Když lunární modul Eagle přistál na Měsíci a naplnil tak cíle mise Apollo 11, když Neil Alden Armstrong 21. července 1969 poprvé v dějinách lidstva vystoupil na povrch nezemského tělesa (bože, jak je to dávno), byl jsem skálopevně přesvědčen, že nejpozději za 10 let bude na Měsíci mezinárodní stanice se vším, co k tomu patří a že někdy na konci milénia budou vyslanci lidstva z této stanice startovat na svoji misi na Mars a pak dál a dál, do nekonečného vesmíru. Tak to moje generace vnímala a všechno bylo tak jasné a jednoduché. Lidstvo se spojí, v zájmu vyšších cílů a hodnot se sjednotí ve svých prioritách a vyčlenit potřebné prostředky na tyto akce nebude nic složitého. Nestalo se to, byla to jen naivní iluze.

Lidstvo se nespojilo ani nesjednotilo a ony prostředky byly pohříchu vynaloženy jinak. Má to svoji logiku, protože drtivá většina skutečně schopných jedinců, bez kterých se velké věci udělat prostě nedají, nepatří obvykle k vizionářům a jejich hodnotová stupnice je příliš pragmatická, než aby nadřazovali jakési dlouhodobé cíle lidstva nad momentální úroveň svého postavení, míru moci, nebo kvalitu svého života.

Výzkum vesmíru je patrně jedna z nejnákladnějších aktivit, která se v moderních dějinách objevila. Investice do této oblasti jsou při tom velice rizikové a návratnost je příliš dlouhodobá a prakticky nulová, pomineme-li na chvíli nesporný význam pro národní bezpečnost. Navíc ho dnešní člověk nevnímá vždy příliš pozitivně. Ani amerického občana, bez ohledu na to, že vesmírný výzkum je v jeho zemi jeden z tradičních výrazů národní hrdosti, dnes nezajímá ani tak rozbor prachu z Marsu, jako spíše míra nezaměstnanosti v okolí jeho bydliště.

Dokážu si tedy představit, že omezení prostředků, vynakládaných ve Spojených státech na výzkum vesmíru, bude jednou z cest, které Barack Obama použije ve své, podle mne marné snaze o zeslabení dopadů ekonomické krize. Druhá cesta bude bezpochyby snaha o vytvoření takového mezinárodního klimatu, který nebude vyžadovat tolik prostředků do oblasti obrany a národní bezpečnosti. Bude dál a dál oslabována americká přítomnost na různých kontroverzních místech naší planety.

Obamova administrativa se bude vůči potenciálně nepřátelským režimům snažit o vstřícné a ještě vstřícnější postoje, které ale budou vykládány spíše jako projevy slabosti a bezmocnosti a z nepřátel se stejně přátelé nikdy nestanou. USA se tak postupně připraví o svoji, mravenčí prací předchozích prezidentů a vlád vybudovanou pozici a dříve nebo později přestanou být v pravém slova smyslu světovou velmocí. Nebudou mít ani impozantní vesmírný výzkum, ani impozantní zbraňové systémy, schopné nějakého rizikového politického hráče náležitě odradit a umravnit. Vzniklé vakuum ale bude muset někdo vyplnit.

Může to být současné Rusko jako země, která je, díky svým tradicím, na různé ekonomické či politické kolapsy mnohem lépe připravená. I díky svým lidem, kteří již něco zažili a hned tak něco je nerozhází. Rusko je také navíc země, kde může dojít (bez zbytečného ohledu na různé etické principy) k takové úpravě legislativy, že se kupříkladu i výzkum vesmíru stane výlučně komerční oblastí, sférou vytváření dalších a dalších lukrativních podnikatelských aktivit, pro které bude nejbližší okolí naší planety jakousi nezoranou půdou, která může přinést další obrovské zisky.

Tyto aktivity mohou výrazně přispět i k jistému oživení ekonomiky a nastartování pozitivního ekonomického vývoje. Pak také Rusko bude schopné na rozdíl od jiných dál financovat upevňování své pozice ve světě i modernizaci svého zbraňového potenciálu. Může to ale být konec konců i současná Čína, nejen pro svůj ekonomický potenciál a rezervy pro další rozvoj, ale i pro charakter národní mentality svých lidí. Zcela jistě to ale nebude Evropa, i kdyby se z ní nakrásně staly Spojené státy Evropské, či jiný bizarní útvar. Evropa bude v budoucnu vždy pouze akumulovat případné světové pozitivní posuny, nebo velmi účinně a rychle absorbovat všechny vznikající maléry. A kromě toho se bude vždy vnitřně vymezovat a handrkovat a to jsou atributy, které obvykle žádnou skutečnou velmoc neprofilují.

Pokud to tak všechno dopadne, pak zcela jistě nikdy nebude realizován televizní přenos okamžiku, kdy člověk z planety Země vystoupí na povrch Marsu a onen nádherný okamžik z roku 1969 se již opakovat nebude. Leda že by se použil návod ze zdařilého amerického filmu Kozoroh 1.

Nic se samozřejmě nestane. Jen se další krásný sen lidstva přesune do sféry pohádek. Když o tom tak přemýšlím, zakrátko budeme mít všichni stejně docela jiné starosti.