Taková Anežka Česká nebo Zdislava, svaté ošetřovatelky a uzdravovatelky, to jsou, panečku, báječné vzory! Je snad jasnějšího uplatnění všech ženských kladů? Nechceme náhodou po každé z těch dnešních dívek a žen, aby plnily svůj odedávný ženský úděl naprosto stejně, bez reptání, spíše přidávaly víc a víc nad rámec povinného a vysilovaly se a až za hranici možného?!

Mám neodbytný pocit, že celá ta desetiletí naprosto neuvěřitelného kupčení s ideály mladistvých studentek (a vůbec veškerých pracovnic) by už měla konečně skončit. Přiznejme si konečně onu společenskou, takřka neuvěřitelnou sprostotu, která celá desetiletí ponechává střední a nižší zdravotnický personál napospas jejich vlastní slušnosti.

Kdo je větším rukojmím této poctivosti nebo zodpovědnosti, pacient nebo sestra? Vhodíme-li mladou ženu do arény, kde musí zápasit se „samozřejmou“ těžkou fyzickou prací, bolestí a smutky kolem sebe, s bezvýchodném systému, co nám vyjde?

Pokud má dívka nebo žena jen trochu svědomí, jde a kdyby se měla přetrhnout, snaží se zastat co nejvíc. Nejsou zvedáky? Ale lidi nemůžou zůstat jen tak. Jde a přebaluje, jen to fičí, i kdyby měla osmdesát nebo sto kilo přetáčet sama. Když nikdo jiný na směně není. Zvádnete to? Fajn, snížíme základní počty sester na službu. Má sotva 12 minut na jednoho člověka? No a co? Ona si poradí, svědomí jí nedá. A profesionální čest, tu taky připočtěme!

Stav, kdy u sester dojde k otupění, není v našich podmínkách tak zcela oním slavným „vyhořením“, kdepak. Jen to nazvěme hezky přímo, bez příkras: Náš systém je dávno lisem a drtičkou osobností a ideálů v přímém přenosu.

Je to jedna z nejtěžších vin současnosti, kterým přihlížíme a jenom tiše doufáme, že kdyby něco, já, ty a on budeme mít štěstí. Donedávna byly zdravotní školy výběrovými, dostávaly se tam žákyně nejlepší z nejlepších, okolím podněcované v chuti být výjimečnými. Je to těžká, ale krásná práce, pokyvoval kdekdo uznale hlavou. Nepamatujete se snad na to, nikdy jste frázi sami nevyslovili? Tak to si lžete do kapsy, vážení.

Co konkrétně po všech zdravuškách chceme? Aby byly vzdělané, půl doktora, aby uměly, věděly a hned konaly, cokoliv se stane. Kdo bydlí poblíž sestřičky, kam se obrátí? Kdo mu dovede poradit, kdo případně volá pomoc? Uvědomuje si někdo v tu chvíli, nakolik jí přiznává odbornost i mimo její obor? Je jedno, zda pracuje na interně, chirurgii, u dětí. Vy prostě víte, že je (vlastně musí) být ochotná, že pomůže a že se vyzná.

Nyní, kvůli trendům v EU, musí mít ještě vysokou školu nebo vyšší odbornou. Takže po maturitě, po škole, která zatím při srovnání šíře učiva mého a dnešního, je jistě obsáhlá a náročná, jako dřív (a jako měly ty sestry, které uznáváte ve svém okolí), jdou děvčata dál. Nebo vykonávají pouze asistentské práce, tedy hlavně ty, co považujeme za nejméně příjemné.

Proč na tu školu šly? Znovu jsme u toho: protože chtěly pomáhat lidem, protože ve čtrnácti a v patnácti nerozuměly falešnému tónu našich frází. Velebíme vzletně zářivou ikonu profese a myslíme na praktičtější záležitosti včetně vlastního vyměšování. Jen jdi, holka, budu tě potřebovat. Lžeme už na začátku a klidně v tom beze studu pokračujeme dál.

Moderně vybavené pracoviště, moderní přístup k pacientovi, pracoviště s dobrou pověstí... Na pokoji mezi postele přitom nedostanete ani plentu, jakou malovali do špitálu už středověcí umělci. Tehdy to byla samozřejmost. Dneska lze sice třeba na strop upevnit kolejničky na kus hadru nebo igelitu, ale jaksi to nikoho nenapadne nebo nejsou peníze. Manipulace s neforemnými stojany je nanic. Potřebuje se přece fik-fik umýt celý čtyř-, šesti- a vícelůžák, ne? Plenta znamená minuty navíc, není čas. Jo, kdyby šlo jedním pohybem zatáhnout jak v amerických filmech... nebo evropských...nebo starých... nebo někde na ÁRu?

Už u prvního výkonu denní směny se děvčata servou s etikou a empatií. Nedostatek prádla, pomocného a nižšího personálu. Kdože to ve vašem špitále nebo LDN omývá stolky, okna, o víkendech vytírá podlahy? Diplomovaná sestra? Kvalifikovaná ošetřovatelka? Tomu říkám plýtvání a zneužívání!

Zvedání nemocných... Kampak se vleze k lůžku zvedák? Na které pokoje lze pohodlně vjet s pojízdným lůžkem a člověka vyvézt alespoň na terasu? Kde jsou moderní postele s kvalitními matracemi, aby se lidé hned neproleželi? V netové diskuzi kmitla vzpomínka, kterak sestřičky nosily vlastní polštáře z domova, aby lidé na nejhůře proleželých matracích mohli vydržet.

Je známo, že ženy nemají vykonávat těžkou fyzickou práci, stanovil se limit patnáct kilo. A protože pacient není břemeno, neplatí tento limit pro zdravotnický personál. Předpokládá se totiž, že těžkého pacienta zvednou tři sestry. Učí se ten postup a ubezpečuji vás, že kdyby čtvrtá chtěla pomoci, těžko se vejde. Kdo je těžký pacient? Nad čtyřicet pět kilo asi by to tedy měl být každý, což při posouzení reality vyznívá jako vtip. Jenže ty sestry to vzepřou. Hravě, myslíte si při pohledu na sehranou partu a vůbec vám nedojde, že vlastní sestru, matku, dceru, natož milou nebo manželku byste to dělat nenechali. Je totiž samozřejmé, že v „civilu“ každý ženu vláčení takovéhle tíhy ušetří.

No a co noční, když je jedna žena na celé oddělení? Myslíte, že někoho zajímá teorie o zvedání těžkého člověka ve dvou a více? Možná si přivolá druhou odvedle. Tam zůstanou lidé bez pomoci. Aha, ale nějak to zvládnou, že?

Výjimkou nejsou dětská oddělení. Došlo už někomu, že málokteré tříleté dítě má pod patnáct kilo? Kdo by se ale obtěžoval přemýšlením nad zdravím žen, které přeci musejí všechny děti objímat, zvedat a přenášet. Jsou to mámy, současné nebo budoucí, pro ty je to samozřejmé, ba přímo radostné potěšení, že?

Je snad žena v uniformě podrobena jakési metamorfóze na supervýkonnou samici, jakmile projde bránou ústavu? Nevšimla jsem si. Ba dokonce jsem si nikdy nevšimla ani toho, že by soucit, něha, starostlivost a péče byly vysloveně předurčeny ženám. kdepak, jde o pouhý zvyk, daný staletími. A dnes také známou větou, že chlap by to za ty peníze nedělal.

Jsme opět na začátku. U naší obecně zažité sprostoty, s níž očekáváme zázraky od lidí, uštvaných systémem. Oni sami proti ní nebojují, oni se snaží přežít. mají svých starostí dost. Černý sesterský humor tvrdil, že přehození nové kyslíkové bomby na stojan je dobrý test na těhotenství: Jak to z tebe vyšplouchlo, byla gravidita pozitivní.

Přihoďme zničené páteře, migrény, ztrácený cit v prstech, vyhřezlé plotýnky, strhané vazy dna pánevního, které se řeší operativně cca po dvaceti letech služby, možnost donášení infekcí domů.

Navrhuji naprostou profesionalizaci. Ať se tomuto zaměstnání každý věnuje naprosto stejně, jako kterémukoliv jinému. Vykašleme se na ideály a lakování na růžovo. Zanícení samozřejmě nevadí, naopak. Je přece normální dělat svou práci rád a s určitým zápalem. Podle mne je dost podobné, dělá-li kdo s láskou a péčí židli nebo dokáže-li vyslechnout stesky. Obojí je správné, přestaňme už sypat fráze o vyšším poslání!.

Odsuňme stranou veškeré základy letitého citového vydírání a stanovme jasně, že zdravotní sestra s diplomem nebude olizovat okna po malování, při půlročním/měsíčním gruntu nebo vynášet mísy. Pokud ano, tedy s vysokým příplatkem k platu a pouze tehdy, když na to přistoupí. Samozřejmě se smlouvou. Dodržujme zcela jasně a striktně pracovní náplň sanitářů a ošetřovatelek právě s ohledem na těžkou práci, kterou po nich chceme. A plaťme je tak, jako se v jiných odvětvích těžká fyzická práce platí!

Zároveň od všech vyžadujme profesionální přístup a výkon. U řadových pracovníků stejně, jako u jejich nadřízených. Vždyť i dnešní rozdíly v kvalitě péče můžeme zcela jednoznačně třídit podle starého pořekadla „jaký pán, taký krám“. Při své praxi pod několika vrchními a staničními jako sestra a poté jako pacientka jsem z něj za těch třicet roků nenašla jedinou výjimku.

Možná chci moc. Možná soudím přísněji, než je kdo zvyklý. Pokud jsem si totiž všimla, je to naše obecné citové vydírání žen ve zdravotnictví tolik zažrané pod kůži, že ani feministické organizace nedokázaly kouknout, vidět a poukazovat. Nebo se bojí té hromady práce?

Ony by k tomu jistě uměly říct svoje i organizace mužské, svůj kousek by si taky našli. Jak jsem už řekla, mají stejně kvalitní schopnost pečovatelství, jako ženy.

Odstraňme ve svém vlastním zájmu nepsané otroctví, do jakého se každoročně uvazuje spousta naivních dětí. Jen některé mají to štěstí, že se dostanou tam, kde mohou dělat, co chtěly. Kde je nezlomí systém, zavedená praxe, lhostejnost. Udělejme to pro ně - a změníme cosi hlavně pro sebe.