Inflace je způsobena vždy přebytečným množstvím peněz v ekonomice, nedostatek peněz tedy logicky vede k deflaci. Přitom prapůvodní příčinou může být i náhlý pokles poptávky po zboží.

Deflace zvyšuje reálnou úrokovou míru, což je skutečná cena peněz. Klesají investice podnikatelů (do výroby) i domácností (např. hypotéky). Problém mají i ti, kteří se zadlužili ještě před příchodem deflace. Zvyšuje se reálná hodnosta jejich dluhu. Jak začnou mít problém dlužníci, začne mít problém i finanční systém. Ekonomika se dostává do problému, který se může spirálovitě zhoršovat.

Centrální banka se většinou stará o stabilitu cen (která je definována jako mírná inflace 1 až 3 % ročně). Jak vyšší růst, tak ale i pokles cen by tudíž měl centrální banku přimět k zásahu. Pokud ceny klesají, centrální banka logicky snižuje úrokovou míru tak, aby reálná úroková sazba odpovídala ekonomickým podmínkám.

V tomto procesu však centrální banka může narazit na "fyzikální" hranici nulových úrokových sazeb (u krátkodobých splatností, které centrální banka typicky ovlivňuje). Pokud centrální banka vyčerpá možnosti svého klasického nástroje a dostane se s úrokovou sazbou k nule, a přesto nedosáhne požadovaného množství peněz v ekonomice, přicházejí na řadu netradiční nástroje. Říká se jim souhrnně "kvantitativní uvolňování (měnové politiky) - quantitative easing". Zatím nejznámějším (a ne příliš úspěšným) příkladem bylo Japonsko v uplynulém desetiletí.

Snahou je dostat potřebné množství peněz do ekonomiky, i když krátkodobé sazby jsou již na nule, a je několik možností, které lze i kombinovat, aby centrální banka dosáhla úspěchu. Snížení úrokových sazeb na delších splatnostech může centrální banka dosáhnout zvýšeným (neomezeným) nákupem vládních bondů dané splatnosti za (vysoké) ceny, konzistentní s cílovaným nižším úrokem.

Podobně může centrální banka (může to vyžadovat změnu zákona) poskytovat přímo bankám dlouhodobější půjčky, zaručené dluhopisy soukromých společností a hypotékami. Banky tyto levné půjčky pak mohou propagovat dále do reálné ekonomiky. Další možností je dodávání peněz do ekonomiky přímým nákupem vládních dluhopisů vlastní vlády i vlád cizích (čímž může navíc ovlivnit kurz domácí měny -- oslabení měny zdražuje dovážené zboží a zvyšuje inflaci a domácí ceny).

Současný problém, který vznikl původně na americkém hypotéčním trhu poskytováním podřadných hypoték, kvůli jejich přeprodávání dalším investorům způsobil zvýšenou nedůvěru v celém bankovním systému. Banky hromadí likviditu, odmítají si půjčovat navzájem ani ji nepouštějí ve formě peněz do ekonomiky. A když, tak za vysokou cenu -- mnohem vyšší, než by si představovaly centrální banky.

Pokud se tedy mluví o "tištění peněz" státem, má se na mysli výše popsané kvantitativní uvolňování (ve skutečnosti se žádné papírové peníze tisknout nemusí). Cílem je zastavit pokles poptávky a pokles cen. Obavy z hyperinflace (jako za Weimarské republiky) jsou silně přehnané, neboť směrem vzhůru nejsou úrokové sazby centrálních bank omezené a navíc taktika boje proti vysoké inflaci je dnes již daleko lépe zvládnutá (na rozdíl od boje proti deflaci).

Ad: Krytí peněz hodnotami

Toto je nekonečný příběh. Peníze zná každý a tak se každý cítí být odborníkem v diskusi na toto téma. A přesně v duchu toho, co většině z nás vštěpovala maminka, když jsme byli malí (tedy že peníze jsou zlo a peníze kazí člověka) k tomu většina diskutujících přistupuje.

Předně bychom si měli uvědomit, že peníze jsou jen další komodita (zboží) v našem spotřebitelském systému. Nic víc, nic míň. Aby byla poptávka po nějakém zboží, musí pro něj člověk nejprve najít použití. Obešli bychom se i bez peněz (systém naturální směny), ale zjistilo se, že pokud nám někdo nabídne nějaké společné platidlo, bude život snadnější. Jako platidlo může fungovat prakticky cokoliv, ale buď to musí být užitečné i k něčemu jinému, nebo to musí být alespoň vzácné. A tak šel vývoj přes zlaté mince (které se zcela arbitrárně rozhodl dodávat panovník) a bankovky podložené zlatem (tedy potvrzení o uložení zlata dané hodnoty v bance) až k bankovkám nepodloženým zlatem. To když úschovny zlata zjistily, že mohou takových potvrzení vydat více, než mají zlata v úschově. A systém funguje, dokud panuje důvěra. Moderní bankovky vyžadují též důvěru, a to že zůstanou vzácné. Proto mají ochranné prvky, aby je nemohl tisknout kdokoliv, a proto existují centrální banky a měnové politiky, aby zajistily, že bankovek nebude v oběhu nadměrné množství. Jestli jsou podložené nějakým zbožím či zlatem, to nehraje roli. Mimochodem, zlata je na světě omezené množství a peněžních transakcí exponenciálně přibývá. K čemu by tedy vedlo, kdyby byly bankovky podložené zlatem? K deflaci se všemi výše popsanými problémy. To by si měli všichni zastánci zlatého standardu uvědomit.

Dále je potřeba chápat rozdíl mezi oběživem (tedy bankovkami a mincemi, které nám za nominální hodnotu prodává stát) a elektronickými penězi, které nám poskytují soukromé banky (tedy penězi na účtech). Definice těchto peněz se liší. Ta nejužší zahrnuje pouze oběživo a vklady na běžných účtech a s okamžitou výpovědní lhůtou. Širší definice zahrnují navíc termínované vklady, tedy peníze, ke kterým není tak jednoduché se okamžitě dostat. Ještě širší definice může zahrnovat i dluhopisy atd. S tím, jak se elektronizuje peněžní oběh, zmenšuje se relativně množství oběživa (které nosíme v peněžence nebo máme uložené ve slamníku). Stát tak tiskne pouze takové množství oběživa, které je v ekonomice vyžadováno. Kdyby natisknul více peněz a rozházel je z helikoptéry, lidé by je sebrali, koupili za ně něco, obchodníci by je odnesli do komerční banky, ta by jich většinu vrátila do centrální banky (protože bankovky nenesou úrok) a tím by tyto bankovky přestaly existovat a být penězi. Komerční banky by ale za ně zvýšily likviditu, tedy úročenou rezervu u centrální banky, která by jim umožnila případně dát více úvěrů. A tak by se papírové peníze opět přeměnily na elektronické. Naopak, když lidé přestanou důvěřovat bankám, nebo úroky klesnou k nule, poptávka po oběživu se zvyšuje, lidé vybírají peníze z účtů (likvidují elektronické peníze) a nechají si je vyměňovat na papírové, které cpou do slamníků. Komerční banky musí "kupovat" bankovky od centrální banky výměnou za likviditu. Centrální banka může natisknout jakékoliv množství bankovek, ale jen když je lidé chtějí.

Neexistují nepodložené peníze. Peníze jsou dnes podloženy buď důvěrou ve stát (že nezpůsobí inflaci) nebo důvěrou v dlužníka (závazkem dlužníka, že přijatý úvěr, a tedy nově vytvořené elektronické peníze splatí svou budoucí prací). Je v zájmu komerční banky a jejích vlastníků, aby důvěryhodnost dlužníka důkladně prověřovaly, přesto má centrální banka za úkol dohlížet na to, zda se tak děje.

Za současnými problémy finančního sektoru stojí snižující se průhlednost finančních transakcí, selhání centrálního dohledu tam, kde mu banky podléhaly (tedy komerční banky, poskytující úvěry -- ale zde byly původně problémy minimální) a asymetrická informace ve vztahu vlastník (akcionář) vs. management. Je zájmem akcionáře maximalizovat dlouhodobý zisk (což je v rozporu s krachem banky). Naopak pohádkové bonusy managementu patrně vedou k maximalizování krátkodobého zisku a k podstupováním neúměrně vysokého rizika.

Z výše uvedeného je snad jasné, že je úplně jedno, kdo tiskne bankovky (a jiné ceniny vč. stravenek). Mimochodem, v USA tiskne bankovky Treasury (tedy něco jako ministerstvo financí), nikoliv Fed.

Brettonwoodský systém souvisí se systémem směnných kurzů národních měn, uvádět jej v diskusi o podloženosti peněz nemá žádný význam. Je pravdou, že v tomto systému byl dolar mj. pevně navázán na zlato, ale hlavním problémem byl systém pevných kurzů.

Úryvek studentky je možná vytržen z kontextu, ale v tomto podání naopak nepodává žádnou informaci mně. "Oběživo podložené reálnými statky" mně přijde jako nesmysl. Oběživo je vždy podloženo "jen" důvěrou v toho, kdo dané oběživo (ceninu) prodal do oběhu. Pokud autorka měla na mysli peníze (co že širší pojem, než oběživo), pak ty jsou podloženy důvěrou v dlužníka. Mohou být podloženy i reálnými statky (hypotéční zástava), ale to na věci nic nemění a události v USA ukazují, že to situaci nijak nezlepšuje.

A pokud autorka měla na mysli, že objem finančních transakcí výrazně přesahuje objem reálných transakcí a že je na tom něco špatného, tak naprosto souhlasím. V drtivé většině případů se však nejedná o peníze. Jedná se o deriváty (opce, futures, forwardové kontrakty, swapy a další finanční produkty), které sice na jedné straně mohou sloužit reálným producentům a spotřebitelům jako prostředky finančního zajištění (hedging) proti nějakému finančnímu riziku, v současné době jsou však stále více "zneužívány" ke spekulaci. Malé procento spekulantů přitom může zajistit vyšší efektivitu daného trhu, pokud však spekulanti na daném trhu začnou převládat, mohou tento trh zavést úplně mimo realitu a dostat nejen finanční systém, ale i celou ekonomiku do problémů (spekulativní bubliny, např. ceny akcií nebo komodit).

A ještě k mému citovanému výroku o tištění peněz. Učinil jsem ho v situaci, kdy se kritizovalo "tištění peněz", ve skutečnosti dodávání likvidity bankovnímu systému. Takže k žádnému tištění peněz nedocházelo a na svém výroku nemusím nic měnit. V současnosti se začíná finanční krize projevovat i na reálné ekonomice. Hrozí deflace a hospodářský pokles a USA vyčerpaly klasické měnové nástroje (úrokovou sazbu). To je úplně jiná situace, která přesně v intencích Keynesovy teorie může být řešena zvýšením množství a dostupnosti peněz v ekonomice (buď zvýšenými investicemi státu, nižšími daněmi na podporu spotřeby a levnějšími penězi).

Je samozřejmé, že krátký článek nemůže vysvětlit fungování bankovního systému, když se to stěží daří knihám v rozsahu stovek stránek. Takže uznávám, že čtenář se vlastně relativně nic nedozvěděl.