Když mě někdo prokazatelně okrade, a to je z případu pana Kadubce naprosto zřejmé, že nejde o omyl, nýbrž krádež, také nechápu, stejně jako pan Kadubec, proč bych měla zlodějinu reklamovat jako chybnou službu a žalovat jako občanskoprávní spor a ještě k tomu to předem zaplatit. Nejsme sami, tenhle problém nechápe snad nikdo kromě právníků. Zlodějských služeb se v našem státě poskytuje opravdu dost, již jsem se s tím několikrát setkala. Podstata zlodějiny je právě v tom, že okradený občan musí nejdříve zaplatit a potom může peníze vymáhat občanskoprávní cestou zpátky. Jenomže ono už není většinou na kom. Právnická osoba, která nás okradla, už neexistuje a po bývalém majiteli nemůžete žádat nic, protože nejde o trestní čin. V našem státě je touto formou právně legalizovaná zlodějina a až se to dostatečně rozkřikne, budeme všichni platit jako mourovatí za něco, co vůbec nemáme a ani jsme to nikdy nechtěli. Začíná to dobře fungovat i u státních podniků, českou televizi nevyjímaje (poplatek musí platit každý, kdo má zavedenou elektřinu a nedokáže prokázat, že televizor nevlasní) nebo v případě autorských práv při nákupu archivního CD a DVD pro počítač. Protože je všeobecně známo, že zlodějina je v našem státě legální a občané jsou proti ní většinou bezmocní, předem naše vlády, parlament i senát předpokládají, že co Čech -- to zloděj. Zřejmě soudí podle sebe.

Něco jiného je, když se někdo administrativně splete, něco zapomene nebo přehlédne. Nemělo by se to stávat, ale jsme jenom lidi a mnozí z nás si neradi chybu připouštějí. Pak chápu, že se postupuje podle občanského nebo obchodního práva, v případě jasných trestných činů to ale nechápu. Podle mých posledních životních zkušeností se trestné činy často stávají trestními pouze tehdy, týkají-li se fyzických osob nepodnikajících, jakmile se trestný čin týká nějaké právnické osoby, začne se ihned mluvit o obchodním jednání, občanskoprávním sporu a podobně. Proto jsme my občané často bezmocní proti firmám, ale i proti úřadům. Osobně jsem se zúčastnila jednoho soudního procesu jako svědek, kde jeden podnikatel prokazatelně okradl druhého, ale protože mu neukradl peníze z peněženky, z kapsy nebo doma ze šuplíku jako občan občanovi, nebyla to krádež, ale chybný obchodní krok. Motivací ale prokazatelně krádež byla a celý spor byl ukončen slibem zloděje, že peníze vrátí. Trvalo to ale ještě velmi dlouho. Také jsme se tehdy divili.

Podobné je to s exekutorskými zásahy, které si nezadají s nacistickými a komunistickými přepadovkami a zlodějskými čistkami. Může okradený občan žalovat exekutora za krádež jako trestný čin? Nemůže, přestože mu prokazatelně vykradl byt a zničil život, aniž by s vymahatelnými dluhy měl okradený občan cokoliv společného. Jedná se především o rodinné příslušníky, kteří s dlužníkem vůbec nežijí, o majitele bytů a nemovitostí, ve kterých dlužník bydlí či podniká. Slyšel snad někdo, že by byl takový exekutorský zloděj odsouzen za totálně vykradený byt ? Já tedy nikoli.

A naprosto stejné je to s cenami v českých prodejnách, tedy nejenom v marketech. Česká smetánka se doslova předhání, co si kdo koupil dražšího. Sehnat určitou věc za co nejvyšší cenu se v naší zemi považuje v lepších kruzích za vítězství. Hloupost těchto lidí ale legalizuje obchodní zlodějinu, ať už bankovního charakteru nebo výprodejních cen za shnilou zeleninu pro důchodce a nezaměstnané. Právní opatření obchodních zlodějin tomu v České republice odpovídá. Sama jsem krátkodobě -- 13 měsíců v obchodu pracovala a mohu potvrdit, že čím vyšší cenu určitým lidem nabídnete, tím máte větší jistotu, že zboží koupí. Poctivý zákazník ale nemá šanci se bránit proti cenám, které se považují za obchodní chytrost. Jestliže se obchodníci kartelově domluví, levnější zboží prostě neseženeme. Dostatečným příkladem obchodní zlodějiny je česká elektřina. V našem městě jsme byli dlouhodobě okrádáni soukromou firmou na ceně vody, neboť firma vlastnila místní čističku a cenou vody si hradila firemní dluhy. Ani právníci nenalezli žádný způsob obrany.

Mnohem horší je u nás situace s domácím násilím. Věnuji se této problematice již přes dva roky a musím konstatovat, že mne často přepadá beznaděj. Kdybych na ulici někomu cizímu vrazila pár facek, řešilo by se to přestupkem nebo trestním činem podle rozsahu zdravotních následků. Když muž doma zmlátí manželku, je to jejich soukromá věc, když manželku znásilní, je to dokonce její chyba. Velmi těžko se domácí násilí prokazuje jako trestní čin ublížení na těle, častěji se problém řeší občanskoprávní cestou, pokud se vůbec řeší. Musel být kvůli tomu schválen zvláštní zákon o domácím násilí, ale i ten se těžko prosazuje především kvůli masochistickým názorům policistů. A to i přesto, že trestní zákoník paragrafy o násilných činech obsahuje, pouze se jimi nikdo neřídí.

Ještě horší je problematika týrání malých dětí. Většina společnosti je chápe jako právo rodičů a jako správný výchovný prostředek. Nejde o nějaký ten pohlavek, krutost některých rodičů se v poslední době objevuje i na stránkách či obrazovce médií. V Lidových novinách a Mladé frontě Dnes se dokonce občas dočteme, že se problematika týká pouze nevzdělané části naší populace, ale opak je pravdou. Týká se všech. Nedávno jsme se mohli dočíst o vysokoškolsky vzdělaném otci, který svoje děti zmlátil u benzínové pumpy a nechal je veřejně klečet u čerpadla. Byl potrestán jen díky tomu, že se nenacházel na území České republiky. U nás jsou malé děti občas zmláceni "do modra" jenom proto, že měly hlad, žízeň, potřebovaly na toaletu nebo svou dětskou nešikovností něco rozbily. Bohužel se u nás nepřistupuje ke stíhání tyrana z pohledu trestního zákona, jakoby ublížení na těle vlastnímu dítěti nebyl trestný čin, ale pouze rodinný problém. Mám na to doma písemné důkazy.

Trestním činem se domácí násilí na dětech stává pouze v případě, kdy násilí ohlásí veřejná osoba, tedy dětská lékařka nebo učitelka. Ohlásí-li násilí soused či sousedka, řeší se občanskoprávní cestou, zda se sousedi rodičům nemstí a děti jsou naprosto opomíjené. Oznámí-li případ týrání rodinný příslušník, udělá se z násilníka oběť a z oznamovatele hnusný udavač. Je u nás mnoho případů, kdy se rodiče o děti vůbec nestarají, týrají je fyzicky, psychicky nebo hladem a žízní, poskytují dětem alkohol a drogy. Takové jednání se řeší pouze v případě, že se jedná o romskou komunitu nebo imigranty. Rodiče děti opouštějí, jak a kdy se jim zachce, a vůbec nic se neděje, nikdo je nežaluje ani nevyšetřuje. Stejný problém je u přestárlých občanů, kteří nejsou schopni se o sebe plně postarat. Ale na všechny tyto činy máme právní opatření v trestním zákoníku.

Máme trestní zákoník, ale nevyužíváme ho. Potřebujeme další a další zvláštní zákony, abychom mohli alespoň trochu omezit násilí v naší společnosti. Doma, na ulici, na silnici. S krádežemi je to stejné. Zloděj se u nás chlubí svým lupem a ještě se mnohdy dožaduje úcty spoluobčanů, protože on na rozdíl od těch poctivých něco má. Pokud neprojevíte dostatek závisti, jste špatní vy, nikoliv zloděj.

Někde je chyba. A proto děkuji panu Motejlovi, že nám jednu takovou ukázal.