13. 2. 2009
O jedné "obyčejné" smrti: Zabil se schopný člověkV rodinném domku v Praze 9 se zastřelil muž, podle prvních odhadů bez cizího zavinění. Tolik jedna ze suše konstatovaných zpráv černé kroniky, jimž lidé přivykli s každodenní samozřejmostí. Osudy neznámých lidí jdou jaksi mimo ně, netýkají se jich, jsou výčtem, stávají se statistikou, přitahují jen tím, že jsou hrozné. Určitě to byl nějaký blázen, cvok, kterému ruplo v kouli, řeknou si. Ne, nic z toho není pravda, znal jsem ho léta velmi dobře a jeho smrt mě přiměla k zamyšlení. |
Proč? Sebevražedný čin je obvykle afektivní reakcí na nějakou tíživou osobní frustraci, je vyústěním dlouhodobého stresu, únikem z hluboké vnitřní bolesti, projevem nezvládnuté životní situace. Málokdo se ale zabývá důvody, motivací sebevraha, poměry subjektivních a objektivních příčin. A to je to, co mi přijde v případě tohoto člověka hrozné a ač se bráním si to přiznat, i čímsi symptomatickým pro dnešní dobu. Dobrovolnou smrt totiž zvolil člověk, který měl jak se říká zlaté české ručičky. Jistě, dobrovolný odchod ze života zvolili různí lidé, různě talentovaní a nadaní, kteří ani nebyli ekonomicky závislí na pravidelném zaměstnání, přesto, pro tohoto člověka byla po roce 1989 ztráta možností svého uplatnění citelná. Je mi smutno, přemýšlím o jeho smrti, o tom, jak jsem ho znal a vnímal a pak se mi řada věcí vyjevila v nejrůznějších nitkách, jež se propojily do řady souvislostí, jež ho mohly přivést až ke stisku kohoutku, když si před tím strčil hlaveň perkusní pistole do pusy. Byl to neuvěřitelně manuálně zručný člověk, přemýšlivý, s technickým nadáním. Ovládal mnoho nástrojů, včetně soustruhu a různých přesných obráběcích strojů. Kdysi spolupracoval na vývoji a úpravách motorů pro jednoho velmi známého automobilového závodníka, v osmdesátých letech byl zase zaměstnán jako vývojový konstruktér významné české firmy na letecké motory. Začátkem devadesátých let bylo všechno jinak, přišel o zaměstnání, neboť vývoj byl zrušen. Snažil se zůstat u řemesla, aby mohl uplatnit svoji šikovnost. Nic pro něho nebyl problém, se vším si dokázal poradit, trpělivě a precizně. Z posledního zaměstnání ho propustili koncem roku. Léta bydlel sám, zemřeli mu rodiče, bratr žil daleko, přidali se zdravotní potíže. Teď už si dovedu představit, že jsou mezi námi i lidé, kteří by se chtěli uplatnit, mají co nabídnout a jejich situace je přesto tak zoufalá, že najednou nemají ani na chleba. Všechno se jim zhroutilo, uplatnění, sociální kontakt i zdraví. Co dál? Nehledám viníka, snažím se jen domyslet jeden smutný příběh na pozadí společenských změn. |