Rád bych poukázal na jednu podstatnou věc. Pokud v ČR lhaní manželkám podvádějícími politiky - na rozdíl od anglosaských zemí - nevadí, "protože to je přece něco úplně jiného než naše 'činnost' v politice ", signalizuje to jedinou věc: pro arogantní a sobecké chlapy jsou partnerky jen "materiálem do postele" - kdo by se obtěžoval jim říkat nějakou pravdu, že. Jsou to přece jenom ženské. Lhaní v politice může být možná problém - ale lhaní ženě? Kdo by to bral vážně?

Zaskakoval jsem za kolegu na ostravské univerzitě v minulých třech týdnech při vedení tzv. genderového semináře. Byla to neuvěřitelně výživná zkušenost. (Frekventanty byli povětšinou studenti a studentky filozofie ! [sic])

Od samého začátku bylo zjevné, že mezi muži a ženami v semináři je obrovský mentální rozdíl. Bylo to opravdu zvláštní: V ČR se přece nepěstuje genderově segregované školství. Neexistují výlučně dívčí a výlučně klučičí školy. Vzdělání je v ČR koedukační, přesto však, zdá se, dokáže česká společnost vypěstovat u mladých lidí dodnes tak silné genderové stereotypy jako snad v nejortodoxnější islámské společnosti někde v Pákistánu.

První zkušeností bylo, že semináři naprosto dominovali kluci - bez kritické sebereflexe zahlcovali třídu i učitele neinformovanými, nepoučenými, bláboly. Mluvili dlouhé minuty. Byli na to navyklí - protože máme penis, máme přece právo bez korekce asertivně říkat cokoliv, co nám slina na jazyk přinese.

Než jsem začal v Glasgow přednášet, prošel jsem tam povinným kursem psychologie pro všechny univerzitní učitele, v němž nám mimo jiné kladli na srdce, že studentky se často v seminářích vyjadřují daleko zajímavěji a inteligentněji, ale jsou zdánlivě v kohortě, kde jsou i muži, pasivní - protože jejich přístup ke skutečnosti je složitější, mnohostrannější a inteligentnější, než mužů, kteří prostě jsou jen se svými prostými myšlenkami asertivní. Upozorňovali nás, že musíme vždycky dát pozor, abychom dali studentkám nejméně stejný prostor pro vyjádření názoru jako mužům-studentům, jimžý odvaha mluvit chybět nebude. Mám to vždycky na paměti, zejména v seminářích na českých univerzitách, a zvlášť v tomto semináři v Ostravě, kde studentky mlčely, skoro jako zařezané.

(Když jsem jednomu takto "asertivnímu" nafoukanci a nevzdělanci, jménem Filip Svoboda, narušil jeho "právo" na osobní mocenský diskurs, jímž má ve zvyku na seminářích studentům i učitelům agresivně dominovat svými nepromyšlenými hloupostmi, protože mu spolužáci a jiní učitelé v jeho nekritickém sebestředném blábolení nejsou schopnit zabránit, urazil se a deset minut po začátku hodiny odešel: seminář pro tohoto "muže" nebyl zajímavý, protože ho nemohl zneužívat k sebeprezentaci.)

Bylo pozoruhodné při těchto "mužských"extempore, sledovat výraz přítomných studentek. Jak jsem uvedl, mlčely - v soukromém rozhovoru pak vyplynulo, že nemají potřebu se hádat s pitomci a nemají nutnost korigovat každý blábol, který vypadne z mužských úst. (Milan Kundera: "Představ si, že tě na ulici zastaví blázen a bude ti tvrdit, že jsi ryba. Budeš se před ním svlékat a budeš mu dokazovat, že nemáš ploutve? Vždyť je to pod tvou úroveň." - Citace po paměti. Směšné lásky, povídka "Eduard a Bůh")

Dále se také ukázalo, že se dívky - na rozdíl od přítomných mladých mužů - velmi kontrolují a prostě by nevypustily do veřejného prostoru hlouposti, jakými často obšťastňovali bez kritické sebereflexe seminář přítomní muži. Rozdíl byl markantní: muži bez kritické sebereflexe nudili přítomné svým nepromyšleným a iracionálním myšlenkovým průjmem, ženy mlčely a na vyzvání, aby se k věci také vyjádřily, bylo od nich slyšet reakce: "Nemám to ještě pořádně promyšlené." "Nechci tady říkat hlouposti."

Tuto středu tento poslední "genderový" seminář začal diskusí na základě jediné věty z mé knihy o českém filmu Jací jsme: "Muži mají (podle českého filmu) zájem jen o sex, ženy o vztah." Myslel jsem, že je to pouze filmová fikce, ale diskuse v semináři potvrdila, aspoň na vzorku přítomných studentů, že je to sakra velmi přesně odpozorovaná, autentická pravda!

V reakci na tuto diskusi uvozující větu jeden přítomný mladý muž vyjádřil názor, že přece se "mladí lidé mezi dvaceti nebo třiceti lety nechtějí svými vztahy nijak vázat". Bylo to slovo do pranice. Přítomné dívky s tím nesouhlasily: to, co potřebují, je právě vztah, pevnou vazbu, pevnou půdu pod nohama. "Chci, aby mě můj partner chránil," řekla mi jedna studentka. "Potíž je, že mladí muži mého věku (tady v České republice) jsou nesmírně infantilní. Jsou stále ještě děti, u nichž se shodou okolností probudil sexuální pud. Ten pohlavní pud je žene do dospělosti, v níž ale oni nejsou. Jsou to děti, které by nejraději dále byly u maminky, k dívkám je jen popohání pudová touha po sexu. Protože jsou nezralí, nevědí, co je to vztah."

"Já strašně rád a pořád hraju na bicí," řekl v Ostravě jiný student. "Já přece nemůžu mít žádnou partnerku, protože hraní na bicí je pro mě primární, chci v tom uspět a stát se jedničkou, a kdybych se měl při tom starat o nějakou partnerku, která by to stejně nesnášela, nemohl bych se ve svém koníčku či povolání řádně realizovat."

"Když má člověk druhého rád," reagovaly na to dívky, "kompromis je přece vždycky možný." Kluci to neuznali. Pro ně vždycky zůstal primární jejich "pracovní" zájem, či koníček. Kluci dělají svou práci, a občas si od toho odskočí ulevit si sexem. Není třeba dodávat, jak ponižující je to pro ženy v České republice.

Zkusil jsem závěrem jeden příklad. "Představte si, že jste byli pozváni na rok na studijní zahraniční stáž. Váš partner či partnerka vám řeknou: 'Nejezdi, mně se bude strašně stýskat.' Co uděláte?

Kluci odpověděli: "Já bych samozřejmě jel." Dívky drtivou většinou: "Já bych nejela."

Co z toho všeho vyplývá? Že je situace daleko, daleko složitější, než případné mužské bláboly o tom, jak obrovsky dokonalý macho je Václav Klaus, když souloží s mladou dívkou. Muži se, jak se zdá, chovají v České republice jako neuvěřitelní sobci a ženy jsou v postavení neuvěřitelné podřízenosti. Jaký proboha příklad dávají šéfové obou hlavních českých politických stran a nyní i prezident (!) (Jaký režim, takový masaryk...) mladým dívkám v této zemi? Zvolím si partnera stejného věku za manžela a zplodím mu a vychovám mu děti. Když budou dospělé a po desetiletích neopětované nádeničiny v domácnosti (po hlavním zaměstnání), manžel se na mě vykašle a zřídí si partnerku mladšího modelu, tzv. "trophy wife".

Je to nehezká situace. Chudák paní Klausová, ale nejen ona. To, jak se chová prezident této země, poškozuje všechny ženy -- a potažmo i všechny muže -- v této republice. ŽENY NEJSOU MÉNĚCENNÝMI BYTOSTMI, PANE KLAUSI. Jako politik a prezident - neumíte se chovat.

Mně je těch ženských prostě líto.

PS: Stručně k dodatečné reakci Štěpána Kotrby. Píše-li pořád něco o "upjatosti" britské presbyteriánské společnosti, neví, o čem mluví. Británie je podstatě liberálnější, v mnoha ohledech než Česká republika. To, o čem píšu v tomto článku, není založeno na britských stereotypech, ale na normálních zkušenostech odevšad, především z ČR. Především na tom, že já s mladými lidmi, a to kupodivu i dívkami v ČR mluvím. Na Štěpánově pohledu je cenné, do jaké míry je vzorkem zakonzervovaných pražských postojů, je cenným materiálem ke studiu. Jenže opakuje stereotypy, které mají se skutečným životem v dnešních evropských zemích (tedy těch tzv. "zavedených" demokraciích) máloco společného.