Začněme ekonomickými realitami současnosti. Skoro každý na světě – vlády, podniky, jednotlivci – žil v posledních deseti až třiceti letech nad své příjmy a dělal to tak, že si půjčoval. Světu se zatočila hlava z nafouklých výnosů a nafouklé spotřeby. Bubliny musely prasknout. Tahle právě praskla (nebo jich ve skutečnosti prasklo několik). Všichni si už uvědomují, že touto cestou nelze jít dál a najednou se každý děsí, že mu docházejí reálné peníze – děsí se vlády, podniky, jednotlivci.

Když tento strach přejde, lidé přestávají utrácet nebo půjčovat. A když podstatně klesnou výdaje a půjčky, podniky přestávají vyrábět nebo zpomalují. Mohou úplně skončit, nebo aspoň propustit pracovníky. To je začarovaný kruh, protože rušení podniků nebo propouštění pracovníků vede k nižší reálné poptávce a další neochotě utrácet nebo půjčovat. Říká se tomu deprese a deflace.

Vláda Spojených států, která má pořád ještě možnost půjčovat si a tisknout peníze, zamýšlí v tomto okamžiku vhodit do oběhu něco nových peněz. To by mohlo fungovat, pokud by jich vláda vhodila obrovskou hromadu a vhodila je moudře. Je ale dost pravděpodobné, že to moudře neudělá. A je docela pravděpodobné, že vhození množství, které by mohlo zafungovat, nezpůsobí o mnoho víc než že vytvoří jinou bublinu. A dolar pak může doopravdy padat mnohem rychleji než ostatní měny a tím zbourat poslední významnou oporu světové ekonomiky.

Mezitím má spodních 90% světové populace pořád méně a méně peněz na spotřebu všeho druhu (a ani horních 10% na tom není tak dobře). Lidé se začínají znepokojovat. Jen za poslední měsíc vyšli do ulic s protesty proti hospodářským potížím v rostoucím počtu zemí – patří k nim Řecko, Rusko, Lotyšsko, Velká Británie, Francie, Island, Čína, Jižní Korea, Guadeloupe, Réunion, Madagaskar a patrně mnohem víc dalších, kterých si světová média nevšimla. Protesty byla zatím relativně mírné, ale všechny vlády jsou jako na trní.

Co dělají vlády, když je jejich hlavní starostí vypořádat se s vnitřními nepokoji? Mají ve skutečnosti na výběr dvojí – střílet na protestující, nebo je usmiřovat. Střílení funguje jen do určité míry. Jedním z důvodů je, že agenti moci musí být dostatečně placeni, aby k tomu byli ochotni. A když dojde k vážnému ekonomickému poklesu, zařídit to není pro režimy vůbec jednoduché.

Takže režimy začínají usmiřovat své obyvatelstvo. Jak? Především protekcionismem. Všichni si už začali stěžovat na protekcionismus jiných zemí. Ale všichni stěžovatelé dělají sami totéž. A budou toho dělat mnohem víc. Ekonomové svobodného trhu nám říkají, že protekcionismus jen dál zhorší celkovou hospodářskou situaci. Je to asi pravda, ale je to politicky bezvýznamné, když jsou lidé v ulicích a chtějí práci – a hned!

Druhým způsobem usmiřování nepokojů jsou sociálně demokratická sociální opatření. Na ně ale vlády potřebují peníze. A vlády získávají peníze z daní. Ekonomové volného trhu nám všichni říkají, že zvyšování daní (jakéhokoli druhu) za hospodářského poklesu jen dál zhorší ekonomickou situaci. Mohou mít pravdu, ale z krátkodobého hlediska je to také bezvýznamné. Věci se mají tak, že za hospodářského poklesu výnosy z daní padají. Vlády nedokáží ani držet krok s běžnými výdaji, o hrazení zvýšených výdajů nemluvě. Takže budou tak či onak zdaňovat. Nebo budou tisknout peníze.

Nakonec třetím způsobem usmiřování je pořádná dávka populismu. Rozdíl mezi reálnými příjmy horního 1% a spodních 20% za posledních třicet let mimořádně vzrostl jak uvnitř zemí, tak v celosvětovém měřítku. Bude teď snížen na „normálnější“ rozdíl jaký existoval v 70 letech, pořád ještě velmi velký, ale o něco méně skandální. Takže nyní slyšíme vlády mluvit o „příjmových stropech“ pro bankéře, jak je tomu ve Spojených státech a Francii. Nebo můžete trestně stíhat lidi za korupci jako v Číně.

Je to trochu jako být v cestě tornádu. To nejhorší může na vlády přijít v kterémkoli okamžiku. Když se to stane, mají jen pár minut na to, aby se ukryly do svých sklepů. Tornádo pak přejde a pokud člověk zůstane naživu, vyjde ven, aby spočítal škody. Ukáže se, že škody jsou velmi rozsáhlé. Ano, může se stavět znova. Ale pak začne skutečný spor – o to jak budovat a jak poctivě rozdělovat přínosy nové výstavby.

Jak dlouho bude převládat tento chmurný obraz? Nikdo neví ani si nemůže být jist, ale bude to patrně hezká řádka roků. Mezitím přijdou na vlády volby a voliči nebudou laskaví k dosavadním držitelům moci. Protekcionismus a sociálně demokratická opatření slouží vládě stejně, jako lidem za tornáda sklepy. Jiným způsobem, jak se schovat do sklepa, je faktické znárodnění bank.

O čem my lidé máme přemýšlet a na co se máme připravit je, co budeme dělat až vyjdeme ze sklepa, ať to bude kdykoli. Základní otázka zní, jak začneme znovu budovat. O to se povede skutečná politická bitva. Terén bude nezvyklý. A všechny naše minulé rétoriky budou podezřelé. Je třeba si uvědomit základní věc, že nová výstavba nás může zavést do mnohem lepšího světa, ale také do mnohem horšího. V každém případě to bude velmi odlišný svět.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.