Pokud bychom totiž do důsledků sledovali toto hledisko dle našich měřítek, pak by jen těžko fungovala mezinárodní politika, diplomacie a komunikace vůbec. Co se týče inkriminovaného problému, tedy letošních olympijských her, jde o to, že jedním z nezamýšlených důsledků aktuální kritiky Číny je ohrožení samotné myšlenky olympismu, významného fenoménu dnešního světa bez ohledu na to, zda ho vnímáme pozitivně nebo negativně.

Nejde mi teď o to posuzovat stav demokracie a lidských práv v Číně a zda je způsobilá pořádat OH nebo ne. To za nás udělal již Mezinárodní olympijský výbor (MOV) před sedmi lety, když v demokratické volbě podle svých stanov zvolil (snad v duchu olympijské charty?) Peking jako místo letošních her. Tehdy platnost volby jako takové nikdo nezpochybnil, pokud ponecháme stranou tradiční podezření z náchylnosti některých členů MOV ke korupci.

Jde o to, že proklamované oddělení politiky od sportu (alespoň vrcholového) jako jedna ze základních tezí olympijské charty prostě nikdy nefungovalo, tím spíše dnes v globalizujícím se světě, kde téměř vše souvisí se vším. Již samotný princip soutěžení na olympijských hrách (OH) založený na reprezentaci národů, nikoli menších jednotek nebo jednotlivců , vytváří atmosféru nacionálních emocí vydatně živenou téměř neustálou kakofonií národních hymen a vyvěšováním státních vlajek. Taková projekce nacionalismu v "mírové podobě" je v dnešním světě něčím výjimečným, co dalece překračuje hranice tzv. "apolitického" sportovního soutěžení.

Avšak současným dominantním rysem olympismu je komerční stránka. Prvotním hlediskem potenciální úspěšnosti pořádání olympiád je, aby byla výdělečným podnikem pro všechny aktéry- pořadatele, sponzory, účastnické státy a nakonec i samotné sportovce. To je tedy rozhodující faktor při konečném výběru olympijského města. Příznačné je pro dnešní charakter olympiád, že podle řádů MOV je olympiáda sice přidělována městu, ale bez státních garancí, tedy záruk pro všechny zúčastněné strany, že podnik bude úspěšný, nemá kandidát šanci. To plně platí i pro případnou kandidaturu Prahy.

Vrátíme-li se do aktuální situace, tak dnešní kritika Číny jako pořadatele letních OH je ze strany mezinárodního společenství alibistická, i kdybychom mohli očekávat nebo požadovat ze strany Pekingu vstřícnější přístup v kritizovaných otázkách Tibetu, lidských práv atd. Jestliže v roce 2001 nebyly tyto problémy nahlas vzneseny při posuzování čínské kandidatury nebo dokonce jejich existence nezabránila vítězství Pekingu v soutěži, pak je dnes přinejmenším pokrytectvím tyto otázky otevírat několik měsíců před začátkem her. Jen politický naivka nebo neznalý čínských poměrů mohl předpokládat, že pořádání her zkultivuje stávající tamní politické zřízení k našemu obrazu. Naopak, všichni zainteresovaní aktéři tehdy i dnes celkem správně ze svého pohledu předpokládají, že právě autoritativní "státně-kapitalistický" režim dnešní Číny dokáže především ve vlastním zájmu poskytnout záruky úspěšného komerčního i organizačního průběhu her.

Proto dnes vést debatu o případném bojkotu her formou např. neúčasti na zahajovacím ceremoniálu znamená trestat nejen čínské pořadatele paradoxně za to, že my sami jsme jim olympiádu "přidělili", ale především olympiádu jako takovou. Přitom bojkot pouhého ceremoniálu je jen prázdným gestem, které nic neřeší podle příslovečného: "Vlk se nažral, ale koza zůstala celá."

V historii olympiád jen těžko nalézt nějako úplně "čistou" ve smyslu zbavenou doprovodných větších či menších zpolitizovaných problémů, nemluvě o bojkotech olympiád ze strany celých bloků nebo skupin zemí (Montreal 1976, Moskva 1980, Los Angeles 1984 atd.). Pokud by měla pokračovat tendence v posuzování politické a právní "legitimity" kandidáta na pořádání OH , představme si na moment hypotetickou situaci před OH v Londýně 2012 nebo Soči 2014. V případě Londýna by mohly některé země požadovat bojkot OH z důvodu aktivní účasti VB na ozbrojené agresi proti Iráku v roce 2003 v rozporu s mezinárodním právem a v případě ruské ho Soči zase z důvodu neuspokojivého stavu demokracie a lidských práv v zemi.

Bludný kruh vícerých standardů a relativity kritérií při hodnocení stavu demokracie a lidských práv se tak uzavírá. Pokud by měl svět důsledně postupovat podle mezinárodně platných smluv a závazků v této oblasti, pak by to mohlo ochromit mezinárodní život, protože jejich různý výklad a zejména účelovost jejich aplikace jsou zřejmé. Východisek z této situace příliš není. Snad jedno z nich by mělo vycházet z toho, že pokud se mezinárodní společenství ad hoc dohodne (ať už volbou nebo konsensem) na tom, že uznává určitou zemi jako způsobilou pro kontakty a spolupráci v různých oblastech bez ohledu na společenské zřízení nebo momentální politickou situaci ( s výjimkou nenadálé vnitřní krize), pak by toto nemělo být bez závažného důvodu zpochybňováno. Je to poněkud krkolomná formulace,ale je těžké takový postup přesně popsat.

Zásadním problémem minulých i současných vztahů mezi státy je permanentní konflikt účelovosti a pragmatismu denní politiky na straně jedné s "nadčasovými" principy práva a morálky na straně druhé. V současné kauze čínské olympiády k tomu ještě přistupuje kombinace obou hledisek -- tedy nejdříve jsme byli pragmatičtí, teď chceme být zásadoví, případně oboje dohromady. Tedy kvadratura kruhu. Jak dokážeme obecně řešit tento zásadní konflikt dneška, na tom závisí budoucí vývoj světa.