Jsem každodenním cestovatelem vlakem z venkovského sídla do Prahy. Po Praze se vozím metrem, tramvají a také kousek chodím pěšky. Vidím, jak se mění krajina kolem trati během roku, jak po Praze vyrůstají nové moderní paláce. Co se však nemění jsou ona smetiště okolo železniční trati i na pražských trávnících. Vlastně bych lhal, kdybych trval na tom, že se nemění; naopak, utěšeně vzrůstají, mohutní a rozšiřují se. Lépe než co jiného říkají cizozemskému poutníkovi o obyvatelích Prahy a Čech, říkají to, co se v seriozním bedekru nedočte.

Nejsou to jen ona smetiště, též výtvarná díla na fasádách a jiných místech, kam až ruka vandala dosáhne, vytvářejí ony známé pocity "blbé nálady". Neboť, jak pravil náš bývalý prezident Havel, "naše zem nevzkvétá". Bodejť by vzkvétala na smetišti!

Vraťme se ale k onomu salonnímu železničnímu vagonu Jeho Veličenstva. Což takhle zajistit v rámci modernizace Českých drah salonní vozy pro naše ministry, poslance a hejtmany. Což kdyby se mohli občas projet stejnými tratěmi jako jezdí běžní občané. Což kdyby se prošli, nedej Bože, pěšky po Praze (není třeba odlehlými předměstími, střed naší Zlaté Prahy úplně stačí). Jsem jako občan a volič přesvědčen, že by je to nenechalo chladnými.

Živě si dovedu představit jak na následných zasedáních Parlamentu a vlády by páni a dámy poslanci a ministři hledali cesty, jak ten šlendrián odstranit a jak zabránit, aby se znovu nerozrůstal do své současné podoby. Jsem přesvědčen, že opozice i koalice ruku v ruce se sjednotí na řešení a příslušné ministerstvo vydá účinné vyhlášky.

Nebude-li si ono příslušné ministerstvo vědět rady, jsem ochoten, samozřejmě za slušný nemalý peníz, poradit.

Až se budeme zase čertit, že na nás naši sousedé z Rakouska a Německa koukají skrz prsty, uvědomme si, že to je možná také proto, v jakém prostředí žijeme, aniž nám to vadí.