Pokusil jsem se – přiznávám - zvolit název tohoto „kázání“ záměrně tak, aby vyvolal zvědavost o jeho obsahu, byl dostatečně „sexy“, a zaujal potenciální čtenáře. Také ovšem proto, aby záměrně matoucí nadpis demonstroval matoucí proměnu slov a jejich obsahů v čase a prostoru, proměnu, které bychom si měli být vědomi, dešifrovat ji a tak si usnadnit komunikaci s těmi dávno před námi.

U slova „obcování“ došlo v necírkevní češtině k  zúžení původního významu „komunikace, stýkání se“ na stýkání sexuální; slovo „očistec“ pak v profánním jazyce získalo význam „těžká zkouška, utrpení“ od lidových představ o jakési posmrtné sterilizaci člověka od hříchu, o níž je zmínka v katolickém katechismu. Nekatolické církve tuto představu nesdílejí vůbec a termín nepoužívají.

Ani Martin Luther není samozřejmě v myslích vždy tentýž – od vyobcovaného kacíře Ludera až po téměř neomylného reformátora. Očistce, obcování a Luthera se týkají tři svátky minulých dní. Mají ty svátky pro nás dnes ještě nějaký smysl?

Pojďme pozpátku: nejprve 2.11., den, který máme v kalendáři jako Památku zesnulých (původně Památku všech zemřelých), lidově označovaný poněkud příšerným slovem "Dušičky".

Tento den je v katolické tradici vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou dokonale připraveni ke vstupu do dokonalého společenství s Bohem a jsou ve fázi "očišťování". Katolíci nazývají toto konečné čišťování "očistcem".

Veřejné slavení Památky zesnulých se objevuje po roce 998 ve francouzském benediktinském klášteře v Cluny, když jeho opat sv. Odilo r. 998 tento svátek nařídil pro všechny přidružené kláštery. Od 11. do 13. století se památka rozšířila do dalších zemí a od 14. století zdomácněla v Římě.

Reformace tuto představu odmítla s tím, že není biblická, že znevažuje Boží milost, když posílá zesnulé věřící křesťany do očistce, a že oběť Kristovu považuje za nedostatečnou když ospravedlnění podmiňuje lidskými zásluhami.

Reformace zdůraznila skutečnost, že mrtví i po fysické smrti žijí plně v Bohu, i když se tento život nemůže spojit s žádnými časovými a prostorovými představami.

Stálo by za hlubší studii, proč v naší sekularizované společnosti, odmítající křesťanskou představu života bez časoprostorového omezení, se přesto právě v tento den houfně navštěvují hřbitovy a rodinné hroby. Snad jde o úctu, byť neartikulovanou, k předkům, kteří tu žili přede námi, a o vděčnost za všechno pozitivní dědictví, které nám tu zanechali, ať byli věřící, nebo nevěřící.

Den před Památkou všech zemřelých, 1. listopadu, je svátek Všech svatých. Ten navazuje na konkrétní událost křesťanského přeznačení antické centrální stavby, kterou na počest Augustovu postavil r. 27 př. Kr. Agrippa a která se jmenovala Pantheon podle soch všech bohů, v ní umístěných.

Pantheon daroval císař Fokas papeži Bonifáci IV., který ji opravil a 13. května 609 zasvětil Panně Marii a všem “svatým“. Protože však jarní poutě vedly k  zásobovacím potížím v Římě, přenesl Řehoř IV. (827-844) svátek na 1. listopad, tedy na dobu po žních.

Smysl svátku Všech svatých navazuje na důležitou součást křesťanského vyznání víry, na tzv. communio sanctorum, společenství svatých. To je ono „svatých obcování“. Jde o společný svátek lidí všech generací a dob. Slovo „svatý“ totiž původně znamenalo prostě člověk víry, a svůj dnešní význam „světec“ získalo teprve v pozdějších staletích.

Křesťanská představa „života v Bohu“ i po fysické smrti překonává jakoukoliv představivost a Bible se proto nepouští do žádných spekulací a mluví o tom pouze obrazně: život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, otcův dům, nebeský Jeruzalém, ráj: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2,9)

Svátek Všech svatých můžeme i dnes chápat jako velmi důležité vědomí toho, že spolu s předky i potomky tvoříme jednotu v usilování o naději, víru, lásku, spravedlnost a všechny další hodnoty, které činí život smysluplným, „věčným“.

A jsme u Luthera, respektive u Dne reformace, který se v řadě protestantských zemí slaví 31. října. Ten den před 490 lety totiž Martin Luther přibil na dveře chrámu ve Wittenberku listinu, obsahující 95 tezí proti učení o odpustcích a proti jejich prodeji. Luther žádal zastavení prodeje odpustků, jež jsou pouze falešnou zárukou milosti. Nelze si za peníze koupit odpuštění vin.

Milost nám ve skutečnosti zadarmo nabízí Kristus svou obětí na kříži řekl Luther, vyzdvihl nutnost pokání jako celoživotního postoje křesťana, jedině Bůh může vinu odpustit. Sola gratia – pouhou milostí – se stalo heslem Luthera a po něm celé reformace.

Během pozoruhodně krátké doby – Luther měl již k dispozici tisk, na rozdíl od Husa, na kterého vědomě navazoval, - se rozletěly jeho teze po celé Říši. Jejich ohlas byl obrovský. Čtenáři si je mohli přečíst ve své rodné řeči, ve srozumitelné němčině.

Za všechny opatrně mlčící vyjádřil Luther protest proti obludně korupčnímu chování církve. Nejen že tak zpochybnil samotnou teorii prodeje odpustků, ale napadl - což bylo tak říkajíc o ústa - velmi výnosný obchod římské kurie i všech, kteří se na něm přiživovali.

V Lutherově regionu byl například prodejem odpustků pověřen mohučský arcibiskup Albrecht Braniborský. Ten se stal nedlouho předtím i arcibiskupem magdeburským a krátce nato i správcem biskupství v Halberstadtu. Pomýšlel ale na další církevní úřad, na který již ale neměl nárok.

Za úplatek deset tisíc dukátů u římské kurie se mu podařilo úřad získat, ale protože neměl k dispozici dostatek finančních prostředků, půjčil si je od bankovního domu Fuggerů. Přibližně polovina výnosu z prodeje odpustků měla jít na uhrazení jeho dluhu Fuggerově bance.

Příjmy z odpustků po zveřejnění tezí rázem poklesly, Albrecht zůstal zadlužen u papeže i u Fuggerů a proto obviňuje Luthera z kacířství. Luther začne být pronásledován, prožívá však přesto zvláštní stav svobody: „Zdálo se mi, že do široka otevřenými dveřmi jsem vstoupil přímo do ráje.“ Začíná se podepisovat pod některé své listy řecky „Eleutherius“, tedy „svobodný“ a mění své jméno z nepříliš lichotivého Luder na „Luther“.

Není náhoda, že den reformace předchází těsně svátku Všech svatých. V zámeckém kostele ve Wittenberku, na jehož vrata Luther přibil své teze, byla uchovávána velká „sbírka“ ostatků svatých – nyní již ve významu světců.

Na svátek Všech svatých byly tyto ostatky, relikvie, vystavovány veřejnosti. Každý, kdo v ten den navštívil kostel a koupil si odpustek, dostal ujištění, že mu jsou odpuštěny všechny hříchy. Do kostela proudily davy lidí. Proto Luther zvolil zveřejnění tezí právě den před tímto svátkem. Jednak aby svým tezím získal patřičnou publicitu, navíc v aktuální souvislosti.

Tři svátky si lidé připomínali v minulých dnech: Památku zesnulých, svátek Všech svatých, a Den reformace. Jsou to svátky jen zdánlivě spolu nesouvisející.

Spojuje však všechny tři jedna základní myšlenka, a tou je smysl života. Smysl života, který přesahuje fungování naší buněčné soustavy, který spojuje lidstvo napříč generacím, a který se nemůže stát předmětem podvodného kšeftu s idejemi.

Pokud si dokážeme dát práci s dešifrováním dnes již těžko srozumitelných slov a pokusíme se je přeložit do našich současných souvislostí, možná zjistíme, že smysl všech tří svátků je překvapivě aktuální. Vždyť – kdo z nás nepřemýšlí o své smrtelnosti, kdo necítí potřebu souručenství slušných lidí jako protiváhy proti spiknutí gaunerů, a komu je lhostejné neuvěřitelně zkorumpované prostředí, ve kterém žijeme a které jakékoliv usilování o smysl života strašlivě devalvuje?