12. 2. 2009 na str. 14 autor Pavel Šafr ve svém komentáři "Palicí na svobodu slova" nejenže lobbuje za agendu, která se týká i jeho redakce a v níž spolupodepsal prosebnou supliku prezidentovi, ale navíc nehovoří pravdu. Cíleně, s politickým záměrem. Ale hloupě.

V našich poměrech jsme zvyklí na to, že na svobodu slova útočí spíše lidé z levicových pozic či přímo komunisté, kteří naše svobody nectí z principu. Nyní jsme ale svědky pozoruhodné koalice konzervativců se sociálními demokraty i komunisty. Mimo jiné se tím ukazuje, že jeden významný politický směr na naší scéně buď chybí, anebo je v menšině: jsou to liberálové, a tím nemyslím levicové liberály, jejichž hlavní agendou je boj za práva lesbiček, nýbrž opravdoví liberálové klasického střihu, kterým jde o to, aby svoboda nebylo imaginární a bezobsažné heslo, nýbrž soubor zcela konkrétních svobod a práv jednotlivých občanů.

To napsal šéredaktor k návrhu křesťansko-konzervativního občanského demokrata Marka Bendy na omezení práva novinářů zveřejňovat odposlechy z živého vyšetřování, pro který hlasovalo z přítomných 161 poslanců 129 poslanců ODS, ČSSD KDU-ČSL a Strany Zelených. Ani jeden komunista. Všichni komunisté se zdrželi. Stejně jako několik právníků napříč stranami.

Šéfredaktor Pavel Šafr si ovšem potřeboval plivnout. A protože mu konzervativně liberální koalice zprava doleva nepasovala do ideologické konstrukce, že komunisté naše svobody nectí z principu, tak si šéfredaktor pomohl lží. Když šéfredaktor lže, je to špatné. Hlídací psi demokracie mají svou autoritu odvozenou z autority a nezávislosti jejich práce. Důvěra se těžce získává, ale snadno ztrácí. Šafr si svou důvěru ještě nevybudoval, a už ji ztratil.