První pochybení státu nastalo, když státní orgán , který má dohlížet nad férovým provozem telekomunikačního trhu (ČTÚ), zanedbal své povinnosti, postupoval liknavě a nedostatečně tvrdě při prosazování omezení ve prospěch spotřebitelů. Svou chybu napravil nedostatečně, neboť oběti podvodného jednání odškodnil až poté, co ombudsman rozhodl, že úřad při posuzování stížností uživatelů na vysoké účty za internet rozhodoval nesprávně. Ve většině případů totiž ČTÚ stížnosti zamítal a zákazníci museli operátorovi vyfakturovanou částku zaplatit. A když nezaplatili, jako Jan Kadubec, neboť si nenajali advokáta, ale komunikovali se státem sami, prošvihli všechny lhůty a přišel exekutor s požadavkem mnohdy o sto procent vyšším, než byl původní, podvodem vzniklý účet telekomunikačních operátorů.

Stát ale pochybil i podruhé, neboť ČTÚ se rozhodl, že bude posuzovat jen žádosti těch uživatelů, kteří využili dostupné opravné prostředky, tedy podali reklamaci či námitku proti jejímu vyřízení. "Zejména pokud došlo k zaplacení sporného vyúčtování ceny dobrovolně bez rozhodnutí ČTÚ, nebude moci ČTÚ takovým žádostem vyhovět," uvedl úřad. To je sprostá arogance státem pověřeného úřadu, na jejímž začátku stál bezbranný spotřebitel a bezohledná smečka telekomunikačních podnikatelů. Předchozí drzá konstatování ČTÚ, že že je to taky na uživatelích, aby si dávali pozor, došla právem odsouzení. Nicméně ČTÚ nenařídil operátorům jednoduché opatření, které se nabízelo: implicitní zákaz volání na linky s prefixem 976, a jejich povolení až na žádost uživatele. Je pochopitelné, že telekomunikačním podnikatelům je jedno, že uživatel byl podveden, když z toho podvodu mají legálně 40%. Ale od čeho je stát a jeho regulátor?

Sát pochybil i potřetí, alespoň v případě Jana Kadubce. Policejní orgán rozhodl už v roce 2004 o zamítnutí trestního oznámení, ve kterém vyšetřovatel sděluje důvody zamítnutí i následky pro postižené a odkazuje je do občanskoprávního řízení v souladu s platným právem, ale postiženému tento dokument byl doručen spolu s rozhodnutím okresního státního zastupitelství o stížnosti do usnesení policejního orgánu s dalším právním odůvodněním teprve ZA ČTYŘI ROKY ! Sice s omluvou jakéhosi policejního orgána, ale to poškozenému mohlo už být jedno. Na jeho účet se obohatil nájemce zpoplatněného volání o 13 tisíc a exekutor o 15 tisíc. Dobrý,m ne ? 28 tisíc nenajde obyčejný občan na ulici....

Stát pochybil i počtvrté, neboť veřejný ochránce práv se v červenci roku 2006 spokojil pouze s částečnou nápravou škod od ČTÚ a nedonutil tento orgán státu odškodnit VŠECHNY POŠKOZENÉ, kteří za přesměrované dial-upové připojení k internetu zaplatili měsíčně desetitisíce. Právní poučení, připomínající spíše knížecí radu od ombudsmana je pro mnoho obyčejných lidí nepochopitelné. Nechápou složitost vztahů mezi různými institucemi státu. Nechápou, proč je policie nebyla schopná poučit o tom, co mají dělat, jestliže bylo postižených k dvěma tisícovkám. A nechápou, proč stát nejednal v jejich zájmu, a umožňoval podvodným dialerům působit několik let.

Z obav ze sporu s velkou společností i z důkazní nouze se většina poškozených spotřebitelů neodvážila jít k soudu, policie v trestním řízení podané případy odložila a Český Telecom po spotřebitelích na základě rozhodnutí ČTÚ vymáhal zaplacení. Měsíční účty poškozených uživatelů se v některých případech vyšplhaly i přes 100.000 korun. A ČTÚ pak odškodnil za svou chybu pouze některé, i když škoda vznikla desetkrát více lidem.

Štěstí v neštěstí Jan Kadubce

Vzhledem k tomu, že Kadubcův případ je specifický v tom, že poškozenému nedoručila policie čtyři roky rozhodnutí o odložení trestního stíhání a usnesení o zamítnutí stížnosti proti tomuto rozhodnutí, má Kadubec podle mého názoru nárok na náhradu všech škod, prokazatelně mu vzniklých nesplněním příslušných lhůt pro občanskoprávní řešení sporu. Dle mého názoru může žádat

• Český telekomunikační úřad, který svým rozhodnutím udělal chybu, o náhradu škody vzniklé zaplacením částky povinnému a příslušenství. Odvolat se proti rozhodnutí ĆTÚ dnes už nejde, nicméně to už učinili v řádném termínu ve stejné věci jiní. Za pravdu jim nakonec dal i ombudsman, jehož rozhodnutí přimělo ČTÚ k polovičatosti, která se mu nakonec stane osudnou, neb vinu přiznal...
• ministerstvo vnitra, jehož složka (Policie ČR) mu nedoručila písemnost a uvedla ho tak v omyl, na základě kterého nekonal jak mohl a nakonec byl odsouzen k exekuci majetku, o náhradu výdajů spojených s exekucí - jako nepřímý důsledek nekonání státu ve věci trestní.
• Teoreticky může žalovat i telekomunikačního operátora, který svou nedbalostí při poskytování služby umožnil přesměrování na placenou linku a žádat i po něm náhradu , případně odškodné za další újmu, která mu vznikla, neboť telekomunikační operátor měl na podvodu 40% zisk.
• a málem bych zapomněl.... Žalovat může i firmu Top Galaxys , která měla z činnosti dialerů prospěch, nicméně u s.r.o. je dnes mizivá šance, že tam ještě bude jediná koruna...

Bude muset vést dvě či tři občanskoprávní řízení, které možná skončí někde u Nejvyššího soudu či po několika letech u Mezinárodního soudu pro lidská práva a budou se soudit dle práva EU. Pochybuji totiž, že by okresní soudy jako soudy první instance, případně krajské soudy jako odvolací soudy dokázaly ochránit spotřebitele proti nadnárodní firmě. Paradoxem českého občanskoprávního soudního řízení je i to, že poškozený spotřebitel, aby se domohl svých práv, musí složit kauci ve výši 4 procent z částky, o kterou se soudí... V případě, že ji nemá, soud nezasedne a občan se tak nedomůže práva. Vzhledem k tomu, že Kadubcův případ bude náročným výletem do soudních síní, bez advokáta se neobejde. Kdo z advokátů, kteří něco umějí, si ale vezme složitou kauzu chudého spotřebitele? Tento případ ukazuje názorně, že před zákonem ani před státními orgány si v Česku roku 2008 nejsou všichni rovni. Mezi ideou spravedlnosti a psaným právem je vykopán stále hlubší příkop bezpráví špatně napsaných zákonů, nedostatečné ochrany postižených. Příkop bezpráví pro chudé a příkop arogance těch mocných a těch bohatých, ruku v ruce. Stát přestává být pro občany.

Kterási úřednice z kanceláře ochránce práv pravila při zasílání odpovědi Otakara Motejla na kauzu, popsanou v článku Jan Kadubce: "Z jeho článku by totiž čtenáři mohli mít dojem, že v mají v takových případech podávat trestní oznámení (a případně pak kritizovat pomalý postup policie), což je ale nesmysl. Zatímco se bude policie trestním oznámením zabývat, utečou skutečně podstatné lhůty. Na konci takového postupu pak, jak ukazuje i případ pana Kadubce, čeká exekutor a v tu chvíli je pozdě na nápravu." Ta chytrá žena z kanceláře veřejného ochránce práv, co toto pronesla, se jmenuje Mgr. Iva Hrazdílková. Žalovat stát za jeho chyby není nikdy pozdě. Protože stát je tady pro nás, pro občany, a ne naopak.

To vše ovšem neznamená, že Jan Kadubec chybu neudělal. Udělal. Nevzal si právníka, ani když došlo k soudu. Komunikoval až pod hrozbou odebrání nemovitosti exekutorem. A to už bylo pozdě.