Může znamenat návrat k předchozímu stavu, který byl lepší. A Obama jakoby naznačoval tuto možnost jinou větou, v níž vyzýval Američany, aby si „zvolili naše lepší dějiny“. „Remaking“ ale může také znamenat zásadnější změnu, vytvoření docela jiného druhu Ameriky, než je ten, který dnes zná svět. Dvojznačnost je v tom, zda Obama navrhuje pouze povrtat se trochu ve struktuře a institucích Spojených států a světosystému, nebo je zásadně změnit.

Dnes už by mělo být každému jasné, že Spojené státy si nezvolily prezidentem nějakého Che Guevaru, přes hysterické obavy nesmířeného pravicového křídla Republikánské strany. Nezvolily si ovšem ani nového Ronalda Reagana, přes naděje některých, kdo pro něj hlasovali, a přes obavy jeho nesmlouvavějších levicových kritiků. Koho tedy vlastně Spojené státy zvolily? Odpověď zatím není jasná, a to zejména kvůli Obamově politickému stylu.

Je třeba rozebrat dvě otázky. Jednou je, co by chtěl Obama ve skutečnosti dosáhnout jako prezident. Druhá zní, co může pravděpodobně dosáhnout vzhledem k realitám geopolitiky a navíc celosvětové depresi. O té viceprezident Biden 25. ledna řekl, že je „horší, řečeno docela otevřeně, než si kdokoli myslel, a každý den se dál zhoršuje“.

Co víme v této chvíli o Obamovi? Na politického lídra je neobvykle obratný a vzdělaný - je to sebejistý, uvážlivý a velmi úspěšný politik. Kde ale doopravdy stojí na široké škále sahající od přání jen se trochu povrtat až po odhodlání k zásadní změně? Pravděpodobně někde uprostřed. A co doopravdy udělá a čeho dosáhne, bude pravděpodobně víc záviset na omezeních světosystému než na jeho vlastních rozhodnutích, ať budou jakkoli inteligentní.

Prozatím se nám dostalo náznaků o tom, kam nyní směřuje, v pěti oblastech: v účasti občanů na politice, v geopolitice, životním prostředí, vnitřních sociálních otázkách a v tom, co dělat s depresí. Počáteční verdikt je velmi nevyrovnaný.

V čem zřejmě září nejvíc, je účast občanů na politice. Samo jeho zvolení je toho dokladem. Zvolení Afroameričana prezidentem je zajisté pouze vyvrcholením trvalého trendu, který se ve Spojených státech prosazuje od roku 1945 – od integrace ozbrojených sil, kterou zavedl prezident Truman, přes rozhodnutí Nejvyššího soudu o desegregaci škol a jmenování Thurgooda Marshalla do Nejvyššího soudu až po jmenování Colina Powella předsedou Sboru náčelníků štábů a za sebou jdoucí jmenování Powella a Condoleezzy Rice do funkce ministra zahraničí. Nicméně Obamovo zvolení znamená průlom, který přede dvěma lety málokdo očekával. A to je důležité.

Obama bude v tomto úsilí o posilování účasti občanů pokračovat. Čeká ho ovšem vážná zkouška v otázce imigrace. Zatím není žádný náznak, s jakou vervou se do této věci pustí. Musel by bojovat se značnou částí své vlastní politické základny. Vzhledem k současné výši nezaměstnanosti ve Spojených státech a její očekávané budoucí úrovni může odložit jakoukoli akci na pozdější dobu. Tím ale problém nezmizí, jen se ztíží jeho řešení. Navíc neřešení této věci bude mít nepříznivé dopady na schopnost celého světa projít depresí s menšími bolestmi.

Mnohem méně slibný je Obamův geopolitický postoj. Izraelsko-palestinský konflikt je pravděpodobně v tomto okamžiku neřešitelný. Jako absolutní minimum je nutno zahrnout do jednání Hamás. Jmenování George Mitchella jako zvláštního představitele USA je možná předzvěstí, že se tak stane. To ale bude sotva stačit k dosažení životaschopného politického řešení. Izraelci se zakopali do svých bunkrů a nejsou ochotni ani pomyslet na cokoli, co by mohli přijmout palestinští nacionalisté.

Nepochybuji o tom, že Iráčané přimějí Obamu, aby dodržel svůj slib o stažení do 16 měsíců. A nevěřím, že by se Obama pustil do něčeho většího než verbálních strkanic s Íránem. V Pákistánu se ale vydal se na stezku vedoucí do katastrofy tím, že v prvním týdnu svého úřadování vážně poškodil postavení tamní vlády. Pákistánská vláda je slabá a může brzy padnout. A pokud se tak stane, Obama nemá žádné varianty, které by se daly obhajovat.

Základní problém je v tom, že se Obama nevzdal nabubřelého jazyka dřívější hegemonické mocnosti. Ve svém projevu řekl světu: „Vězte, že Amerika je...připravena opět vést.“ Svět si přeje, aby se Spojené státy podílely. Ale zejména si nepřeje, aby Spojené státy vedly. Myslím, že to Obama zatím skutečně nepochopil. Pákistán by ho mohl docela zruinovat.

Navíc začal špatnou nohou v Latinské Americe. Hraje pro galerii na téma Cháveze a co je horší, neslyší varování prezidenta Luly, že Latinská Amerika neuvěří, že je pro změny, dokud bezpodmínečně nezruší kubánské embargo.

Jeho první kroky ve věcech životního prostředí jsou pozitivní – v tom, koho jmenoval, v jeho exekutivních rozhodnutích i ve sděleních ostatním státům, že Spojené státy jsou ochotny podílet se na kolektivních opatřeních, které označí vědci za nutné. Ovšem tak jako v jiných oblastech, i zde je otázkou, jak odvážně a rychle je ochoten jednat.

Politika ve vnitřních sociálních otázkách je opět nejistou směsicí. Obama obnovil přístup k potratům z doby Clintonovy administrativy, což ho jasně odlišuje od politiky Reagana a Bushe. Nařídil uzavření Guantánama a tajných věznic CIA, přičemž odložil o rok některá rozhodnutí o tom, co dělat s jejich současnými vězni. Do jaké míry zruší obrovskou síť vládního vměšování do soukromí lidí ve Spojených státech je pořád velmi otevřená otázka. Není také zatím jasné, do jaké míry splní své sliby odborům, že anuluje vážná omezení jejich možností organizovat se, která zavedly předchozí administrativy.

Nakonec se dostáváme k aréně, kde má nejmenší volnost jednání, ke světové depresi. Je zřejmě ochoten mnohokrát znásobit angažovanost vlády v ekonomice. To ale platí o všech ostatních politických vůdcích na celém světě. A je zřejmě ochoten posilovat to, co by se dalo nazvat sociálně demokratickými opatřeními k omezení bolestivých dopadů na pracující vrstvy. Ale i to dělá prakticky každý vedoucí politik kdekoli na světě.

Otázkou opět je, jak smělá budou tato opatření. Do všech svých klíčových funkcí jmenoval houf velmi opatrných keynesovců. Není mezi nimi žádný americký ekonom, který by patřil k levicovým keynesovcům – Joseph Stiglitz, Paul Krugman, Alan Blinder nebo James Galbraith. Ti všichni říkají, že opatrná opatření nebudou fungovat a že se ztrácí drahocenný čas. Obama možná do roku obmění svůj tým a začlení do něj ty, kdo volají po odvážnějším jednání. Ale je také možné, že už bude trochu pozdě.

Obama se velmi snaží přitáhnout ke svým ekonomickým návrhům republikány v Kongresu. Zčásti je to jeho vášní pro upřednostňování „jednoty cílů nad konfliktem a nesvárem,“ řečeno slovy jeho inauguračního projevu. Zčásti je to chytrá politika v tom smyslu, že nechce být osamocen, když se ekonomika dál zhoršuje. Vedení republikánů je ale dostatečně chytré, aby to pochopilo, a dá mu své hlasy jedině oplátkou za vykuchání značné části jeho programu.

Obamův rozjezd je zatím velmi roztřesený. Máloco nasvědčuje tomu, že je ochoten prosazovat zásadní předělání Ameriky, přes jeho inteligenci a intelektuální otevřenost. Spojené státy dostávají řádně za vyučenou. Potřebují předělat od základů.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.