17. 3. 2008
Radar, Irák, Kosovo a peticeByl jsem v sobotu na Hradčanském náměstí, bylo tam spíše 2000 lidí, jak píší v Novinkách než 600, které uvedla ČT, citujíc policejní zdroje. To zcela jistě není moc podle západních kritérií, ale na Čechy to není málo. Jistě máte pravdu, že ne všichni, kteří jsou proti americkému radaru v Čechách jsou rovněž proti americké politice v Iráku, v Kosovu či vůči Iránu. Ale mnoho takových je a nemyslím si, že jde jen o levicové extrémisty. Tak silná extrémní levice u nás nikdy nebude. Podepsal jsem petici, kterou sestavil Petr Schnur a kterou dodnes již podepsala řada sociálně demokratických poslanců, politiků i bývalých členů vlády. Těmto lidem evidentně nevadilo spojení protestu proti jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova s protestem proti radaru. Uznávám, že znám několik zákonodárců z řad ODS, kteří by petici podepsali, pokud by tam to propojení na radar nebylo. Stejně jako na dnešní demonstraci bylo několik lidí s plakátkem, že jsou členy ODS a jsou proti radaru. Pro Vaši informaci přikládám text mého projevu na demonstraci proti Kosovu na Václavském náměstí, kam jsem se přesunul, spolu s některými dalšími protiradarovými demonstranty. Později na Václavák došli i další demonstranti s antiradarovými transparenty. Tato demonstrace však byla znatelně menší než ta na Hradčanském náměstí. Tisíce podpisů na několika peticích však prokazuje, že to není nezájmem lidí vyjádřit svou solidaritu, ale nezájmem chodit demonstrovat. |
Vážení přátelé, Jak asi někteří z vás ví, tak jsem v letech 2002-3 byl předsedou VS OSN, tedy v době invaze do Iráku. V těchto dnech vzpomínáme 5.výročí zahájení války proti Iráku a 9.výročí zahájení bombardování bývalé Jugoslávie. K oběma těmto vojenským akcím došlo bez mandátu RB OSN. Tím došlo k flagrantnímu porušení Charty OSN a mezinárodního práva. Za svou podporu války proti Iráku a za báchorky o ZHN se tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda dosud neomluvil. V březnu 1999 -- týden poté, co ČR vstoupila do NATO -- byla česká vláda konfrontována s rozhodnutím, které NATO učinilo dávno před naším členstvím, tj.bombardovat Jugoslávii pokud Miloševič nepřistoupí na pro něj nepřijatelné podmínky. Zemanova vláda se pak snažila bombardování zastavit, k čemuž nakonec došlo s významným přispěním česko-řecké mírové iniciativy. Ta pomohla jak ke příměří, tak i k politické dohodě a nepřímo i k formulaci Rezoluce RB OSN č.1244 z června 1999, která jednoznačně potvrdila platnost "suverenity a územní celistvosti Svazové republiky Jugoslávie" (jejímž nástupnickým státem je Srbsko). Rezoluce rovněž hovoří o "významné autonomii a samosprávě Kosova", ale nikde v ní není ani slovo o budoucím odtržení od Srbska a možné samostatnosti Kosova. Tato rezoluce je stále platná a byla evidentně porušena 17.2. vyhlášením jednostranné nezávislosti Kosova. Tím bylo znovu porušeno mezinárodní právo. Někteří američtí politici tento fakt přiznávají, a rovněž se hlásí ke své dosavadní politice odmítání separatistických tendencí na celém světě. V případě Kosova však tvrdí, že jde o výjimku, která nevytváří žádný precedens. Aniž by pochopili ironii svého argumentu, tak tvrdí, že tuto výjimku ospravedlňuje výsledek jejich vojenského útoku z roku 1999, jímž Srbsko ztratilo de facto kontrolu nad Kosovem. Tenhle argument evidentně nezapůsobil na představitele gruzínské Abcházie a jižní Osetie, kteří s odvoláním na Kosovo už požadují vlastní samostatnost. Rusko váhá jejich požadavek podpořit s obavou jak by na to reagovali Čečenci. Hlasy požadující vyhlášení nezávislosti jsou již slyšet i z moldavského Podněsteří. Příklad Kosova povzbudil i separatisty mezi maďarskou menšinou na Slovensku a v Rumunsku, mezi Basky a Katalánci ve Španělsku. Uznání se domáhá odtržená Severokyperská turecká republika, kterou dosud uznalo jen Turecko. Korsičané možná ještě chvíli počkají neboť jsou si vědomi, že i když Francie uznala nezávislost Kosova, tak byla vždy připravena separatistické snahy Korsiky utopit v krvi. Ještě brutálněji na podobné snahy reagovala indonéská armáda, ale Indonésie aspoň Kosovo neuznala. Stejně jako tento nový stát zatím odmítlo uznat Slovensko, Rumunsko, Španělsko, Řecko, Kypr, Bulharsko, Gruzie, Čína, Rusko a další státy. Přes jistou ochotu ministra zahraničí Schwarzenberga Kosovo uznat jakmile jej uzná většina členských států EU, tak vláda ČR stále váhá. Je nutné dát naší vládě najevo jak těmito demonstracemi, dalšími protesty a peticemi, tak i prostřednictvím poslanců, že vůle většiny Čechů je vyjádřit solidaritu se Srbskem a jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova neuznat. Dlužíme to Srbům přinejmenším za rok 1938, i za rok 1968. Už dnes je jasné, že v tomto postoji nebudeme sami. Není mi jasné do jaké míry jsou si američtí politici vědomi jaké mezinárodní dopady uznání nezávislosti Kosova může mít nejen na Balkáně, ale na mnoha dalších místech světa. Není mi jasné proč vláda USA, která původně měla Thaciho UCK na seznamu teroristických organizací, mj. kvůli jejich propojení na Al-Kajdu, dnes podporuje UCK vládu a Thaciho jako údajně proamerického muslimského premiéra. Není mi jasné proč by najednou měl princip národního sebeurčení převládnout nad vestfálským principem suverenity, svrchovanosti a územní nedotknutelnosti i nad principem o neměnnosti hranic zakotveném v Závěrečném dokumentu z Helsinek. Není mi jasné proč by mělo být Kosovo výjimkou, na kterou se nevztahuje mezinárodní právo. Není mi jasné jak dalece jsou někteří američtí politici ovlivněni vidinou ropovodu, který by jim přes Kosovo usnadnil cestu k Černému moři. Nevím zda by tito politici změnili názor pokud by se třeba někdy v budoucnosti spojila španělsky hovořící jižní Kalifornie s částí Texasu a vyhlásila třeba nezávislost jakési americko-hispánské republiky. Jedno, ale vím jistě. Uznání jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova a odmítnutí dalšího diplomatického jednání, které by vedlo k přijatelnému kompromisu třeba v rámci EU, povede jen ke zvýšení napětí na Balkáně, k povzbuzení snů o Velké Albánii, čemuž nasvědčuje i současná krize v Makedonii, a k povzbuzení separatismu, včetně ozbrojených konfliktů v různých částech světa. Místo míru, spolupráce a stability budeme svědky nestability, napětí a nebezpečných konfrontací. Agresi jednoho státu proti druhému, okupaci cizího území, stejně jako etnickým čistkám, či dalším aktům mocných, které znemožňují lidem žít důstojně je třeba se společně a rozhodně postavit na odpor a to vždy a všude. Potřeba sladit tento odpor s mezinárodním právem odpovídá zájmům stability a bezpečnosti na celém světě. V právní džungli, kde platí jen právo silnějšího, totiž nelze žít ani bezpečně ani důstojně. Už papež Jan Pavel II argumentoval, že mír a mezinárodní právo jsou spojené nádoby: právo je na straně míru. Přesně vystihl, že dát přednost zákonům moci před mocí zákona povede k bezpráví a nespravedlnosti. Předpokládám, že to byl právě pohled na tuto právní džungli, který vyprovokoval britského režiséra Stanley Kubricka k postřehu, že velké a mocné státy se často chovají jako gangsteři, zatímco malé státy se často chovají jako prostitutky. Jsem přesvědčen, že jen důsledná podpora mezinárodního práva a to bez jakýchkoli výjimek, může jak omezit neomezenou moc mocných států, tak i podporou spolupráce a solidarity zvýšit roli malých států tak, aby se jednou tento Kubrickův postřeh stal méně pravdivým. V České republice to evidentně záleží tady na nás všech. Jan Kavan Václavské náměstí 15.března 2008. |