Renomé Zlína vyhnalo ke slunci hnojivo zvané sveřepost. Sveřepost, s jakou i zdejší slavní ševci kdysi rozbíjeli patriarchální i kapitalistické tradice. Žádný fanatický úprk za majetkem! Nikoli jen bezbřehý obdiv k americkému způsobu průmyslové výroby! K tvrdé, ale dobře zaplacené práci doslova slovansky velkodušný vztah k lidem, k dělníkům – spolupracovníkům. Úsilí o jejich blahobyt. Každému domek se zahrádkou! Z každého dělníka udělat akcionáře! V jazyku dnešního světa corporate social responsibility. Dědic ševcovských tradic, Václav Klaus, ovšem nabídl všem bez rozdílu možnost zbohatnout v kuponové privatizaci. V duchu Gottwaldova hesla, že všechna moc patří lidu a s dovětkem marxismu-leninismu, že moc v kapitalismu tvoří vlastnictví výrobních prostředků... Výsledek této sociální odpovědnosti známe.

Mezi prvními návštěvníky baťovského Zlína byl nejen levicový francouzsko-švýcarský architekt Le Corbusier, vlastním jménem Charles-Edouard Jeanneret (1887-1965), ale i francouzský žurnalista a spisovatel Hyacinthe Dubreuil. „BUĎ TÍM, KÝM JSI“, tvrdil Corbusier spolu s Nietzschovým Zarathustrou. Vydával časopis L'Esprit nouveau, snil o Soudobém městě pro tři miliony obyvatel (1922) , projektoval Zářící město i palác Centrosojuzu v Moskvě (1929-33)... V „říši obuvi“ Dubreuil obdivoval intenzivní využívání strojů; osvobozovaly člověka. „PRÁCI STROJŮM – LIDEM MYŠLENÍ“, četl na tovární zdi. Cituji z jeho knihy: „Zužitkovat takto nabyté svobody k vyšším cílům, ke vzdělání, k účasti na pokroku, k povznesení mas. Zlín je jedním z horoucích míst nového světa. Žije se tam!“ [1][2]

Čím žije současný zlínský majitel restaurace Ondřej Konárek? Jestli si někdo myslí, že hospody jsou doupata neřesti, kde se kouří, chlastá a droguje, tak se pěkně mýlí. Jeho krčma se změnila na náboženský chrám lidskosti a spravedlnosti. Odmítl zkušenost z nedávného mistrovství Evropy ve fotbale, který drtivé většině jeho kolegů zajistil zvýšené tržby. V jeho zařízení se po dobu OH v Pekingu televize nebude zapínat. Říká, že by tím jen podporoval komunistický režim. Vadí mu, co Čína provádí v Tibetu. „Raději budu tratit na zisku,“ tvrdí zarputile. Ve Zlíně není osamocený. Náhodně oslovení jsou rovněž přesvědčení, že peníze nejsou hnacím motorem lidstva. Konečně, v hospodě si doplňují vzdělání. Např. Robert Heč říká: „Až se budu chtít dovědět sportovní výsledky, přečtu si je v novinách“. Zlínský trenér Ivan Dostál upřesňuje: „Dokud nebude závodit desetibojař Šebrle, tak mě stejně hry bavit nebudou“.[3]

Přátelé, jsem s vámi! Nedívejme se na českou televizi. Přece tím nebudeme podporovat komunistický režim!

O dvě století zpátky známý ruský spisovatel Nikolaj Leskov otiskl svoji povídku Železná vůle. Hlavní hrdinou je Němec Hugo Karlovič Pektoralis. Přijel montovat stroje lidem, o nichž jiný cizinec, když si poslechl obsah Gogolových „Mrtvých duší“ vyhrkl: „To je národ k neporažení!“ „Proč?“- ptali se. „Cožpak by někdo mohl chtít zvítězit nad lidem, ze kterého vzešel lotr jako Čičikov“ . Nám blízký Hugo naivním prosťáčkům v láptích demonstruje naši evropskou sílu a odhodlání, naši vyspělou kulturu. Je tak tvrdohlavý, že raději zkrachuje, než aby opustil své životní krédo. S „železnou vůlí“ směřuje do pekel, ale morálně vítězí. [4]

Škoda, že tu s námi není Nikolaj Leskov, aby se zeptal Tomáše, zda chce setrvat ve svém bludu „obout svět“, jestliže by se jednalo o nohy komunistické, kterých je čtvrtina na této planetě?

[1] J.Vaňhara: Příběh jednoho muže a jednoho města, str. 117