Vzhledem k prvnímu bodu je velice inspirativním textem článek Marka Hrubce, který se zabývá širokým úkolem odkrývání předpokladů interkulturního dialogu o lidských právech. Autor z tohoto důvodu věnuje nemalou část textu právě vyjasnění jistých ambivalencí nejen ohledně koncepce dialogu obecně, ale také se snaží poskytnout vyčerpávající přehled vztahů významů mezi pojmy kultura/y a civilizace. Dále v návaznosti na jasné určení hlavního a obecného úkolu dialogu, kterým je předejití konfliktu, a zároveň v návaznosti na vymezení vhodných subjektů interkulturního dialogu, kterými jsou skupiny osob s určitou kulturní identitou, se snaží Hrubec ukázat, že existující systém lidských práv je minimálně z hlediska svého zakládajícího textu – Všeobecné deklarace lidských práv – jakýmsi možným prvotním východiskem pro kosmopolitnější uspořádání. Ač není tento text dokonalý, může sloužit jako základ tzv. transkulturní shody jednotlivých kulturních regionů. Jak ovšem dospět skutečné a hluboké shody na alespoň základních konturách lidských práv? Jako cesta vedoucí k řešení se nabízí Hrubcův model interkulturního dialogu, který je založený na čtyřech stupních kulturního, sociálního a politického uspořádání. Tento model je z praktického hlediska možné zjednodušit na prezentaci vlastních stanovisek a uznání prezentací stanovisek ostatních subjektů a tedy na důsledné naslouchání druhým. Takové naslouchání však nesmí být předstírané a ideologické, ale naopak musí vést ke skutečné ochotě stanovisky „kulturních“ druhých se inspirovat a ke schopnosti opustit vlastní pozice, pokud se ve světle dialogu stanou neudržitelnými anebo nevhodnými.

V kontextu praktického interkulturního dialogu je především přínosné, že recenzovaný sborník přináší do českého jazykového prostoru některá vyjádření nezápadních kulturních okruhů k otázkám, jež jsou spjaté s lidskými právy. Činí tak především z hlediska jejich definice a případné obhajoby, ale některé texty jsou také nezápadní kritikou západních konceptů. Tak se kupř. článek Davida Wonga nebo Josepha Chana vyjadřuje k lidským právům především z pohledu koncepce pospolitosti v konfucianismu. Základním a zjednodušeným východiskem zde je, na rozdíl od západní liberální tradice, představa o obecném dobru, které předbíhá a podmiňuje dobro individuální. Západocentrický obsesivní důraz na individuální práva totiž vylučuje ta pojetí, která by se mohla silně opírat o individuum zakotvené v rámci pospolitosti. Na druhou stranu je jisté sblížení konfuciánské morálky s morálkami orientovanými na práva (jako právě liberalismus) možné, pokud si uvědomíme, že existuje jistá vzájemná závislost práv a pospolitosti (viz Wongův text). Jisté rozpracování teorie uznání Axela Honnetha v této souvislosti nabízí model sociálního uznání v rámci pospolitosti, kde jsou lidská práva vlastně nárokem na vzájemné zaručení standardů důstojnosti. Tento nárok je tak zárukou naplnění podmínek lidského sebeuskutečnění, které je samozřejmě ze své definice individuální, ale jako takové je možné pouze v rámci nějaké pospolitosti. Toto Honnethovo pojetí snad může být přesvědčivé rovněž pro nezápadní kulturní okruhy.

Článek Leslieho Sklaira lze číst jako snahu o poskytnutí globálního náhledu na lidská práva, činí tak ovšem z perspektivy západní myšlenkové tradice. Tímto se dostávám ke třetí oblasti úvah o interkulturním dialogu o lidských právech. Ve svém textu představuje postosvícenské faktuální zdůvodnění lidských práv, která staví proti panující kapitalistické globalizaci. Ta v sobě podle něj spojuje dvě základní krize – třídní polarizaci a ekologickou neudržitelnost – , které jsou v důsledcích způsobeny ideologií konzumerismu založenou vůdčí kapitalistickou ideou vlastnictví. Odpověď na tyto krize kapitalistického systému globalizace se nabízí právě v podobě ideologie lidských práv, která by měla etiku vlastnictví nahradit etikou odpovědnosti. Sklairův text lze číst jako jednu z forem představování západních tezí, která staví lidská práva do kontrastu s příčinami klíčových nespravedlností současného světa a spatřuje tak v nich možné řešení. V tomto textu se naplno vyjevuje snaha o začlenění globální perspektivy do zkoumaného problému, na druhou stranu však čtenářům nenalhává, že by šlo z hlediska své geneze o univerzální koncepci.

Článek Jeffreyho Flynna rozvíjí úvahy trochu jiným směrem, jelikož zdůrazňuje především otázky materiálních podmínek dialogu. Pokouší se totiž definovat transnacionální solidaritu jako východisko pro kosmopolitní politický projekt. Toto založení chce opřít o diskurs lidských práv. Upozorňuje v této souvislosti především na sociální nerovnosti projevující se nejpalčivěji tzv. globální chudobou, které jsou totiž neopominutelnou překážkou pro rozvinutí interkulturní solidarity a rovného dialogu!

V této krátké recenzi nebylo možné představit všech 14 textů sborníku. Pokusil jsem se pouze naznačit podle mne nejdůležitější myšlenkové trajektorie, které je třeba mít při uvažování o lidských právech jako možném základu „globální“ solidarity na zřeteli ve chvíli, kdy nechceme nadále trpět žádné projevy kulturního imperialismu, ale ani vyostřeného kulturního partikularismu. Lidská práva se ve světle tohoto úkolu sice stále jeví jako problematická, ale zároveň zatím není možné nalézt lepší adepty. Různé varianty a zdůvodnění lidských práv prezentující se v rámci interkulturního dialogu, dle mého názoru, vyznačují několik pojmů, o nichž je nutné vést dialog, má-li se dojít k požadované transkulturní shodě. Mezi všemi takovými pojmy bych rád uvedl především pospolitost. Zdá se totiž, že adekvátní vymezení pospolitosti může výrazně napomoci vzájemnému kulturnímu porozumění a především hledané transkulturní shodě. Z tohoto hlediska je v českém kontextu sborník Interkulturní dialog o lidských právech začátkem par excellence.