Svolavatelé VII. sjezdu zvolili pro volbu delegátů mechanismus, v němž již byly konflikty v zásadě naprogramovány: delegáti byli z jednotlivých místních sdružení strany vysíláni proporcionálně na základě počtu hlasů, které v nich získaly různé soupeřící návrhu závěrečné rezoluce pro sjezd (těchto návrhů bylo celkem pět). Tento postup dává výrazně větší prostor pro prezentaci menšinových názorů ve straně, než u nás obvyklejší metoda, kdy jednotlivá volení shromáždění vysílají své většinové reprezentanty a "vítěz bere vše". Nevýhodou je ovšem, že ačkoliv formálně nemají jednotliví delegáti imperativní mandát, přece jsou velmi těsně vázáni k rozdílným návrhům, a je pro ně velmi obtížné dospět k nějakému kompromisu.

Právě tento faktor poznamenal průběh sjezdu, jehož základním rysem byl pokus většinové frakce (disponovala však pouze relativní většinou 47,3%, tj. 307 delegáty z celkového počtu 650) prosadit stanovisko většiny bývalého vedení strany. Tato skupina se těšila podpoře většiny funkcionářů, které jsme mohli vidět v Praze na loňském sjezdu strany Evropské levice (expředsedy EL a PRC F. Bertinottiho, místopředsedkyně EL G. Mascia i po volbách odstoupivšího předsedy PRC F. Giordana). Jádrem sporu byl budoucí postoj k dalším opozičním silám v italské společnosti, především k Demokratické straně (donedávna Strana demokratické levice) a hodnocení dalších možností spolupráce (de facto tedy také postoj ke stategii "široké spolupráce", která byla - neúspěšným - základem volební účasti PRC a zejména dvouleté vládní angažovanosti této strany).

Skupina kolem návrhu většinové frakce spoléhala nejen na svou početnost (další konkurující návrhy měly po řadě 262; 50; 21; 10 delegátů), ale také na řečnickou zdatnost svých reprezentantů a jejich politické postavení ve straně, a pokoušela se - občas až tvrdošíjně - prosadit své stanovisko.

Postupem času se tento cíl stále více vzdaloval a v celonočních debatách komisí a pracovních skupin se rodil kompromisní "unitární" návrh, který odmítl všechny předsjezdové texty, zejména ovšem prohlásil za "skončenou a překonanou" fázi účasti PRC v Prodiho vládě a v koalici "Duhové levice" a přihlásil se k"posunu PRC doleva". Skupina kolem návrhu 2 se dostávala postupně do určité izolace (otáckou je, nakolik vlastní vinou) a jednota ostatních se tedy nakonec utvořila jako jednota proti této skupině.

Tento výsledek potvrdilo i hlasování (prováděné nakonec po jménech!), v němž nový návrh skupiny kolem původní rezoluce 2 získal jen 304 hlasů a většinou 342 hlasů byla přijata konkureční "unitární" rezoluce. Obdobně dopadla i volba tajemníka strany (v nově zvoleném ústředním orgánu, který má 280 členů), jímž se stal reprezentant druhé nejsilnější skupiny (kolem návrhu 1), Paolo Ferrero, ministr sociální péče v minulé Prodiho vládě.

Poražení reprezentanti "většiny" (formálně vedení Nicchi Vendolou, guvernérem oblasti Puglia) prohlásili, že neustanou v pokusech o prosazení svých stanovisek a založili vnitrostranickou platformu na bázi svého posledního sjezdového návrhu, který zdůrazňuje celoitalskou potřebu opozice a roli PRC v utváření takové opozice. Ačkoliv ihned po sjezdu prohlásili, že nejde o žádné štěpění strany, teprve budoucnost ukáže, nakolik bude možné překonat osobní (ale např. i regionální) a politické rozdíly mezi nimi a současným vedením strany.

Pokud obě skupiny nenajdou společnou řeč, může se "prohra většiny" snadno změnit v "prohru všech". Další oslabování levice v Itálii by mělo nepochybně závažné důsledky pro situaci v celé EU.

Autor je místopředsedou Strany demokratického socialismu a členem výkonného výboru Strany evropské levice