Drama doby, čas dramatu

Tabery se pokouší o zkoumavý pohled do vzrušené doby let 1998-2002 s jejími předehrami i přesahy, doby, jež vstoupila do českých dějin po roce 1989 jako období tzv. opoziční smlouvy, smluvního politického paktu dvou nejsilnějších stran s opačnými ideologickými znaménky: ČSSD a ODS. Rozvržení knihy je velmi ambiciózní, a nutno podotknout, že vlastně i dosti odvážné, neboť některé průvodní jevy tehdejší doby se tu a tam dokáží stále vynořit jako bájná lochneska z jezera. Poslední stranické tahanice po letošních červnových volbách navíc naznačují, že Taberyho kniha by mohla získat i novou, doslova žhavě aktuální dimenzi jako svého druhu nepostradatelný bedekr do labyrintu české politické současnosti. Autor své ambice navíc neskrývá, a čtenáře na záložce upozorňuje, že se v jeho knize dozví i něco o politickém zákulisí. Jeho pohled je vůbec tak trochu divadelní...

Doba, kterou si autor zvolil, byla ale vskutku dramatická. Osoby, čas i dekorace, řečeno divadelním jazykem, měly svou přitažlivost, což je základním předpokladem, aby se vůbec o nich dalo psát. Takové vymezení má ale i své limity. Političtí aktéři té doby (zejména prezident Václav Havel a premiéři Václav Klaus a Miloš Zeman) snesou rozhodně srovnání se špičkovými herci. Jednotlivé scény a defilé nekonečného mediálního (povětšinou opravdu velmi divadelního) seriálu, jemuž jsou občané vystaveni, si žádá mnohem pozornost, alespoň proto, abychom mohli pochopit v celcích méně přehledné epizody. Jaký je čas dramatu? Na scéně před námi defilují hlavní obrazy událostí let 1998-2002, s odstupem jakési třetí dějství nejnovějších českých dějin.

Po euforické "sametové revoluci" listopadu 1989 a pragmatismu "privatizačního programu" let 1992-1997, přichází doba technokratů, doba, v níž došlo k podepsání "kartelového paktu" opoziční smlouvy. Tak nějak to vidí Tabery. Čas předznamenalo slabé vítězství ODS v roce 1996, a o dva roky již konečné vítězství ČSSD v předčasných volbách. V logice dramat nesmí chybět první kolize (pád vlády na podzim 1997 a ustavení Tošovského úřednické vlády), než konečně vstoupí na pořad dne krize roku 1999. Ta už je plně spjata s postmoderními reakcemi tzv. občanské společnosti, jmenovitě: "Dřevíčskou výzvou", iniciativou "Impuls 99" , hnutím "Děkujeme, odejděte!" a naposledy krizí kolem České televize. Takový je rámec dramatu, takový je rámec knihy.

Tabery, jehož třísetstránkový svazek (s vynikající a bohužel také jedinou kresbou od Pavla Reisenauera na obalu) už jen při pohledu do obsahu vyvolává vysoká očekávání. Zahajuje prologem a velmi svižně napsanými třemi politicko-divadelními scénami z roku 1993. Tabery sugestivně uvozuje drama doby. Nechybí tu snad všechny mediálně známé postavy, kauzy, trendy, ba ani vysoké dobové aspirace. Ne, autorovi opravdu nechybí místy přehledná schopnost zkratky i potřebného zjednodušení. Tabery se čte v zásadě dobře, ale...

Neřešitelná otázka

Novinář, na rozdíl od běžného občana a voliče, bohužel často nabývá dojmu, že "byl u toho". Často opravdu někde je. Ale nikdy není v zásadě tam, kde by toužil být: tedy někde tam, kde se konají rozhodnutí, na místě při tvorbě základních koncepcí, natož u diskrétních telefonických rozhovorů. Slabost své absence většina novinářů dohání zdůrazňováním své izolované výjimečnosti a často zoufalou snahou o fabulační vatu. Tabery patří k těm novinářům, kteří se ovšem nechtějí spokojit s povrchními soudy. Absolvent Fakulty žurnalisty UK, který spolupracuje s týdeníkem Respekt od roku 1997, budí ale někdy bohužel dojem, že mu unikají i závažné souvislosti. To ale není jen absence času a místa, ale také intelektuální rozvahy.

Tabery opravdu není žádný investigativní novinář, nemá ale bohužel ani větší profesní zkušenost. Své indispozice se pokouší zčásti vyvážit jistou hloubavosti, zaujetím a snahou o poctivé dobové, povětšinou ale pouze novinové rešerše. To ale suma sumárum není příliš...

V textu knihy se popisují události, které hýbaly svou dobou. Otázkou ale zůstává, zda tomu tak bylo především proto, že tomu tak chtěli samotní novináři, či zda se tomu tak skutečně stalo. Poctivý novinář totiž ví, a ví to zcela jistě i novinář Respektu Tabery, že "být u toho" je pouze silně rozšířené novinářské klišé, podobné tomu, že novináři podávají objektivní informace, nebo chcete-li třeba rovnou pravdu. Žádný novinář se do zákulisí nemá šanci dostat. Může občas zajít na tiskovou konferenci (pokud pracuje v týdeníku, to "občas" si může dovolit, v deníku je z něj vyloženě "otrok diktafonu"), ale co dál? Ano, může klást ostré a drzé dotazy a dělat celostránkové rozhovory (ať už tvrdě jako Renata Kalenská v Lidových novinách nebo ideologicky jako Alexandr Kramer v Právu ), a v neposlední řadě se může třeba i o víkendu pouštět do svižných reportáží v terénu. Jistě, může také přemýšlet o souvislostech a nevyslovených věcech. Odpověď na otázku, jak být u toho, u čeho nikdy opravdu být nemůže, je ale otázka zcela neřešitelná.

Toto konstatování je důležité proto, abychom dokázali dešifrovat, o čem vlastně Tabery píše. Hned od začátku knihy je totiž šokující i pro laika, jak autor pracuje se svými zdroji. Tedy zdroji... Jsou to v zásadě pouze citace trojího druhu: citace z tisku, citace osob a citace expertů. Nikde v knize bohužel nenajdete ani rejstřík, ale ani elementární odkazy na zmiňované citace (tj. kdy, kde a s kým). To je u autora, který má vysoké ambice nabídnout čtenáři pohled na složité politické události téměř celého desetiletí, doslova pobuřující. Autor si tak s oblibou vypomáhá nic neříkajícími pohádkovými větami typu: "Stále znovu a znovu se ukazovalo, že pokud se někde vytvoří tmavší kout, kam nevidí veřejnost, média či kontrolní úřady, ihned se tam usadí nějaký problém."(s. 148)

Největším Taberyho problémem zůstává, že bohužel nepřináší v knize vůbec nic nového. Spokojuje se s převyprávěním jednoho příběhu, v tomto případě "příběhu opoziční smlouvy", jehož kontury tvoří až příliš snadný interpretační model, který se nosí v jeho mateřském týdeníku. Nic proti Respektu , nic proti jeho mnohdy obětavé snaze, ale pokud se tu budeme ptát, kdo například stál za aférou údajného osnování vraždy novinářky Sabiny Slonkové, dozvíme se pouze poněkud laciný příběh o agentu Karlu Srbovi, kterého řídil všemohoucí premiérův aparátčík Miroslav Šlouf, jak jsme si to mohli přečíst už jinde...

Je tak těžké si připustit, že v zemi, kde by se tzv. investigativní novináři dali spočítat na prstech jedné ruky, je až příliš snadné s novináři manipulovat? Pro skutečnou nezávislou novinářskou práci navíc nejsou v Česku základní předpoklady: chybí tu finanční kapitál, který by takové předpoklady vytvořil, chybí tu trh, který by takovou práci zhodnotil a chybí tu nakonec i osobnosti, které by měly k takové činnosti osobní motivaci.

Novinářské paběrky

Od seriózního novináře bych při vědomí tohoto kontextu alespoň očekával, že bude mít zájem občas se seznámit alespoň s některým z aktérů, o nichž píše. Možná jsem si toho nevšiml, ale autor nikde nezmiňuje, že by nějaký takový rozhovor vedl. Dozvíme se pouze, jak "někdo někde něco" v nějakých novinách kdysi prohlásil. Tabery namísto zájmu dozvědět se něco více, a třeba i rozporuplného proti dosud zaběhanému trendu, nabízí povětšinou jen otřepané fabulace, a vědoucí pomrkávání na čtenáře.

To, co čas od času publikují Taberym citovaní novináři, jsou při veškeré úctě, pouze paběrky ze stolu, odkud se zvedli hlavní aktéři své doby. Nevšiml jsem si, že by se autor k podobnému přiznání odhodlal, bylo by to ale vůči čtenáři korektní. Takhle se může stát, že nezkušený čtenář může pohlednout dojmu, že to, co právě přečetl, se skutečně stalo. Podívejme se na některé příklady.

Jedna z kapitol Taberyho knihy se věnuje zahraniční politice za časů ministrování Jana Kavana. Co se o ní dozvíme? "Česká zahraniční politika na tom nikdy nebyla tak špatně jako za Jana Kavana," píše Tabery. Velmi silné tvrzení, už jenom proto, že jeho předchůdci Jaroslav Šedivý a Josef Zieleniec, kteří se pokoušeli řídit resort před ním, nejsou hodnoceni. O Šedivého politice za vlády úřednického premiéra Josefa Tošovského se nedozvíme vůbec nic, o Zieleniecovi píše Tabery jenom v souvislosti s aférou Štiřín a tzv. úplatnými novináři. Podle Taberyho se za Kavana "zhoršily vztahy s Německem, Rakouskem, Izraelem, Spojenými státy, NATO atd." (s. 178). Zajímavé, zejména to "atd".

O tom, jaké vztahy budoval za své éry ministr Zieleniec, tu není žádná kritická zmínka. Škoda. Autorovi by slušelo, kdyby uvedl, že se například právě Kavanovi podařilo navázat diplomatické styky se zeměmi, o něž ta Zieleniecova diplomacie nejevila zájem vůbec (například země Latinské Ameriky), zrekonstruovat rozbitou středoevropskou spolupráci (zničenou právě arogantní Zieleniecovou diplomacií ) a v neposlední řadě vyvážit jednostrannou orientaci na Spojené státy americké. To je vůbec Taberymu hodně proti mysli, že může být i nějaká politika, která snad nepodporuje politiku USA. "Navíc druhou polovinu svého mandátu podřídil jenom tomu, aby se mohl stát šéfem Valného shromáždění OSN," (s. 179) míní Tabery o Kavanovi. Nevím, ale mám za to, že Kavan v OSN snad nezastupoval sám sebe. Nebo ano? Autorovi by prospělo, kdyby se například zajímal, proč se právě tento mistrovský kousek Kavanovi vůbec podařil. Mimochodem, proč se autor nezabývá v knize zdroji euroskepticismu v zahraniční doktríně ODS, to je mi vysloveně záhadou. Zapomněl? Vznikla přece v inkriminované době, a vstoupila ve známost jako Manifest eurorealismu. Možná, že by zájem o tuto koncepci přiměl Taberyho k jiným závěrům, než jaké o Kavanově éře poněkud silácky tvrdí. Ale to se mu nehodí do krámu, a tak ze svého klobouku vytahuje jen to, co se už předtím vyprodalo v mediálním secondhandu.

Povšechně povrchní je bohužel rovněž oddíl, který se zabývá tzv. občanskou společností. Tabery si vypomáhá v úvodu citací z Roberta Dahla. Ta patří k těm z nejzáslužnějších. "Zdá se, že demokracie je jev tak trochu náhodný a nejistý. Avšak to, zda využijeme možností, jež nám nabízí, záleží také na nás samých," cituje Tabery z Dahlovy knihy O demokracii . Výborně, a jak využil své příležitosti Tabery? Věnoval pozornost "organizacím či výzvám, které měly nějakou spojitost s opoziční smlouvou", a učinil tak způsobem, hodným možná sympatie, nikoliv ale přehnané úcty.

O výzvě "Děkujeme, odejděte!" se tu například dočteme, že byla významná, proto se u ní autor hodlá zdržet o "trochu déle" -- bez samotného výzvy, která je tu přetištěna, to v překladu znamená, že se jí věnuje na šesti stranách. To sice není mnoho, při té "významnosti", přesto se na té poslední dopouští chyby, když píše: "Vlastimil Ježek s Monikou Pajerovou nakonec založili stranu Naděje, ale proti ní vznikla také Cesta změny, v níž byli rovněž někteří bývalí studenti, vedení exmístopředsedou Unie svobody Jiřím Lobkowiczem." (s. 200) Pro úspěšný dotisk této knihy dodejme, že Vlastimil Ježek stranu Naděje nezaložil s Monikou Pajerovou, ona si jí totiž založila sama, a to až čtyři měsíce poté, co odešla z Cesty změny. Možná by měl Tabery více zvedat telefony, pokud si není jistý některými utajenými fakty...

Podstatné slovo

"Ačkoliv je opoziční smlouva už nějaký ten rok mrtva, nostalgie po kartelovém paktu je stále poměrně silná a do jisté míry i funkční," píše autor (s. 284). V tom je třeba dát autorovi za pravdu. "Už volby 2006 mohou naznačit další problémy. Jak silné otřesy nastanou v ODS či ČSSD, až jedna z nich neuspěje ve volbách?" klade si věštecky otázku. Novinář Tabery si zkrátka uvědomuje, a to je nejsilnější rys této knihy, že ani po 16 letech od pádu komunistického režimu, není ve společnosti demokracie dostatečně zakořeněna, o čemž nejlépe svědčí i poslední turbulence politických stran. "Utěšovat se, že je český stranický systém stabilní, by bylo chybou," píše (s. 273). Výborně, to není špatný intelektuální pokus.

Přesto ale autor trochu neodůvodněně míní, že dnešní "politika není určitě sametovější, ale je čitelnější". Může za to podle autora i skutečnost, že občané se více zajímají o to, co se děje. Skutečně? Svědčí o tom podle něj například odstoupení zkompromitovaného premiéra Stanislava Grosse. V této argumentaci už ovšem chybí, že velký zájem na odstoupení měla zejména ODS, a Taberym zmiňovaná veřejnost byla již tak trochu v jejím područí. Lze například optimisticky vidět nečekanou účast, která se zvedla z 58 na 65 procent od posledních voleb?

Na tuto otázku již autor neodpovídá, neboť čas jeho knihy se zastavil před těmito volbami. Zastavila se tu rovněž ambice přispět shrnutím minulých dějství k poznání české politické současnosti. Byla-li ambice Taberyho knihy stát se dobrým průvodcem do labyrintu nejistých časů, zůstala své ambici hodně dlužna. Taberyho svazek je dobrým divadelním bedekrem, vždyť ta česká politická scéna, podobně jakož i jiné, je tak divadlu podobná... Nesmíte mu ale moc věřit. Se skutečností nemá příliš mnoho společného. Co je ale snad na ní nejhorší, bohužel se o to ani nesnaží... "Zájem je vůbec podstatné slovo," píše v závěru Tabery. Ano, pokud vám vydrží zájem, dočtete knihu až do konce. Tam kde skončíte, byste ale měli možná teprve začít.

Erik Tabery, Vládneme, nerušit. Opoziční smlouva a její dědictví. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha-Litomyšl, 2006. Počet stran: 304. Doporučená cena: 224 Kč.