Neměl jsem ovšem dědečka vdovce, který by se babičce paní Haisové podobal. Jak lze vůbec nahlédnutím do statistik snadno zjistit, muži ženy přežívají spíše výjimečně, takže se namísto lehce melancholického nastínění něčích vzpomínek z dětství musím věnovat abstraktnějšímu výkladu.

Ano, ženy z generace babičky paní Haisové byly modelem tradiční rodiny vedeny k tomu, že manžel představuje takřka absolutního vládce a je třeba se mu přizpůsobit. Jiná věc je, že dokonce i tehdy se všechny ženy touto zásadou ani zdaleka neřídily (často své protějšky vcelku bez skrupulí manipulovaly), a třetí, že i v dřevních dobách buržoazní rodiny muselo být koneckonců přizpůsobení v nějaké míře vzájemné. Nebyly a nejsou to tedy jen ženy, kdo se ve vztahu připodobňoval očekáváním mužských protějšků a do značné míry obětoval svou osobnost, týkalo a týká se to pochopitelně i protistrany. Po zániku maritocentrické soustavy pak už ženu k přizpůsobení "hlavě rodiny" fakticky žádná vnější společenská norma nenutí, takže pokud to přesto dělá, jedná buď dobrovolně, tradičně, z masochistických pohnutek, nebo z prosté hlouposti. Ponecháme-li dobu babiček stranou, na pořadu dne je vzájemná adaptace protistran, která koneckonců tvoří podmínku existence vztahu. A ten má nepochybně své oprávnění nejen ve výchově dětí.

Dnešní skutečnost má ale také ještě jinou tvář, kdy se model matky samoživitelky rozšířil mnohem více než v dobách prarodičů (nebo kterékoliv jiné době), přičemž varianta "svedená a opuštěná" není ani zdaleka univerzálním pravidlem, i když se bohužel stále hojně vyskytuje. Řada žen dokonce celkem programově mění partnera za potomstvo - a společenské přijetí takových sebevědomých samoživitelek se, pokud vím, s výjimkou konzervativního křesťanského prostředí spíše zlepšuje.

Když vzájemné přizpůsobení z nějakého důvodu nepřichází v úvahu nebo prostě nefunguje, jde asi o rozumnou variantu, jež může mnohé vyřešit. Tam kde vztah postihnou například komplikace v podobě nemoci, tělesné potíže jsou samy o sobě vrchovatě ponižující, i když je na ně člověk zcela sám -- to úplně poslední, co k nim ještě třeba přidávat, představuje panikařící bytost, pro kterou (aniž o to sebeméně stál) byl kdysi všemocným polobohem, nyní ovšem vyděšená, že se snad jéžišikriste bude muset starat.

Ale to vše je jen několik irelevantních poznámek muže, který už žádnou ženu do baráku nechce - a z perspektivy veskrze objektivní psycholožky byl tedy shledán zralým k pobytu na zrušeném psím hřbitově.