Měli bychom být vděční těm tvůrcům demokratické kultury za jejich obětavou práci, neboť v nás tím pěstují odpor k takovým věcem, a my se pak chováme jako poslušní občané.

Tuhle jsem zhlédnul konečně jeden úchvatný odpočinkový a uklidňující film, který nebyl tak příliš napumpován demokratickou kulturou a vzděláváním. Nepoděšen jsem po něm usnul jako neviňátko spánkem spravedlivých. Doporučuji takový „chill out“ všem divákům.

Hlavní hrdina v tom filmu, to jsem byl jako já, divák, jsem vyšel před nádraží. Kupodivu mne tam nikdo neokradl. Nemusel jsem se prodírat davem kuřáků u vchodu, šlapat v kalužích vajglů a moči. Úslužný taxikář mne neokradl. Odejel jsem do pronajatého bytu, který neměl poplašné zařízení a měl na dveřích jenom tři zámky. U nevyvezeného kontejneru před domem byl pouze jeden bezdomovec a potkal jsem tam jen dvě krysy, správně potkany. Stěny domu byly postříkány uklidňujícími sprejovými kreacemi. V zátiší za domem se skrývala nelegální skládka odpadů.

V bytě se dalo bydlet. Netekla tam sice voda, záchod byl ucpaný a ve dřezu byly jen dva roky staré zbytky jídla a neumyté nádobí. Plíseň na zdech mi nevadila, jsem na ni zvyklý. Nejsem cimprlich a tak díru v podlaze jsem zakryl kobercem a obestavěl nábytkem. Štěstí, že jsem nemusel ten byt kupovat na třicetiletou hypotéku. Zase si zvykáme ve zdech na štěnice, i v nových domech, avšak tentokráte opět na ty z říše hmyzu. Elektronické tam jsou již netřeba, jsou ve všech mobilech.

Pak se začal odvíjet napínavý děj filmu. Sehnal jsem na první pokus dobře placené zaměstnání. A navíc bez nutnosti pohlavní povolnosti! Na oběd jsem chodil do restaurace vedle, a neplatil jsem tam stravenkami, na které by obsluha vracela jenom částku do 5,- Kč. Brzy se stal ze mne úplně jiný člověk. Moje pracovní, finanční a sociální problémy jako zázrakem zmizely z filmového plátna, a začal jsem se věnovat společnosti a zábavě.

Ukolébán dějem, když divák v řadě za mnou začal poklimbávat a mírně pochrupovat,  se náhle v poklidné atmosféře filmu stal zločin. Ačkoliv jsem byl nevinný, byl jsem obžalován a stal jsem se hlavním účastníkem vyšetřování a soudního procesu. Na to jsme však zvyklí z občanského života, a tak ani divák v řadě za mnou neuznal za vhodné se probrat. Neprobudil se ani při přestřelce a honiče úchylného zločince, který v lahvích od okurek uchovával v nálevu lidské potraty a orgány.

Ačkoliv identita zločince byla jasná, vyšetřovali a soudili jenom mne. Moje svědky pochopitelně nepředvolali, zato protistrana měla těch svých, kteří u případu nebyli, jako hub po dešti. Nic nového pod sluncem. Vskutku odpočinkový filmový kus. Mladý pár sedící vedle mne v řadě se raději věnoval s hlasitým vzdycháním sám sobě. Chlap za mnou začal neomaleně chrápat. Táhnul z něj česnek a levné krabicové víno.

Potom jsem se zapletl do drog a šli mi po krku mafiáni i policajti. Táhli pochopitelně spolu a jeli v tom kšeftu minimálně půl na půl, jak jinak? Děj, pár na plátně i vedle mne vyvrcholili. Chrápající občan za mnou se neprobudil. Tekutina, která začala vytékat zpod sedadla, na kterém jsem seděl, nebyla krev, ani moč, jak jsem se zprvu domníval, ale obyčejná kola. Když jsem před tou závlahou uhýbal nohama, zakřupala mi pod chodidly podestýlka z popkornu.

Explodující zvukové efekty v sále kina nikoho nezvedly z křesel. Občan za mnou se sesunul ze sedadla a začal zavánět močí. Divákovi v řadě přede mnou nepříjemně zapáchly nohy a cigaretový dehet z otevřených úst. Spal jako zabitý s hlavou zvrácenou vzad. Mezi amalgámem znetvořený chrup jsem mu vsunul nedocucaný bonbón. Zaskočilo mu a začal zvracet pizzu, zrovna vedle krabice, ve které si ji přinesl.

Oplácaný pár středního věku vedle mne v řadě byl jistě z dnes již nepříliš žádoucího jazykového prostředí – to podle toho, jak zaváněl voňavkou. Naši bývalí příbuzní zřejmě stydlivě maskují svoji národní totožnost tím, že používají jednu lahvičku parfému na osobu denně. Cítil jsem se jako doma – tedy v té naší náramné občanské společnosti.

Probudila mne uvaděčka a parta uklízeček. Tak příjemně jsem se dlouho nevyspal. Bylo to rozhodně zdravější, než stále brát prášky na spaní. Jsou čím dále tím dražší. Doma místo nich používám televizi, ale ten stálý jednotvárný stereotyp pořadů pořád nezabírá. Nejsem jistě sám. Život je změna a proto vám doporučuji občas vyrazit za společností do kina. Někdo mi tam sice při spaní šlohnul mobil a peněženku, ale přesto bych chtěl panu režisérovi poděkovat za ten skvělý a velmi nákladný film. Tak dlouho jsem si pěkně a příjemně neschrupnul.

Oslněn světly ramp a stříbrným plátnem jsem vykročil z kina. To, co jsem před bijákem pokládal za bílé spadané okvětní lístky, byly žvýkačky zašlapané do zámkové dlažby. Byl jsem potěšen omamnými úsměvy a kouřem, které se linuly za mnou ze skupinky potetovaných dívek stojících opodál vchodu. Teprve později jsem zjistil, že to bylo konopí a posměch. Stržen filmovým dějem, jsem si nevšimnul jednorázové injekční stříkačky zapomenuté na sedadle v hledišti. Visela mi zapíchnutá v zadku, když jsem hrdě jako divák, to jsem byl já, kráčel z kina.

Vypotácel jsem se tedy omámen z kina. Taxíkem jsem raději nejel. Nikdy jím teď nejezdím, nemám na to. Cestou domů noční ulicí mi parta šesti chuligánu vyrazila dva zuby. Bylo to za to, že jsem neměl u sebe peníze, ani mobil. Navíc mne kopnuli do zadku, a řvali jako naše zdravotnictví: „Ty zasr... důchodče!“

Ani nevím, jestli to byl americký film nebo český, který se po něm tak uboze opičí. Kdyby nám neřekli, jak jsou to úžasné a drahé filmy, které musíme vidět, nikdy bychom to sami nepoznali. Dříve člověk ihned poznal, jestli se kouká na film sovětský, americký nebo český. Vlastně i dnes poznáte, že jde o český film. Pokud je ubohý a trapný, byl zaručeně natočen po Velkém Listopadu. Pokud je výborný, byl jistě natočen předtím, a můžete se na něj dívat klidně i po desáté (za sebou i v hodině) - a nikdy při něm neusnete. Na to můžete vzít jed, slunce, seno, jahody, ale klidně i kameňák!