Sledoval jsem se smutkem všechna ta obvinění a protiobvinění, všechny reakce a protireakce, jimž jsem se ani nesnažil porozumět, ač mi přicházely do mailové schránky stanoviska obou stran při každé vhodné příležitosti. Necítím se ani v nejmenším kompetentní nějak se k tomu vyjadřovat. Mohu jenom vylíčit něco, co Jiřímu Králíkovi nejspíš dlužím (již tři roky jsem ho neviděl a ani nevím, zda si na mne pamatuje).

Někdy na podzim 2004, čili asi rok od začátku vydávání mého časopisu Téma, jsem dostal od Jiřího Králíka dost překvapivý mail. Do té doby jsem nevěděl, kdo to je a že existuje nějaká Letní filmová škola (opravdu na filmy nejsem, v kině jsem byl naposledy asi před 12 lety). Ten mail se na mne obracel s prosbou, zda bych spolupracoval na tvorbě programu pro ročník 2005, který měl být věnovaný revoltě. Králík si přečetl nějaký můj text a dospěl k názoru, že já bych mohl být ten pravý. Vybral si neznámého chemika, blázna, který donkichotsky zápasí na internetu o svou vizi literatury a kultury, a to jen proto, že se mu zdálo dobré, co píši. To je něco naprosto neuvěřitelného v českém prostředí plném konexí a "vzájemnosti". Stále tomu nedokáži uvěřit.

Když vám něco takto dojde mailem, člověk nikdy neví, jakou váhu tomu má dávat. Třeba tak oslovil mnoho lidí a v dalším už nebude reagovat. Odrazovalo mne také filmové prostředí, jemuž jsem nerozuměl, ale nakonec jsme se domluvili. Králík za mnou osobně přijel jednou večer do Olomouce a poseděli jsme u piva nedaleko nádraží. Získal si mne, byl otevřený, byl neformální a mluvilo se mi s ním výtečně, měl široký rozhled, zajímalo ho, co si myslím, a chtěl, abych to uplatnil (nejsem zvyklý na takový přístup, naopak jsem zvyklý z českého prostředí na ignorování myšlenek a odpor k myšlenkám). Nespojoval nás žádný vztah, žádné konexe a doporučení, šlo prostě o věc samu, o téma revolty. A tak jsem mu potom pomáhal s tím, co by téma revolty mohlo obnášet (to už přes mail), a napsal jsem i text do brožury pro LFŠ 2005 (jmenovalo se to Stručné dějiny revolty).

V Hradišti jsem se potom s Jiřím Králíkem setkal znovu a zatím naposledy. Tam jsem teprve pochopil, jak celý projekt stojí na jeho invenci, jak on dokáže být zároveň všude a jak všemu vtiskává otevřeného ducha, kterému jde o věc samu a ne o hromadu plků kolem (pro mne je česká kultura, jak ji znám z literárních časopisů, kulturních rubrik, intelektuálních televizních pořadů a v neposlední řadě z univerzit, právě jen nestoudné plkání o ničem, kde před silným názorem, věcnou podstatou problému a originální osobností je dávána přednost jen konexím a dobrým vztahům uprostřed skupin). Králíkova LFŠ, jak jsem ji poznal, byla zajímavou oázou uprostřed pouště české kultury a byl jsem rád, že jsem měl tu čest k té jeho stavbě přispět nějakou tou menší cihlou. Je to paradox, protože právě filmová akce mne dokázala přesvědčit díky Králíkovi o své smysluplnosti (což bych nikdy předtím netipoval).