k tomu přidáme extremismus intoleranční, tedy považování každého i nepatrně názorově či jinak odlišného za nepřítele, neochotu vyslechnout oponenta či zdržovat se verbální formulací vlastního názoru, nelze se ubránit pocitu, že příroda, uskutečňující vývoj mimo jiné selekcí, to v případě člověka bude mít snazší -- my jako jediný živočišný druh její roli nejspíš zastoupíme vlastním počínáním. Nebo že by nám příroda ještě včas poskytla nějakou šanci v podobě fatality nutné k návratu nezbytné míry pokory coby schopnosti radovat se z pouhé existence, tedy alespoň do chvíle, než opět nastoupí nespokojenost a pohrdání vším? Že by došlo i na: "Čím hůř, tím líp"?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 5.6. 2009