17. 3. 2008
ŽENY A MUŽI V ČESKÉ REPUBLICENesouhlasím se zevšeobecňovánímDovoluji si několik nesmělých poznámek k článku pana Jana Čulíka "Kecy o varlatech, aneb Je sobecké chování typická mužská vlastnost?" Mrzí mě jednak zobecnění poznatků autora (kterým věřím), ne sice jednoznačně vyslovené, nicméně v kontextu článku působící tak, jako by se týkala všech mužů v Čechách. A nejsem si rovněž zcela jist, zda konfrontace Čechů s "anglosaskými muži" je úplně spravedlivá, píše čtenář Petr Tuček. |
V předlistopadovém období čeští muži viděli v anglosaských zemích (na rozdíl od zemí východoevropských) právě oblast erotického a snad i sexuálního liberalismu. Za železnou oponu se vozily erotické časopisy, knihy, filmy a kazety (a pornografie), k symbolům svobodného "západu" patřil mj. Playboy, úspěšný (inteligentní) muž, trávící večer v klubu plném "zajíčků", se sklenicí whisky a svými stejně úspěšnými přáteli. Mnohé západoevropské, skandinávské a americké filmy oslňovaly domácí diváky hrdiny úspěšnými u žen, svobodomyslnými svalovci, kteří reprezentovali vše jiné, než ohleduplného a věrného manžela. To vše na rozdíl a v kontrastu ke klimatu v zemích RVHP. Pro mnohé mladé muže je tento symbol (Playboy) pořád přitažlivý a je ztotožňován s "anglosaskou" úspěšností. Mé osobní poznatky přitom naznačují, že i pro některé mladé ženy. Pan Jan Čulík jistě ví, že i v Britanii a USA byli politici, kteří se chovali podobně jako v článku zmínění politici domácí (které nikterak nehájím) a neztratili až tak popularitu a oblibu veřejnosti*) (a také např. ve Francii, což je myslím dost aktuální). Mé vlastní zkušenosti z Italie a Francie vůbec nepotvrzují, že by Češi byli v manželských vztazích méně solidní v porovnání s těmito západoevropany. Uvést bych mohl několik výmluvných příkladů. Jeden za všechny: Žil jsem několik týdnů ve Francii v rodině velmi úspěšného obchodníka s kožešinami. Měl mladou krásnou ženu a dva malé chlapce. Když odjížděl na obchodní cesty do zahraničí (na několik dnů), zajel vždy před cestou do Příže, kde si vybral z "nabídky" jednu elegantní "slečnu" (prostitutku), která ho třeba do Tokia doprovázela místo manželky (ta pochopitelně neměla tušení). Několikrát mi nabídl, že mi jednu z "dam" také zaplatí, abych se nenudil než přijede. Nikdy jsem to samozřejmě nepřijal. Jeho názor byl, že je to normální, že přece nebude týden bez ženy. "Nevázat se vztahem" je postoj nejen mladých mužů, ale i mnohých našich žen a dívek. A pokud jde o "asertivitu", tu jsme se začali v kurzech a školeních učit po roce 1989 od západoevropských učitelů a instruktorů, do té doby se v ČSR o ní nehovořilo. Jistě, možná je to vlastnost, kterou se rychleji naučí muži než ženy, ale ani to není pravidlem. A že jsou mužští vrstevníci vysokoškolských studentek méně lidsky zralí, je asi přirozené a normální. Také přednáším (jen externě) na univerzitě a některé poznatky pana Jana Čulíka mohu potvrdit. Ale s názorem, že se "muži chovají v České republice jako neuvěřitelní sobci a ženy jsou v postavení neuvěřitelné podřízenosti" -podle svých skromných zkušeností - nemohu zcela souhlasit a tato generalizace mi připadá nepřesná. Jistě, pan Jan Čulík konfrontoval domácí muže jen s anglosaskými protějšky. Mám však dojem (a zkušenost) že v konfrontaci s muži v některých jiných zemích Evropy by Češi v daných souvislostech působili jako žádoucí příklady demokratických vztahů k ženám a gentlemanství. Srdečně zdravím Britské listy, kterých si vážím a jsou mým nejoblíbenějším periodikem. Chtěl jsem jenom vyjádřit nesouhlas se zevšeobecňováním. |