Samozřejmě že se toho až příliš mnoho už od počátku 20. století odvíjí od toho, co se šustlo přímo v USA. Aniž to ještě tušil, objevil Ameriku jako světadíl "nedozírných možností" pro Evropu Kolumbus, a to nejdřív jen jako přívěsek evropského parazitismu. Celé 20. století ještě mohlo být nazváno "americkým"; ať už pro podíl USA na obou světových válkách, anebo "Velkou depresí" z konce dvacátých let (která byla fakticky "krizí" nedozírných rozměrů po celém tehdejším světě), případně také málem půl století trvajícím soupeřením "dvou společenských systémů", které nakonec nepřečkal ten sovětský.

Zprvu -- ještě na samotném počátku "primárek" -- vypadalo všechno na to, že tehdejší senátor Obama sice podmanivě řeční, ale jako občan poněkud temnější pleti především není ani běloch, ani černoch, aby zcela jednoznačně mezi potenciálními voliči zapůsobil i "rasovou" kartou (nebo ji učinil irelevantní). Pak se vyhnul např. populistickému návrhu na odpis federální daně na pohonné hmoty pro léto 2008 (což na jaře 2008 vehementně navrhovala Hillary Clintonová). Také překlenul elegantně možné problémy kolem své příslušnosti k církevnímu sboru kontroverzního (nemálo rasisticky vystupujícího) kazatele v Chicagu. Atd.; nakonec, jak víme, svým podmanivým heslem "změny" vyhrál volby a stal se prvním prezidentem "černé" pleti (!) ve Spojených státech.

S novým prezidentem se poprvé v Bílém domě objevil počítač a mobil. Hned několik hodin po inaguraci už seděl tento prezident za pracovním stolem. Celou dobu okamžitě po svém zvolení s nemalým úsilím připravoval sebe i svůj tým na příští neodkladné úkoly. Kdekdo ve světě brzy věděl, že Guantánamo jako vězení má své dny sečteny, že skončí vojenské nasazení USA v Iráku, že nutně nový prezident pozitivně zasáhne do krize v Gaze, že okamžitě dojde k srdečným kontaktům s Evropskou unií, a že se také očividně projeví již předem naznačená opatření na ozdravění amerického hospodářství, nehledě na projekty týkající se životního prostředí, anebo okázalejší podpory vědy. --- Kdo by teď vůbec ještě evidoval, že již prezident G. W. Bush možná celou polovinu svého druhého funkčního období hledal cesty, jak pokud možno s minimálními riziky zrušit vězení na Guantánamu? Prezident Obama zatím zastavil pouze činnost tamních vojenských tribunálů. Pokud jde o likvidaci samotné věznice, stanovil si lhůtu jednoho roku.

Podrobnosti: The Economist ZDE

Pokud jde o vojenské síly USA v Iráku nebo v Afghánistánu, nemělo by zůstat bez zajímavosti, že si B. Obama ve svém týmu ponechal zrovna ministra obrany Bushovy vlády, Roberta Gatese. Bylo to samozřejmě uznání schopností tohoto ministra. Je ale otázkou, do jaké míry to automaticky znamená také ty rozmanité "naděje" na "změnu" politiky ve zmíněných oblastech (když dobrá vůle z kterékoliv jedné strany k tomu nestačí!)...

Kdopak z těch lidí, kteří registrovali ozbrojenou krizi v Gaze z konce prosince 2008, automaticky nemyslel zároveň na to, že se takto vybavuje mocensky něco, co s největší pravděpodobností skončí ještě před nastoupením nového prezidenta USA do úřadu a bude pak jakýmsi zadáním pro jeho administrativu, aby se opět na nějaký čas upekl mezi oběma stranami aspoň provizorní "mír".

Podrobnosti: The Economist ZDE

Kdyby šlo jen o materiální škody, ty byly odhadnuty na přibližně skoro dvě miliardy dolarů (a také EU již přislíbila nemalou finanční pomoc). --- Stěží lze zvenčí řešit problematiku vzájemných vztahů mezi Fatáhem (prokazatelně zkorumpovaným) a Hamásem (prohlašujícím po té poslední krizi své "vítězství"). Egypt také stále sedí na dvou židlích: jeho prezident Mubarak umožňuje rozmanité zásobování Gazy ilegálními tunely, a zároveň musí být doma stále ve střehu vůči "Muslimskému bratrstvu", vyznávajícímu obdobné postoje, jaké má v Gaze Hamás.

Podrobnosti The Economist ZDE

Samozřejmě že řadu očekávání bylo možno propojit hned s Obamovou inaugurační řečí. Dobře se poslouchalo, když prezident Obama při zmínce o ne právě povzbudivém stavu ekonomiky také dodal, že je to "důsledek hamižnosti a nezodpovědnosti ze strany mnohých" (překládám takto přímo z anglického originálu). Druhá věc je, kam přesně a za jakých vůbec podmínek veřejné peníze vložit, ať už do bank, anebo přímo třeba do Detroitu (do jeho proslulých automobilek). --- Je tu navíc nemalý problém třeba s tím, že USA jsou fakticky největším obchodním dlužníkem vůči Číně; takže Čína má největší dolarové rezervy na světě. Část těchto čínských pohledávek v dolarech byla nahospodařena jak díky levné čínské pracovní síle, tak také pro dolar nevýhodným směnným kurzem vůči jenu; a samozřejmě lácí čínského zboží na americkém trhu. Američané se přitom doma mohli také "nad poměry" soustředit na spotřebu, jejíž výdaje se pak ocitly v podobě dolarových rezerv v Čínské státní bance v Pekingu. A Čína teď také dýchá ztěžka, bez ohledu na ještě nedávné prognózy, že může stále mít růst HDP aspoň 6 % (o čemž mnozí ekonomové vážně pochybují; zvláště když nebyl zatím dostatečně podporován čínský vnitřní trh!).

Takže nemálo problémů (a zatím jich zde bylo naznačeno jen pár) nezávisí jenom na dobré vůli jednoho, byť světově významného politika. Některým z těch palčivých otázek kéž by čelila rozumná opatření politiků. Většinou však musí nakonec nastoupit pud sebezáchovy mezi manažéry jak přímo ve výrobě, tak také ve finanční sféře, aby nedošlo k propadu "až na dno"; a po nějaké době hospodářsko-sociálních nejistot (nejméně rok, rok a půl, dva roky?) by se opět mělo podnikat a žít s novým optimismem. Určitě také s větším počtem účinných společensky nastavených zpětných vazeb; aniž by to ale mělo automaticky znamenat masivně "víc státu" v hospodářském životě jednotlivých zemí. O nutnosti racionálnějšího a zodpovědnějšího řízení společnosti nemluvě...

Taky něco na uklidněnou? Krize, nekrize? ZDE