Systém, který nefunguje, proti hrozbě, která neexistuje, v zemi, která ho odmítá

Mezi řečníky se objevili britští poslanci i europoslanci za Labour Party a Zelené, členové Německého Bundestagu, polská poslankyně za Svaz demokratické levice, videovzkaz zaslal Lubomír Zaorálek. Argumenty vznášené proti systému byly ty, které už po více než dva roky vznášejí odpůrci radaru v České republice, včetně Iniciativy Ne základnám – start nových závodů ve zbrojení, zvyšování napětí mezi USA a Ruskem, poukazy na nedemokratičnost postupu vlád při prosazování základen, bianko šek na podporu zahraniční politiky USA, kterou však nebudeme mít možnost ovlivnit, ale také dopady na životní prostředí či nárůst kriminality v okolí základen, s nímž má své zkušenosti třeba Německo. Když jsem opakovala větu, která celkem vtipně shrnuje několik důležitých argumentů: „Je to systém, který nefunguje, proti hrozbě, která neexistuje“, ozvalo se z publika doplnění: „V zemi, která ho odmítá.“

Ano, většina občanů České republiky radar odmítá a vláda tuto většinu bezostyšně ignoruje. Člověk lehce získá pocit, že v této zemi je cosi shnilého. Z přílišného rozčarování nad naší situací nás ovšem vyvedli britští aktivisté v semináři Kampaň proti základnám americké protiraketové obrany. „V Polsku a České republice o problému alespoň víte a máte možnost o něm debatovat, tlačit na vládu a na poslance, v Británii nikdo dopředu nic neví a základny tu rostou jako houby po dešti,“ upozornili britští aktivisté. Tak třeba základna v Menwith Hill byla dána k používání americké armádě v rámci systému protiraketové obrany rozhodnutím vlády, které bylo oznámeno pouhý den před letními parlamentními prázdninami roku 2007, aby se administrativa Gordona Browna vyhnula parlamentní debatě. Řada britských poslanců si na tento postup stěžovala, bohužel zatím bezvýsledně. Americká posádka tamní základny dosahuje počtu 2000, bez jakékoli smlouvy, která by upravovala jejich pobyt na území Velké Británie.

Obama, Bursík, Topolánek a odpovědnost České republiky

Otázka, nakolik změní nástup Baracka Obamy do prezidentské funkce americkou zahraniční politiku, je už natolik klasická, že se jí konference nemohla vyhnout. Názor většiny účastníků by se dal popsat slovy velmi opatrný optimismus. Obamovi se za několik málo dní ve funkci podařilo, co se týká otázky protiraketové obrany, skutečně rozčeřit vodu. A minimálně teď čelní proponenti radaru – Vondra, Parkanová a další – vypadají jako malé děti, které se obávají, že jim někdo vezme hračku. Pokud někdo ještě před pár týdny žil v iluzi, že naši vládní představitelé někdy byli rovnocennými partnery americké administrativy a skuteční hráči na poli mezinárodní politiky, musely mu události posledních týdnů přinést vystřízlivění. Pokud jde o Velkou Británii, tam CND připravuje Obamovi přivítání na jeho dubnové návštěvě summitu G20 v Londýně. „Zrušit Fylingdales a Menwith Hill? Yes, we can!“, to bude bezesporu jedno z hesel.

Ovšem nemluvilo se jen o Obamovi. Účastníci konference byli velmi dobře informováni o politické situaci v České republice. Když z publika zazněl dotaz, zda „si premiér Topolánek svými vyjádřeními ohledně radaru dělá z Čechů legraci, nebo je skutečně tak ....“, bylo těžké hledat odpověď. Ne totiž, že by snad premiér nebyl, ovšem jednání celé vlády často připomíná komedii (či operetku s ministryní obrany v hlavní roli). Další z dotazů se týkal ministra Bursíka, Britové se velmi podivovali nad tím, jak předseda Zelených může prosazovat projekt, který je naprosto v rozporu s linií strany. Bylo třeba dodat jediné, že Bursík jde svým jednáním nejen proti členům vlastní strany, ale i proti politickému programu, v němž se jasně píše: „Nepodpoříme zřízení základen jakékoli zahraniční armády na území České republiky.”

Zájem o dění v České republice byl celkem pochopitelný. Smlouvy jsou sice již podepsány, 49 senátorů nezapomnělo využít historické příležitosti pozvat cizí vojska na české území poprvé skutečně svobodně, avšak Poslanecká sněmovna situaci komplikuje. V listopadu se nechal Radoslaw Sikorski slyšet, že všechny karty drží v rukou Češi. Britové už své dvě základny mají stejně jisté, takže se zdá, že role České republiky je teď skutečně klíčová. Vláda se viditelně necítí silná v kramflecích. Kateřina Jacques si ve své horlivosti musela před celou sněmovnou postěžovat, že návrh na vyřazení projednávání radarových smluv z programu únorové schůze stačila podat ještě před ní paní poslankyně Zubová. Každopádně je právě načase, aby opozice zmobilizovala své síly a prosadila zamítnutí smluv, třeba už v prvním čtení. Úkolem nejen českého hnutí proti základnám je, jak se na tom shodli všichni účastníci konference, nepolevovat v tlaku. Se změnou americké administrativy se Bushův zlý radar neproměnil v Obamův radar hodný, finanční krize teď sice zaměstnává všechny víc než dost, ale spoléhat na ni jako na spolehlivou stopku pro radar by bylo naivní. Nechat smlouvy spát by bylo možná pro část opozice politicky pohodlnější, což ovšem znamená jedno – protiradarové hnutí být pohodlné nesmí, naopak je třeba vysvětlovat, jak velký rozdíl je mezi tím smlouvy neprojednat a smlouvy zamítnout.

Londýn zamrzlý

Cesta na konferenci ovšem nakonec nebyla jen o konferenci, měla alespoň pro mě i jeden bonus – možnost skutečně důkladně pochopit význam spojení English weather. V neděli večer, den před mým plánovaným odletem, začalo v Londýně sněžit. Pár centimetrů sněhu dokázalo uvést Británii do stavu pohotovosti – sníh byl hlavním tématem veškerého zpravodajství, moderátoři tlumočili prosbu, aby lidé nevycházeli ven, pokud to není bezpodmínečně nutné, všechny školy a univerzity byly uzavřeny, stejně tak pošty, nejezdily autobusy – nebyly zimní gumy, nejezdily vlaky – tratě byly zasněžené, nejezdilo metro – bůhví proč. Poněkud mě vyvedlo z míry, když nám na nádraží oznámili, že testovací vlak pokoušející se dostat na letiště Gatwick se ztratil. Vydal se ho hledat druhý testovací vlak, který... se ztratil také. Cesta taxíkem trvala místo třiceti minut čtyři hodiny kvůli vražedné kombinaci zasněžených kopců a letních gum. A nakonec nám bylo letiště stejně k ničemu, společnost EasyJet kdesi v Londýně ztratila posádku a let byl zrušen. Volba padla druhý den na český autobus, který by zimní gumy mít měl. Šest stanic metrem na autobusové nádraží se nezdálo jako problém, podle všech informací metro měly už všechny linky fungovat. Bohužel, v půli cesty náš vlak zastavil uprostřed tunelu a zhasnul, po pěti minutách následovalo hlášení, že linka je uzavřena. Těžko říct, jestli byl řidič šprýmař, ale jeho vysvětlení bylo takové, že někdo ukradl koleje. Zatímco jsme čekali v tunelu, další dvě linky mezitím stačily zkolabovat kvůli mrazu. Nakonec vše vyřešil ranní běh Hyde Parkem. A poučení? Díky bohu za České dráhy a pražskou hromadnou dopravu, fungují, i když jsou u Muzea čtyři.

(Pozn. JČ: Ano, kvůli tomuto kolapsu dopravy si po celém světě dělali z Britů legraci. Vážnější vysvětlení však zřejmě spočívá v tom, že zatímco v Praze u Muzea bývají minus čtyři stupně Celsia mnohokrát každou zimu, v Londýně nikdy. Naposledy napadl sníh před osmnácti lety. Angličané tedy relativně racionálně argumentují, že naprosto nemá cenu vydávat peníze na protisněhovou a protimrazovou infrastrukturu a když jednou za dvacet-třicet let napadne na dva dny sníh, je rozumné dát si volno. Hned stejně roztaje.)

Back in Czech

Když se autobus rozjel směrem k Doveru, dostali jsme na cestu i český denní tisk. Trochu uklidňující bylo, že zatímco Londýn si vrchovatě užíval zmatku, u nás doma je vše pořád tak, jak má být. Vzhledem k poněkud obtížně logistice se k nám dostaly noviny tři dny staré, číst zpravodajství moc nemělo smysl, takže první místo získala protentokrát příloha Kavárna. U článku o Simone Weilové byla, jak je v MF Dnes dobrý zvykem, po straně zvýrazněna jedna věta. „Nikdy nebyla komunistkou a obávala se soustředěné moci politických stran.” Stará dobrá Mladá fronta - místo úvah o aktuálních problémech se neúnavně bojují už dávno vyhrané bitvy.