Pokud se nečekaně našly podivné usazeniny někde na výšinách, včetně nějakých lastur, buďto to bylo připisováno přírodě jako její "hříčka", anebo v tom byl spatřován pádný důkaz potopy světa, jak se o tom bylo možno dočíst právě v Bibli. Nadto jako kdyby takto byl zároveň podán důkaz nadpřirozeného vnuknutí samotné Bible. Přitom sám svět se zdál být nanejvýš mladý (od svého "stvoření" čítající necelých šest tisíc let). Svědčily o tom na prahu 19. století dokonce poznatky o nalezených kostrách zvířat z egyptských pyramid, které se nelišily od těch, jaké se tehdy brouzdaly kolem Nilu! Když Linné katalogizoval faunu a flóru, také počítal s tím, že čas nehraje v organickém světě žádnou zjevnou roli. A i když dosáhla mechanika nebes již řadu úspěchů, celý náš Vesmír jako kdyby byl představován výlučně Mléčnou drahou, jejíž součástí byly údajně také jinak tehdy nezačlenitelné mlhoviny. Laplace hrdě prohlašoval, že je v moci vědce vypočítat jednotlivé stavy Vesmíru pro libovolný čas...

Zopakujme si to: Svět byl na počátku 19. století malý, statický a časově mladý. Představy o světě a o člověku byly poplatné biblickým informacím.

Sám Charles Darwin se připravoval na dráhu -- anglikánského -- duchovního. Jeho vlastní otec ho nechtěl pustit na okružní plavbu kolem světa, že by ho takový projekt až příliš oddaloval od zamýšlené kariéry. Paradoxem je, že právě další osoby duchovního stavu (mj. Henslow, zároveň přírodovědec) se přimluvili u otce, aby synovi účast umožnil. Asi by se tu mělo dodat, že náklady na synovu cestu šly z otcovy kapsy. Loď, se kterou se náročná výprava plavila, nesla název "Beagle". To slovo znamená "honicí pes", k vyčenichání zajíců. Na té velké plavbě si mladý Darwin důkladně všímal jak živočíchů, tak rostlin, ale i fosílií. Nejpopulárnější je poukazovat na Darwinovy poznatky ze souostroví Galápagos. Tam si nemohl nevšimnout tehdy zrovna čtyř druhů "pěnkav", které však okamžitě hned za pěnkavy nepovažoval. Kupodivu se nejdřív zdálo, jako kdyby tu sice šlo jakoby jen o jeden druh, ovšem pokaždé s odlišným zobákem a s jiným druhem potravy; podle toho, co skýtal ten který ostrov za možnosti. Jako kdyby bylo také možné, aby se pták časem adaptoval na podmínky svého prostředí...

Darwin vydal obsažnou a velmi zajímavou knihu o poznatcích z té dlouhé cesty. (Ta kniha vyšla v českém překladu teprve v polovině 20. století.) Také se konečně začetl do Malthusovy knihy předvídající, že se lidstvo množí tak rychle ("geometrickou řadou"), že mu nebude stačit Zemí poskytovaná obživa (rostoucí jen "aritmetickou řadou"). Darwin -- také inspirován Malthusem -- teď naléhavěji viděl, že zřejmě přímo v přírodě panuje jistý "přirozený výběr". A jako kdyby díky podmínkám prostředí mohly vznikat varianty života. Samozřejmě že na základě jistých výchozích dispozic vyskytujících se ve "hmotě"...

Přeskočme málem dvě a půl desetiletí po té velké Darwinově okružní plavbě. Jistý Alfred Russel Wallace poslal roku 1858 do Londýna nanejvýš zajímavou zprávu o svých vlastních poznatcích z tichomořských ostrovů; kupodivu dospěl k podobným závěrům jako sám Darwin: že snad jsou živočišné druhy schopné vývoje a že vykazují mnohé z nich nápadné vzájemné podobnosti! Na téže učené schůzi byly pak čteny Wallaceova a Darwinova zpráva. Zatím bez většího vzrušení mezi posluchači. Ještě se nutně nezdálo, že už je na cestě zcela zásadní myšlenková revoluce. Darwin měl v té době do poloviny rozepsaný čtyřikrát rozsáhlejší rukopis, než byl konečný tvar jeho později tak proslulé knihy O původu druhů. Po horečné práci pak v listopadu 1859 ta kniha spatřila světlo světa a během jediného dne byl její náklad rozprodán. Byla to okamžitě "bomba"...

Darwin v této své slavné knize už hlásal, že vše živé -- včetně rostlin -- vznikalo na naší Zemi postupně, přirozeným výběrem, z jednodušších forem (snad dokonce z jediného počátku!). Samozřejmě že si uvědomoval možnou negativní reakci na tyto názory. V závěru své knihy raději ještě napsal, že všechny ty obdivuhodné následné změny z počátečních jednoduchých poměrů spočívají na zákonech "vtištěných do hmoty Stvořitelem". Ten do hmoty vdechl tu "životní sílu", z níž se poté mohl rozvinout život...

Darwin se také nejdřív domníval, že evoluce probíhá plynule; dnes bychom třeba také řekli, že "spojitě" ("analogově"), nikoli nějakými "mutacemi" (tedy "diskrétně", nebo také "digitálně"). Právě tu představu, jak ty změny podle Darwina narůstají, považoval okamžitě jeho přítel T. H. Huxley za nenáležitou. Když posléze roku 1864 Gregor Mendel zveřejnil svůj objev týkající se způsobu, v jakých celých poměrech se dědí vnější znaky v rostlinném potomstvu, tyto poznatky zůstaly ještě tři a půl desetiletí nepovšimnuty...

Pokud jde o sám mechanismus evoluce, Darwin si byl jist, že výhodné znaky pro dané prostředí umožňují zároveň větší počet potomků v takové populaci; že i sexuálním výběrem je stimulován bohatší výskyt výhodnějších vlastností v dalších generacích. Darwin také počítal s tím, že se mohou dědit do následných pokolení získané znaky během života rodičů. Koneckonců teprve až zhruba po dalších sto letech se pomalu začala rodit jistota, že život jako informace se přepisuje prostřednictvím DNA! (Znovuobjevení DNA: 1944, objevení její šroubovnicové struktury: 1953.) Ještě v první polovině 20. století (a v ČSR ještě hluboko do té druhé poloviny!) se stále papouškovalo, že život je způsob existence bílkovin...

Připomeňme si také to, že především lidský život byl stále -- a mnohde je dosud -- vnímán jako mystérium. Duševní procesy v člověku jako kdyby byly založeny na zcela zvláštním principu, spočívajícím na nehmotné "duši". V té své knize z roku 1859 Darwin ještě nepsal přímo o vývoji pozemského života k člověku. Už to, že by měl mít člověk společné předky s "antropoidními" opicemi, vypadalo skandálně. Pobuřovalo to nejen kněžskou veřejnost. Filmové zpracování získala scéna, z níž se stala legenda a která se odehrála jako učená disputace mezi Huxleyem a biskupem Wilberforcem, popírajícím evoluci jako něco absurdního. Oba tyto názorové proudy existují do dneška; se vzájemně nepřijatelnými východisky pro případnou střízlivou debatu...

Sám Wallace, ač patřil mezi spolutvůrce evoluční hypotézy, nedokázal si v hlavě srovnat, že by duševní dispozice mohly nějak vzniknout přirozenou cestou. Dokonce v jednom právním sporu týkajícím se prokázaného podvodu ze spiritistické seance dal své dobrozdání oběma "iluzionistům"; že existuje reálná možnost spiritistických jevů. Určitě by se nemělo smlčet, že Darwin nezahořkl vůči Wallaceovi za jeho "ústup z řady". Když byl Wallace v existenčních potížích, sám Darwin mu vymohl státní penzi...

Darwin nedokázal smlčet o tom, do jakých důsledků se přetavila jeho celoživotní zkušenost a jeho detailní zkoumání přírody. V konfrontaci s vlastními trpkými -- až zoufalými -- prožitky během nemoci milované dcery Annie, která přes veškerou péči nakonec zemřela (1851), nedokázal vnímat duševní a tělesné utrpení jen jako nějakou žádoucí součást projektu "dobrotivé první příčiny", v představách lidí vnímané jako "Bůh". Zároveň byl také principiálním odpůrcem stále ještě existující instituce otroctví, které považoval za nepřirozené a odsouzeníhodné. Uvažoval rovněž o tom, zda vzájemně různé rasy lze vůbec vnímat za rozdílné druhy člověka. Nakonec byla roku 1871 na světě Darwinova teď už naplno provokativní kniha O vzniku člověka. Darwin propojil poznatky antropologické, embryologické, paleontologické a obecně biologické, ale i anatomické a analyticky funkční k celkovému vývojovému obrazu člověka jako jisté vývojové výslednice života. Na jedné straně jeho stoupenci (na evropském kontinentě zvláště výrazně E. Haeckel) v údajném zájmu věci a ke zvýšení názornosti nejednou přizpůsobovali fakta, odpůrci evoluce snad ještě vehementněji poukazovali na to, že přece v přírodě nebyly nikdy doloženy nějaké vývojové "mezistupně" . Výrazné fosílie od řeky Neander byly okamžitě považovány za opičí a žádné jiné, které by aspoň zčásti naznačovaly nějaké přechodové vývojové stupně předcházející modernímu člověku, tehdy -- během Darwinova života -- nebyly známy. První kosterní nálezy tvora druhu Australopithecus byly překvapivě objeveny teprve roku 1924...

Teprve od počátku druhé poloviny 20. století, s bouřlivě se rozvíjejícím výzkumem DNA, začala věda stále přesvědčivěji poznávat, v jakých vzájemných vazbách a nečekaných souvislostech se nám může prezentovat život na naší planetě. Víme, že s počátky života na Zemi musíme počítat velmi záhy po vychladnutí povrchu zemského a že většinu doby, po kterou existoval život, byl nanejvýš jen jednobuněčný. Dnes rozlišujeme celkem tři "říše"; kromě těch tradičních dvou (rostliny, živočichové) známe také říši Archaea. Víme také, že ten vývoj nebyl lineární; že byl katastroficky přerušován a navazován v nových podobách. Už není překvapením, že velryby nejsou ryby. Anebo že je daní, založenou nejen na příslušnosti k savcům, ale také k prostředí, v němž žijí, že třeba mláďata delfínů se rodí ocasní částí napřed; a že dospělí jedinci musí chránit svá novorozeňata, aby se neutopila! Dnes máme za prokázané, že ptáci se vyvinuli z ještěrů. A vesměs se uznává, že zhruba před pěti miliony let musel žít ještě společný předek člověka a bezocasých opic. Sám Homo sapiens byl vybaven zárodky řeči teprve kolem 200 000 let před naší současností...

Dnes už se také nepočítá v genealogii s lineárním vývojem majícím výlučně "vertikální" směřování. Ještě nedávno se mělo za to, že případné "horizontální" křížení, pokud by bylo vůbec uskutečnitelné, zůstalo by pro další vývoj neplodné. Zvláště v rostlinstvu bývají hybridy časté. Nejednou vznikají mezi odborníky dohady, co již je, anebo ještě není novou odrůdou ("novým druhem"); už to dávno nezávisí od pouhého vnějšího vzhledu nebo způsobu života. Taxonomie jako disciplína k tomuto účelu nemá snadný úkol. Molekulární biologie se stala její spolehlivou pomůckou teprve nedávno...

Je zajímavé, že odpůrci teorie evoluce neberou v úvahu, že člověk uměle dosáhl v tomto oboru nemalé výsledky, ať v rostlinářství nebo v chovu domácího zvířectva; a to v mnohem kratším čase, než odpovídá vývojovým úsekům na miliony nebo desítky milionů let, které teprve jsou měřítky k realizaci dalekosáhlých změn mezi druhy. Snad stačí připomenout si kultivovanou pšenici nebo kukuřici, anebo vyšlechtěné koně s vlastnostmi pro tah, anebo naopak k dostihům. Kdo by si pomyslel, že afghánský chrt a jezevčík, oba dva, mají svůj původ v posléze domestikovaném vlku jako jejich nedávném předku! Psích plemen je na čtyři sta, a ještě v naší současnosti se kříží další...

Nejen za Darwina existovali odpůrci evoluce. Měli to tehdy zřejmě snadnější. Fundamentalisté nejen velkých světových vyznání dosud ctí doslovný výklad svých starých posvátných textů; pojímají jej za klíčový jak pro svůj vlastní světový názor, tak také jako kritérium k měření míry důvěryhodnosti vědy. Tzv. "kreacionisté" na počátku 20. století, zrovna tak jako stoupenci tzv. "inteligentního projektu" na jeho konci se dali slyšet, že věda nedokáže evolučně vysvětlit vznik obdivuhodné složitosti třeba oka nebo bičíku u Escherichia coli (nebo samozřejmě také v té nové doméně Archaea!). Anebo že zatím věda neprokázala žádné mezistupně. A pokud ano, pak nikoli další mezistupně mezi těmi mezistupni...

Fakticky tu vůbec nejde o to, co všechno a do jaké míry miniaturizace vypátrala věda. Nehledě ani na to, že mnohé útvary vícebuněčných organismů se vytvářely opakovaně znovu; přičemž oči hlavonožce jsou "konstruovány" zcela odlišně od oka např. lidského. V té polemice proti darwinismu (což už dávno není jenom to, co vědě odkázal sám Darwin!) jeho odpůrcům jde především o zpochybnění vědy a o obhajobu náboženství...

Nejednou se ty neplodné polemiky motají kolem toho, zda jsou věda a víra vzájemně slučitelné, či nikoli. Ano, i ne. Záleží na tom, zda člověk uvažující o vzájemném vztahu obou chce jenom zvažovat to, že věda je informačně "na této straně světa" (je to svět imanence) a náboženská víra "na oné straně světa" (což je svět transcendence). Pak se mohou ty dva světy jakoby "doplňovat". Jestliže však počítáme s tím, že i na víru -- vzhledem k jejím tradičním písemným zdrojům a rituálům -- musí člověk pohlížet s obdobnou racionalitou jako na všechno ostatní v lidské kultuře, pak může být problém, zda historicky existující věrovyznání mohou projít nějakým věrohodným testem na pravdu toho, co se v nich tvrdí; zvláště když se od sebe jednotlivé víry více či méně vzájemně nemálo liší, a dokonce o některých svých tvrzeních nepřipouštějí diskusi ("dogmata"). Pak lze stěží tvrdit, že kterékoliv historicky vzniknuvší a nějak sankcionované náboženství jenom vědu "podstatně doplňuje". Věda prý totiž nanejvýš umí odpovědět na otázky typu "CO?", a nikoliv na "zásadní" otázku "PROČ?", což má prý být výsadou náboženské víry. Přitom ve vědě můžeme dosáhnout jistoty verifikací nebo falzifikací procedur vedoucích k poznatkům. Náboženská víra stojí nebo padá s "jistotou víry" (s "darem víry", s "milostí víry"), bez ohledu na ty či ony poznatky, i když může verbálně poukazovat na to, že teprve zakotvením v odkazech na "Tajemno" lze lidský život učinit smysluplným...

Myslím si, že ještě před nějakými šedesáti lety by možná ještě stačil zcela paušální odkaz na "tajemství života" , aby se případná náboženská -- do zvyku zprůměrovaná -- víra člověka nemusela ničím zatím znepokojovat (snad ani Darwinem!). Obávám se, že v 21. století musíme již nutně respektovat, že věda zná funkce a obdivuhodné "mechanismy" živých buněk. Nejen s možností replikace, ale také mutací. Pak musíme rovněž zohlednit fakt, že svou celkovou známou buněčnou (ale i nervovou) výbavou i člověk patří do přírody jako její součást. Potom také stěží obstojí jakoby "esotericky" předávané informace třeba o "převtělování duší" nebo údajném "déjà vu" [čti "déžá vy"] ve zrovna tak údajném "minulém životě", když východiskem dědičnosti je alchymie DNA v okamžiku početí! Přitom žádná člověku dostupná informace se nemůže odehrávat bez interpretovatelného kódu neseného nějakým materiálním prostředkem, navíc propojeným s orgánem paměti v mozku, nikoli čímsi principiálně nesouměřitelným s hmotností...

Že bychom se pokorně vrátili spolu s Darwinem oběma nohama na zem?