Volby do Evropy

6. 6. 2009 / Jan Keller

Když po dlouhé agónii padla vláda Mirka Topolánka, byli jsme přesvědčováni, že pro celou Evropu je to velké překvapení a obrovská rána. Evropa prý s velkým znepokojením sleduje, co se u nás děje. Představme si na chvíli, že tyto řeči byly pravdivé. V tom případě obrovsky vynikne kontrast mezi živým zájmem Evropy o nás a naprostým nezájmem nás o Evropu. Vždyť jen pár dnů před volbami do Evropského parlamentu, je téma Evropy tím posledním, čím naše země žije. Jsme svědky všeho možného, jen ne toho, že by jednotlivé politické strany precizovaly svůj vztah ke sjednocování Evropy. Politici se netrumfují v tom, který z nich podá přesvědčivější výklad předností a slabin Lisabonské smlouvy. Evropské volby jsme pojali jen jako vhodnou příležitost k vyřizování vlastních účtů. Mají pro nás v zásadě trojí význam.

Za prvé umožňují stranám připravit si pozice pro skutečně důležité volby parlamentní a otestovat poměr sil před velkým, vpravdě světodějným podzimním kláním. Předvolební průzkumy politických preferencí nikdo nevnímá jako informaci o našem postoji vůči evropské integraci. Všichni je čtou jako předběžné vyhodnocení šancí na tvorbu budoucích parlamentních koalic.

Druhý význam voleb do Evropy je pro nás v tom, že umožňují pravici přeskupit síly na politickém kolbišti. Toto přeskupení proběhne zcela bez ohledu na to, nakolik a v čem se lišily názory jednotlivých stran bývalé vládní koalice na Lisabonskou smlouvu. Původně našla Topolánkova ODS ve věci Lisabonu společnou parketu se Schwarzenbergovou Stranou zelených. To znamená: kývnout na Evropu, což nás prakticky k ničemu nezavazuje, a získat čas pro utužování co nejužších vazeb se Spojenými státy. Uplynulo pár týdnů od pádu vlád a všechno je jinak. Už dávno utichly spekulace o tom, že Topolánek nabídne Bursíkovi společnou předvolební koalici. Pro technokratické jádro občanských demokratů se i krotký Bursík stal přílišnou přítěží, jakmile začalo být jasné, že ani silou neudrží svoji stranu pohromadě.

Zatímco zelené ponechal Topolánek bez větších známek lítosti prostě jejich osudu, lidovcům provedl něco ošklivějšího. Tím, že před jejich záchranářským sjezdem začal hlasitě uvažovat o možnosti předvolební koalice s novou stranou Miroslava Kalouska, zatloukl dost možná poslední hřebíček do jejich rakve. Mnoho bratrů a sester, kteří by se pořádně ošívali, než by z nejistoty Čunkových pěti a půl procent přešli k jistotě Kalouskových několika promile, objeví v sobě náhle vlohy ke konzervatismu.

Pokud skutečně Kalousek založí konzervativní stranu, pak evropské volby nebyly z hlediska ODS zbytečné. Zabily by tři mouchy jednou ranou. Lidovci by byli vytlačeni z pravé části spektra a tam znemožněni coby zakuklení socialisté. Strany, které měly být podle představ Hradu pravicovější než ODS a měly jí konkurovat, by přišly o řadu voličů právě ve prospěch Kalouskových konzervativců; potenciální konkurence Topolánkově ODS by se tak ocitla pod jeho vlídnou kuratelou. Pravice by tím byla sjednocena přesně tak, jak o tom Topolánek toužil těsně po pádu vlády.

Třetí význam voleb do Evropského parlamentu spočívá v tom, že je možno si na nich s předstihem otestovat budoucí taktiku vůči levici. V situaci, kdy preference komunistů se místo ke dvaceti blíží spíše k deseti procentům, nelze strašidlo této strany přesvědčivě využívat k náboru nových sympatizantů pravice. Je třeba vymyslet nového strašáka. Jinak by se tvůrci strategie strašení zprava příliš nápadně podobali těm, kdo chtějí stavět radar v Brdech, aby přes celou šíři globusu chránili Ameriku před Severní Koreou.

I když případné vítězství sociálních demokratů ve volbách do Evropského parlamentu nijak nesouvisí s naším vnitropolitickým směřováním, daří se vyhrotit situaci natolik, že mladí lidé - prý v obavě o demokracii - v řadě měst nabourávají agresivně mítinky ČSSD. Co asi budou dělat ve volbách podzimních, jejichž výsledky skutečně mohou ovlivnit důležité parametry příští sociální orientace země? Právě to se nyní testuje.

Po pádu Topolánkovy vlády se tvrdilo, že celá Evropa se stará o to, co se u nás děje. Dnes jsme svědky toho, že my jakožto předsedající země nějakou Evropu s jejími problémy ignorujeme. Až po uši jsme ponořeni do vlastních celočeských válek. Pokud by měla být Evropa z něčeho rozpačitá, pak nejspíš právě z toho.

Autor je sociolog, kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu za Demokratickou stranu Zelených. Text vyšel v Literárních novinách, které se do prodeje dostanou v pondělí 8. 6. 2009

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 5.6. 2009