Čtu, ač nerad, šovinistické články na téma Izrael od Hany Lukešové, Břetislava Olšera nebo arabistky Jany Hybáškové, profesora práv Alana Dershowitze a jeho The case for Israel, webovky izraelské lobby AIPAC nebo xenofobní weby typu Eretz.cz atd., již jen proto, abych získal přístup k určitým informacím a argumentačním metodám těchto. Odmítá-li pan Bergmann jen "číst odkaz na Chomského", který svoji kritiku izraelské politiky zakládá povícero na dobových dokumentech, citacích a parafrázích zasvěcených politiků, mainstreamového tisku, prací historiků jako je Benny Morris nebo Avi Shlaim, je opravdu ztrátou času pokračovat s ním v jakékoliv komunikaci. Chomsky je dokonce v současnosti tvrdě kritizován některými odpůrci izraelské politiky za to, že odmítá připustit enormní vliv izraelských lobby na blízkovýchodní politiku Spojených států ve prospěch Izraele, například sociologem Jamesem Petrasem.

Chtěl bych dále jen zareagovat na několik výtek tohoto pána. Ohledně výroků senátorky Clintonové na adresu Íránu bych chtěl dodat, že je vnímám v kontextu destabilizační a zastrašovací kampaně, již Spojené státy proti Íránu vedou od svržení "svého" šáha a zadržení svých občanů na ambasádě v Teheránu v roce 1979. USA podporovaly iráckou agresi proti Íránu v roce 1980 a zásobovaly v 80.letech Irák zbraněmi, včetně chemických; válku, jež vzala životy možná jednomu milionu lidí v Íránu a statisícům v Iráku.

Zdroj: ZDE ZDE

Pan Bergmann také píše, že je "nebetyčný rozdíl, jestli mě někdo bude jen ohrožovat a vyhrožovat mi, anebo mi hodí na hlavu atomovou bombu" v souvislosti s kontroverzním projevem Clintonové. Bergmann bagatelizuje výroky Clintonové, ačkoliv za ně sklidila tvrdý odsudek. Navíc - Spojené státy jsou jedinou zemí na světě, která dvakrát proti jinému státu použila atomové zbraně, byť se jednalo o válečný stav. Neexistuje tedy spolehlivá záruka, že tak neučiní opět. Téměř všichni američtí pováleční prezidenti zvažovali a/či hrozili použitím jaderné zbraně v průběhu jednotlivých krizí. Rovněž i v případě Íránu; kupříkladu prezident Carter v roce 1980 v souvislosti s držením amerických rukojmí na ambasádě v Teheránu, jak dokládá profesor historie Peter J. Kuznick. List Los Angeles Times v roce 2002 publikoval článek o tom, že Bushova administrativa v témže roce vypracovala plán, podle něhož by mohla, v případě ohrožení zájmů Spojených států, použít atomové zbraně proti sedmi zemím -- Číně, Rusku, Iráku, Íránu, Severní Koreji, Libyii a Sýrii. Žádná z těchto zemí, pokud vím, takovou doktrínu dosud neprosadila. Írán se přirozeně cítí ohrožen a podle izraelského vojenského historika Martina van Crevelda by byl šílený, kdyby v této situaci nezbrojil. Nicméně z jeho strany jistě neexistuje tak markantní riziko vojenské agrese proti USA nebo Izraeli, a to navzdory nepřátelské rétorice ajatolláhů. Pan Bergmann a další jsou si jistě vědomi toho, že Írán, nebýt těchto dlouhotrvajících hrozeb, by nikdy útok na Izrael nebo USA nepřipravoval. I nyní je však útok ajatolláhů velice nepravděpodobný. "Nebetyčný rozdíl" mezi jaderným vyhrožováním nebo hozením atomovkou na hlavu tedy za těchto podmínek nevidím.

Zdroj: ZDE ZDE

K Olmertově prohlášení, publikovaném BBC, že je třeba zastavit íránský nukleární program "všemi prostředky", jsem dodal, že může implikovat i "taktický jaderný útok". Taktický jaderný úder Izraele chápu jako nejzazší možnost, již ale nelze vyloučit. Zatímco Írán by podle odhadů odpůrců jeho režimu mohl atomovou bombu vlastnit tak za dva, tři roky a hypoteticky ji použít, izraelský nukleární potenciál nyní čítá stovky jaderných hlavic. Tento potenciál asi není pro srandu králíkům. Na stránkách listu The Sunday Times byl počátkem minulého roku publikován článek, kde se v úvodu píše: "Izrael koncipuje tajné plány, jak taktickými nukleárními zbraněmi zničit íránská zařízení na obohacování uranu.(...) Dvě izraelské letky trénují, jak vyhodit do vzduchu íránské zařízení pomocí málo nosných nukleárních bomb "bunker-busters" dle několika izraelských vojenských zdrojů.(...) Agentura Reuters tento červen oznámila, že mluvčí izraelského premiéra potvrdil možný útok na Írán s tím, že "všechny možnosti musí zůstat na stole". Lze tedy bohorovně vyloučit i jaderný taktický úder, byť izraelští předáci své postoje vůči Íránu často mění? Je možné, aby Izrael zavrhl svůj nukleární potenciál, vybudovaný navzdory mezinárodnímu právu, když dle svých slov čelí smrtelné hrozbě?

Zdroj: ZDE ZDE

Výhrůžka íránského prezidenta, která má být pádným důvodem k napadení Íránu, ohledně "vymazání Izraele z mapy" byla účelově zveličena a překroucena západními a izraelskými médii. Například Juan Cole, americký profesor historie a překladatel z arabštiny a perštiny, tvrdí, že onu kontroverzní hlášku o údajném smazání Izraele z mapy původně pronesl v 80. letech radikální íránský vůdce Chomejní. Nezahrnuje však vojenskou akci nebo zabíjení, nýbrž tvrzení, že "režim okupující Jeruzalém by měl zmizet ze stránky času". Na rozdíl od mediální smršti, kterou tento překroucený výrok na západě vyvolal, opravdu nechutné výroky izraelských rabínů a dalších činitelů na adresu Arabů zůstávají pod pokličkou. Například: " Jeden milion Arabů nestojí za židovský nehet" -- rabín Yaacov Perin, 1994, " Je zakázáno mít s nimi slitování. Musíme jim s chutí dát rakety, vyhladit je." - rabín Ovadia Yosef, 2001 atd.

Zdroj: ZDE ZDE

O izraelském útoku vyprovokovaném přeshraničním zajetím izraelských vojáků Hizballáhem v létě 2006, kdy během měsíce přišlo o život kolem 1.000 libanonských civilistů, zasvěceně píše investigativní žurnalista Jonathan Cook žijící v Nazaretu. O izraelském útoku na Sýrii píše také. Nevím, jak by pan Bergmann reagoval, kdyby Sýrie podnikla nálet na jaderná zařízení v rámci preventivního útoku. Rval by se za práva této země stejně úporně, jako se pere za Izrael, když jsou jeho slovy obě země "ve válečném stavu" od roku 1948, přestože mezi nimi nyní probíhají diplomatická jednání a situace na izraelsko-syrské hranici je relativně stabilní? Byl by syrský útok na Izrael v jeho očích také "zcela v kontextu vzájemných vztahů"? Bergmann také mylně tvrdí, že v roce 1967 napadla Sýrie Izrael, byť tomu bylo právě naopak. To ví každé malé dítě.

Zdroj: ZDE ZDE

Chýlíme se ke konci. Co se týče skutečnosti, že Izrael podporoval Spojené státy, aby zautočily na Irák v roce 2003, Bergmann tvrdí, že "pravidelně sledoval izraelská média (A co jako?) a ví, jak se rozebírala všechna pro a proti." Nepsal jsem ovšem výhradně o izraelských médiích, ale o obecné podpoře této agrese z popudu proizraelských sil. O tom pro změnu skvěle píše profesor sociologie James Petras.

Zdroj: ZDE

Chtěl bych na závěr panu Bergmannovi tímto vyřídit, neb na něj nemám konkrétní spojení, že může v rozcupování tohoto článku pokračovat, nicméně již nemíním reagovat z výše uvedených důvodů. Může to považovat za své vítězství. Avšak já si myslím, že moudřejší ustoupí a vítězství může být i Pyrrhovo.