Češi si zamilovali folklór amerických prérií, kde předtím vystříleli bizony a Indiány. Určitě by si zamilovali i Napoleona, jenže ten evropsky vybavený dostatečnou zásobou červeného spreje odtáhl na Moskvu. A snílkům Francouzi odkázali jako přihlouplé graffiti: volnost-rovnost-bratrství. S čím táhli do „říše zmaru a bolesti“? Co chtěli naroubovat na řetězy volžských burlaků? Propouštěli snad z poddanství tamní nevolníky, které statkáři prodávali na trhu spolu s dobytkem? A nebyl snad ten největší proevropský car Petr Veliký současně i největším tyranem ruského lidu? Který přinutil ministry, aby si vyzkoušeli profesi kata při potlačení povstání Střelců. Stačí když jednou sekneš a jsi můj. Jenže ti neobratně sekali, až přitom omdlívali. Poznávali primitivní evropanství založené na hranicích, špalcích a šibenicích. Kdy i vraha doprovázel zcela po evropsky na druhou stranu Léthé starostlivý kněz. Takovou Evropu nechtěl ani Tolstoj ani Dostojevskij. Nezamiloval si ji ani Solženicyn, který k tomu měl tisíc a jeden důvod.

Nezapomenutelným zůstává jeho svědectví z dob stalinismu zveřejněné v tehdejším sovětském tisku bez postranních úmyslů. Stavební dělníci na Sibiři objevili v permafrostu zakonzervovanou prahistorickou rybu. Byla tak zachovaná, že ji přítomní ihned snědli. Jinak by zemřeli hladem jako tisíce jim podobných. Jiný milión umíral později hladem při blokádě Leningradu. 9.listopadu 1941, kdy Evropané právě obklíčili město, hrála tamní filharmonie Beethovenovu symfonii. Z germánského evropanství musí dodnes Rusy bolet hlava. Naštěstí se zarůstajícími hroby mizí ze světa i bolest. A tak Rusku nadále zůstávají křídla, která jinde byla už dávno přistřižena.