Říká se, že stokrát nic umořilo osla: tak přesně to se nám občas stává, když musíme pořád poslouchat takové řeči a očekává se od nás, že něco řekněme na svou obhajobu. Když to však učiníme, stejně sklidíme většinou jen a) blahosklonný posměch b) označení za může-nenavidejici-feminacistku (v ČR) :o)

Lídě jsou různí, muži i ženy. Jejich chování je do značně míry kulturně podmíněné, což je vidět na nepřeberném množství variací lidského chování v různých dobách a na různých místech na světě. Status quo ani idealizovaná představa o minulosti nemohou být považovány za důkaz přirozenosti toho či onoho způsobu myšlení či chování: Jsou "přirozené" mezilidské vztahy v dnešním Norsku nebo v dnešním Afghánistánu? Z argumentace některých je cítit přesvědčení, že obě tyto společnosti jsou "nepřirozeně" vychýleny a tím "přirozeným" uspořádáním je jaksi náhodou právě česká společnost nebo jím byla v nedávné minulosti, např. za první republiky. Světe, div se, k tomuto závěru o vlastní společnosti jako "přirozeném" či "nejlepším možném" uspořádání dospělo během dějin mnoho badatelů, kteří porovnávali nejrůznější jevy (politické systémy, fungování ekonomiky, mezilidské vztahy, náboženství atd.) v různých kulturách - proč asi?

Veřejně akceptovaný model mezilidských a mužsko-ženských vztahů, který je v různých zemích výrazně odlišný, má bezesporu vliv na chování širokých vrstev: stačí srovnat přítomnost s minulostí a všimnout si, jak obrovsky se změnilo chování mužů i žen, ve společnosti i v partnerských vztazích. Myslím, že změny chování jsou pozvolné, ale že společenské modely/ideály chování širokých vrstev skutečně formují - ať už v rámci mechanismu napodobování elit, tak i v rámci různých forem společenského nátlaku - ocenění konformity, trestáni nonkonformity atd.

Psala jsem o "stockholmském syndromu" některých žen, které se naučí obdivovat muže, kteří jimi okázale opovrhují. Nemyslím si, že podobné chování je u žen zevšeobecnitelné, myslím si však, že obzvlášť kvete v některých typech machistických společností. V těchto společnostech ženy potřebují být "spojenkyněmi patriarchátu" a mnohé mají navíc zvnitřněnou svou údajnou méněcennost, která je ve společnosti neustále hlásaná různými explicitními a implicitními způsoby. Jejich "masochistické" chování je logickým produktem prostředí, v němž se pohybují. Dala by se vysledovat jistá paralela s utlačovanými menšinami, které byly často obviňovány z "úlisnosti", "manipulace", "nečestnosti", "servility" či z "posluhování svým utlačovatelům" - byl to však pro ně jediný způsob, jak vést relativně úspěšný život v nespravedlivém systému či -v extrémnějších případech - jak přežít. Lidé tuší, co se od nich očekává, co by měli upřednostňovat, aby byli považováni za přijatelné a normální, za jaké chování budou oceněni a co je naopak nepřijatelné, za co sklidí posměch, co "sníží jejich cenu", zač budou potrestáni.

Existují různé varianty machistických společností. Berouc na vědomí nebezpečí obrovského zjednodušení, hrubě načrtnu dva významné typy: "komunitní" patriarchát od mužů vyžaduje především dominanci a přímou kontrolu nad ženami. Sobectví a bezstarostný individualismus (který popisuje pan Čulík u svých ostravských studentů) rozhodně nejsou považovány ani za mužné ani za záhodné vlastnosti a nejsou mužům tolerovány. Naopak, tyto společnosti jsou posedlé "ctí" mužů a "neposkvrněností" žen. Muži jsou i přes svou individuální nevoli (či svobodomyslnost) velmi silně tlačeni k tomu, aby u "svých" žen tyto normy prosazovali. Na jejich bedra je kladena role "policajta" či "kata". Muž bez závazků je považován za potenciální nebezpečí, je podezřelý, méně vážený než muži se závazky. Mladé ženy jsou pod silnou společenskou a/či rodinnou kontrolou a s věkem jejich prestiž a svoboda roste. Na potomstvo je kladen značný důraz (i když ne nutné na potřeby dítěte jako jednotlivce), neplodnost ženy je tragédie.

(Pro příklady nemusíme chodit do jiných zeměpisných šířek, dalo by se říci, že česká měšťanská společnost poloviny 19. století, v níž žila Božena Němcová, do značně míry odpovídala tomuto modelu).

Individualistický machismus se od "komunitního" patriarchátu značně liší: u mužů se oceňuje především individualismus a citová nezávislost. Proto je pro muže, nikoli však pro ženy, společensky poměrně snadno přijatelné opustit rodinu a kašlat na potomstvo. Sex není pro ženy tabu, naopak, musejí být k dispozici. Ženy stárnutím společensky ztrácejí, spíše než získávají. Ženy nejsou pod přímou kontrolou mužů, zato však musejí živit nejen sebe, ale v případě častých rozvodů i společné potomstvo, což je pro ně obtížné v podmínkách, kdy pracovní trh zvýhodňuje muže a osoby bez závazků.

Samozřejmě se na světě vyskytují i další varianty, kombinace, přechodné stavy atd. I v rámci jedné společnosti mohou existovat různé formy patriarchátu, např. v závislosti na společenské vrstvě apod. Snažila jsem se jen hrubě nastínit, že machismus nemusí mít jen jednu, otevřené represivní formu.

Myslím, že pokud jde o českou post-husákovskou společnost, lze vysledovat soudobý místní machistický diskurz, který nás všechny částečně ovlivňuje, i když se mu můžeme vzepřít a měli bychom o tom, podle mého názoru, vážně uvažovat. Podobá se jiným, ale má i svá specifika:

1) sociální darwinismus, který představuje vládnoucí ideologii přinejmenším v současných velkých městech: obdiv k sobectví ve smyslu kladení rovnítka mezi sobectví, sílu a sebevědomí (fenomén, který rozhodně není zevšeobecnitelný na všechny machistické společnosti)

2) silný individualismus: nezáleží na mínění rodiny ani přátel, lépe řečeno: ani rodina ani přátelé si nedovolí soudit. Záleží spíše na přizpůsobení se obecným modelům individuální úspěšnosti.

3) konzumní přístup k ženskému, ale nikoli k mužskému, tělu a s ním související "svobodomyslnost", nejen pokud jde o promiskuitu, ale i pokud jde o sexuální obtěžování, nevěru a prostituci, a systematické ZNEVIDITELŇOVÁNÍ a ZNEVAŽOVÁNÍ starších žen

4) tradicionalismus vyprázdněný od náboženského obsahu a postavený na fikci muž-živitel a žena v domácnosti, vzdálené od každodenní reality naprosté většiny českých rodin

Když lidé žijí "ponořeni" do tohoto systému, je logické, že to na mnohých zanechá stopy - a pravděpodobně víc na těch, kteří tento systém zvnitřnili, ztotožnili se s ním a usilovně se snaží v něm uspět - a to platí pro muže i pro ženy.

I když tento diskurz ovlivňuje naše chování a rozhodování a institucionalizuje se v podobě sociálních, politických a ekonomických struktur, které výrazně ovlivňují naše životy, nemohu souhlasit s generalizacemi, pokud jde o chování či "přirozenost" jednotlivých českých mužů a žen. Mám pocit, že lidem obecně imponují SEBEVĚDOMÍ, SEBEJISTÍ jedinci spíše než SOBCI, jen lidé často nepoznají, kde je hranice mezi sebejistotou a sobectvím... Samozřejmě uznávám, že existují "masochistky", které vyhledávají sobecké muže, kteří se k ním pak špatně chovají, jak píše pan Březina. Stejně tak existují muži, kteří jsou natolik vnitřně nejistí, že přímo nesnášejí sebevědomé ženy, maskují to agresivitou vůči ním a vyhledávají pasivní povolné figurky, s nimiž mohou manipulovat. Totéž ostatně činí mnohé ženy: těm je však mnohem ostřeji vytýkáno, mají-li partnera "pod pantoflem", zatímco na páry s opačnou mocenskou bilancí není činěn téměř žádný vnější tlak na změnu.

Každopádně nejde o to pranýřovat jednotlivé muže, ženy či určitou společnost, ani nejde o to, idealizovat společnosti jiné, které zase čelí svým specifickým problémům a výzvám. Jde o to poukázat na kulturní podmíněnost všech modelů chování, která se mísí s přírodní podmíněností a vytváří nesčetné množství kombinací, mezi kterými máme částečnou možnost volby. Právě proto, že i přes svůj zájem o postmodernu jsem ve své podstatě proklatě klasickou post-osvícenskou racionalistkou, myslím, že jednotlivci i lidská společenství mohou činit a neustále činí VOLBY, které mění prostředí, v němž žijí. Je v našich silách usilovat o kultivovanou a civilizovanou společnost, ve které se bude všem žít příjemněji, kterou budeme moci všichni považovat za spravedlivější a která nás nebude svazovat neotřesitelnými stereotypy mocenského diskurzu výhodného jen pro některé z nás.

Všem pánům i dámám, kteří mají rádi dějiny vědy a techniky, a hlavně těm, kdož pomýleně tvrdí, že ženy nemají schopnost porozumět technice, doporučuji úžasnou knihu řecko-americké historičky Edy Kranakis, Constructing a Bridge, MIT, 1997.

psáno pro Britské listy a pro www.novezeny.eu