Na obrázku je basreliéf Kaira, boha vhodného času a příznivé příležitosti, nejpříhodnějšího okamžiku. Byl zobrazován jako spěchající mladý muž s vlasy vzadu krátce ostříhanými, na čele s dlouhou kadeří, což v přeneseném významu znamenalo, že "příležitost se musí chytit za pačesy, zaváháš-li nebo jsi pomalý, už se nechytíš".

Slovo kairos , podle kterého má tento bůh jméno, řecky tedy znamená: vhodný čas, k něčemu stanovený čas, příležitost, lhůta, okamžik,– na rozdíl od chronos, což znamená abstraktní čas, časové plynutí. Čas není něčím mimo nás, nýbrž sama naše existence je časová, je to náš čas, máme čas.

Na tento antický význam slova kairos se napořád v myslí v Bibli, když se mluví o času. Třeba když v dopise do Říma píše Pavel (Ř 12,11): „V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte času“ tj.: naplno využijte každou příležitost – rozumí se k dobru – naplňte smysluplně svůj čas, který máte k dispozici, buďte naplno „in“ v  čase, který je vám dán. popadněte příležitost svého života za pačesy!

Začíná opět advent. Advent, z latinského „příchod“, je čtyřtýdenní období před svátky narození Krista, ve kterém si křesťané připomínají, že my lidé máme v čase svého života zodpovědnost za svůj svět, za sebe, i za ostatní spoluobyvatele tohoto našeho světa. Klíčové slovo je přitom zodpovědnost.

Oproti obecným představám totiž křesťanství počítá se zodpovědným,  plně dospělým člověkem, nesvalujícím infantilně odpovědnost na rodiče – Boha - za všechno, co si pod sebou i kolem sebe nadrobil, připraveným zodpovídat se za všechno, co ve svém životě udělal.

V Ježíšově době byla velmi silná eschatologická očekávání. Očekával se konec světa. Ostatně se to objevuje v dějinách vždy znovu, zejména v obdobích válek, hroutících se říší a převratů, v období deziluze a bezradnosti. Ostatně i dnes je spousta všelijakých „konecsvětáků“.

Ježíše se také jeho učedníci ptali, kdy nastane konec světa, parusie, mesiášský věk. Ježíš odpověděl, že to nikdo neví, ani on sám. Velmi důrazně však varoval jednak před všelijakými proroky blížícího se konce světa na jedné straně, jednak před životním postojem, který je hluboce přesvědčen o tom, že čas je bezbřehý, není konec a ohraničení, že nic odnikud nepřichází - že není žádný advent.

Ježíš to znázorňuje ve svém podobenství, jako že Bůh opustil svůj dům (Mk 13,34). To kupodivu připomíná velice moderní představu, kterou dnes sdílejí miliony lidí – svět je bez Boha, bez pravidel, vše je tudíž dovoleno, případně řečeno s Nietzschem: Bůh je mrtev. Kdyby Bůh byl, nemohl by se na to všechno, co se v jeho opuštěném domě děje, dívat.

Ježíš však říká přeci jen něco jiného: Bůh odešel ze svého domu, a nám jej dal ke spravování. My v tomto domě našeho světa musíme sami bez Boha obstát. Každý máme v čase nám daném zcela určitý díl zodpovědnosti za sebe, za lidi nám svěřené, za svět, ve kterém žijeme.

Znamená to: Bůh není žádný loutkář, který by nás vodil jako marionety na provázcích. Jsme svobodní a autonomní. To, že Bůh náš svět opustil, ale neznamená že odešel nadobro, že není žádný korektiv. Že je vše dovoleno, že platí právo silnějšího, drzejšího, dravějšího.

My sice nevíme, jaký je Boží kairos, jaký je Boží čas. Nevíme „kdy přijde“. Ale víme, že jeho odchod, který sice znamená konec obecných náboženských představ o Bohu, který řídí svět jako Velký bratr pomocí nějakého nebeského computeru; rozhodně však neznamená návod k životu ve stylu: po nás potopa, Carpe diem quam minimum credula postero, jak napsal Horatius a jak osvědčují naše současné politické „elity“.

V matoušovském podání  tohoto podobenství je to vyjádřeno příkladem dvojice mužů, kteří mají svěřený ten majitelem opuštěný dům – jeden se chová zodpovědně, jako by majitel byl s nimi, druhý si řekne: kdoví, kde je konec majitele domu, kdoví, jestli vůbec nějaký majitel je, a začne se chovat jako lancknecht na dobitém území.

Ze své odpovědnosti vydáváme účty onomu Smyslu všeho, Logu. Přijde nejen jednou na konci časů vyžádat účty, ale navíc vždy znovu přichází, aby se tajemně a svobodně zjevoval v adventních okamžicích dějin i lidských životů nejen k rozsuzování, ale proto, aby intervenoval pozitivně v dějinách, aby nám pomáhal v našich průšvizích, aby nám pomáhal napravovat to, co my lidé tak systematicky ničíme.

Bůh – říká křesťanství – přichází stále, ale nejzřetelněji přišel v Kristu. Důvěra v jeho koncept světa a života znamená žít „věčný“ život. „Věčný“ nikoli ve smyslu „posmrtný“, jak je mnoho lidí přesvědčeno, ale věčný proto, že je žitý v duchu věčných hodnot. Život opravdový, plný, skutečný, život „na plné pecky“ .

A ten „věčný“ život je orientován – opět napříč obecným představám - zejména na přítomnost. Na ten čas, který máme tady a teď k dispozici, na čas, po který nám byla svěřena odpovědnost za náš dům - svět. V něm osvědčujeme jeho „věčnost“. Tento náš pozemský kairos je třeba naplno žít, bdít v něm – a právě k tomu nás vyzývá adventní zvěst. Byl nám svěřen dům života, tj. tento svět. Ne k exploataci, rabování, vykořisťování, násilí, ale k tomu, abychom za tento svět nesli odpovědnost.

Pokud to nepochopíme, potom opravdu: po nás nikoli věčný život, ale potopa. Jak šťavnatě říká nahoře již jednou citovaný biblický dopis Jakubův:

 „A nyní, vy boháči, plačte a naříkejte nad pohromami, které na vás přicházejí.
 Vaše bohatství shnilo, vaše šatstvo je moly rozežráno, vaše zlato a stříbro zrezavělo, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Nashromáždili jste si poklady - pro konec dnů! Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji upřeli, volá do nebes, a křik ženců pronikl ke sluchu Hospodina zástupů. Žili jste rozmařile a hýřili jste na zemi, vykrmili jste se pro den porážky!“