29. 11. 2007
Násilí jako komunikační strategie "bezmocných"reakce na článek Anny Čurdové "Gladiátoři v cirku se měli šanci bránit, ženy o tuto šanci musí ještě dnes bojovat " a článek Eva Hurychové "Domácí agresor patří do rukou odborníků" Fotografie fyzicky napadených žen mě nechávají klidné, ne pro svoji otřesnost a morální lidský apel, ale nepropadám pod jejich vlivem emocionálnímu tlaku nahlížet problém násilí jen jako problém násilí mužů na ženách, byť je zřejmě častější formou a jistě nejvíce viditelnou. Často jsem svědkem vzájemného psychického násilí mezi partnery, ba co víc, násilí se stalo ve vztazích běžnou komunikační strategií a fyzické napadení, jakkoliv je odsouzeníhodné, je jenom vrcholek ledovce, pouze důsledek úrovně nějakého jednání, jež je zase projevem výchovy, zkušeností, zralosti a vlivu společnosti. |
Už nejde zdaleka jen o ojedinělé případy patologických projevů skutečně psychicky narušených lidí, zdá se mi, že nemocná začíná být celá naše civilizace. Prioritní důraz na materiální stránku života, se vším jeho konzumním vyžitím zřejmě potlačuje i jiné hodnoty a potřeby člověka. V současných vztazích běžné upnutí se na partnera, jeho citové vydírání a chorobná žárlivost, jsou projevem tohoto trendu, výrazem citové absence a proto i důsledkem neúplnosti, či nezralosti člověka. Dospělí lidé, muži i ženy se k sobě chovají jako závislé děti, neboť často zůstali dětmi ve svých egoismech, ve svých pohledech na život a na jiné lidi. Mohou za to jen sami? Ano, jak píše Anna Čurdová : "Domácí násilí přestává být skryto pod zástěrami a v kuchyních, ale stává se věcí veřejnou," avšak také proto, že násilí samo se stalo věcí veřejně zveřejňovanou a autorkou zmiňovaný podíl médií je jen viditelnou částí vlivu násilí na společnost. Násilné komunikace v nejnenápadnějších a v nejjemnějších odstínech jsem svědkem kdykoliv jdu mezi lidi, vnímám ji ve způsobu argumentace, ve vnímání druhého, ve vyhodnocování toho, co je nám sdělováno. Ti lidé to jinak neumí, nikdo je to nenaučil a tak strach a manipulace je na straně útočníka i oběti, z níž se často rodí jen nový útočník Psychologové vědí o zpětném efektu násilí -- jeho ambivalentnosti, tedy možné metamorfózy oběti v příštího agresora - své. Faktický strach oběti z útočníka je důsledek mentálního strachu útočníka ze sebe samého, z jeho neschopnosti komunikovat, být sám sebou, pramení z jeho vnitřní nejistoty. Jak může důvěřovat, když nevěří sám sobě a proto nemůže být ani tolerantní. Znám případy, kdy oběť před napadením využívala partnerovi nejistoty, manipulovala s ní, velmi často z ekonomických důvodů, ale i z důvodů stejných, z důvodu stejného strachu z vlastní nejistoty. V jakém modelu takový člověk vyrůstal? Jaký měl vzor? Pana nebo orel, dvě možnosti téže mince, rub a líc, dvě odvrácené strany, stejně jako milenec a milenka, či manžel nebo manželka, vždy jde o člověka. Titulek článku Evy Hurychové "Domácí agresor patří do rukou odborníků" vystihuje podstatu. Jakýkoliv agresor, bez ohledu na pohlaví, patří do rukou odborníků, avšak obsah článku je logicky z pohledu ženy věnován násilí mužů páchaného na ženách. Jenže, jak autorka píše a jak jsem zmínil, vše souvisí se vším. Také psychické násilí žen na mužích není v současné společnosti vůbec výjimečný jev. Psychické násilí jednoho, může otevřít cestu k fyzickému násilí druhého. Nechci snižovat důležitost návrhů opatření proti domácímu násilí, setkal jsem se s řadou případů, kdy ženy skutečně neměli žádnou možnost svoji zoufalou situaci řešit, avšak problematika v celé své šíři není tak přímočará, aby bylo možné agresora vždy jednoznačně určit. To je to, oč mi jde, nahlédnout do podstaty, neléčit jenom důsledky, ale věnovat se příčinám. Potenciální agresor by měl napřed projít kvalitní výchovou, kvalitními vlivy a příklady doma, ve škole, měl by je vidět kolem sebe. Je tomu tak? Násilí není normální, ale proč se stalo normalitou a normou? Uplatnění ženy jako sexuálního symbolu je přece byznys a ten má zelenou, stejně jako heslo dravější vítězí...ale to jsou reklama a média, ve skutečnosti má současná žena s výjimkou rozvojových zemí mnohem pevnější postavení, než měla. Vnímám to třeba jen ve sféře umění. Když čtu o "osvobození ženy a její domácnosti", připadám si jako v devatenáctém století. Ženy kolem mne - a vůbec nechodím do lepší společnosti - již rozhodně nejsou jenom vystrašené puťky, plahočící se od soumraku ke soumraku s hadrem v ruce. Mají své postavení, své kariéry, své zájmy, své uklízečky i milence. Chovají se stejně uvolněně a stejně sebevědomě, jako muži. Souhlasím, že násilí nelze tolerovat, je neospravedlnitelné, nikdo nemá právo vztáhnout ruku na druhého, byť by byl sám před tím agresorem, ale bráním se jakékoliv demagogii, bojím se hledání jednoznačného viníka. Ve výzvě přijaté na Shromáždění žen Strany evropské levice se uvádí, že je to muž, kdo se uchyluje k násilí a že násilí je zbraní, zajišťující podřízenost žen. Není to plná pravda, i ženy se uchylují k násilí, jistěže logicky mnohem méně k tomu fyzickému. Ano, mlátit matku před dětmi není normální, stejně tak ale není normální urážet před dětmi otce, i toho jsem často svědkem. Také není plná pravda, že jen žena se snaží dětem udržet rodinu a má větší sociální cítění. To je velmi paušální a účelové tvrzení, neboť ne vždy je vše tak, jak se to jeví. Sigmund Freud první vyslovil smělou tezi , že "přílišnou a přehnaně úzkostlivou péčí matky obvykle maskují a kompenzují nedostatek vlastní lásky, skutečnou schopnost milovat". Často nahrazují vlastní neschopnost osobního růstu upnutím se na dítě a v citové manipulaci, s cílem přivlastnit si dítě, je otec vnímán a před dítětem reflektován jako nepřítel. To vše jsou dítě těžce poškozující násilné vlivy, které si nese dál do života a přenáší na své partnery i děti. Přitom neumožněním nároku dítěte na vlastní odpoutání a samostatný růst kompenzují matky vlastní nedostatek schopnosti žít. To jsou dnes zcela běžné psychologické termíny. Dítě se stane pro matku náhradou, objektem, na který přesune často nevědomě svůj handicap. Proč ale muž tyhle problémy nemá? Protože nemá onen dostatek rodinného a sociálního cítění? Soudím že nikoliv, jednoduše je archetypálně odlišný a tato odlišnost byla vždy podmínkou harmonie mezi mužem a ženou, které se Anna Čurdová dovolává, když dodává, že harmonie byla do 20. století měřítkem věcí, zatímco dnes je jím-- bohužel -- syrová pravdivost zmlácených a týraných žen. Jenže každá bolest je nezměřitelná. Znovu opakuji, ani v nejmenším neospravedlňuji mlácení a týrání žen, avšak nesouhlasím, že je žena proti muži slabá a bezbranná. Jak vidno určitě ne, dítě je v jejích rukách často velmi silný nástroj k boji s partnerem a důvody mohou být hluboce skryty v její psychice, jež zase byla ovlivněna výchovou. Nikoliv jen odborníci, ale především plnohodnotná výchova by měla být tím prvním prostředkem v eliminaci budoucích poruch chování jedince v dospělosti, jeho chorobné žárlivosti a nezvládnutelných emocí, o kterých píše Eva Hurychová a jež jsou běžnou příčinou oněch naschválů, kterými násilí mezi partnery pomalu začíná. "Výchovou k nenásilí? Je to možné v mediální době, kdy se na nás lijí potoky krve z videopůjčoven, televizních obrazovek a počítačových monitorů?", ptá se Eva Hurychová, Ano, je to možné a také to existuje, pokud lidé znají ještě i jiné hodnoty, než vysedávat před televizí, mačkat knoflíky a násilí na sebe pouštět. Je to možné, pokud přestanou být před televizí odložené děti rukojmími rodičů, pokud děti nebudou vychovávat děti. Nikdo rodičům přece nebrání nabídnout dětem alternativní programy, nikdo nikoho nenutí sledovat ty potoky krve, jenom vlastní pohodlnost. Ženy se chovají stejně neodpovědně, jako muži. "Nevhodný" partner, potenciálně možný agresor, by měl být totiž izolován již výběrem, volbou partnera, jeho zralostí, zkušeností, měřítky hodnot, postoji a příliš nevěřím na to, že dva lidé nemají dostatek možností se vzájemně poznat ještě dříve, než vytvoří nějaký vztah, než si jeden druhého tzv. pustí k tělu. Eva Hurychová píše, že do ní její budoucí manžel Jiří Mošner strčil ještě někdy před svatbou, ale to nebylo tak vážné, jako když ji potom dal před dětmi surovou ránu do obličeje. Vůbec se nepozastavila nad tím, že i přes počáteční projev agresivity si ho vzala za muže a učinila ho otcem svých dětí. V tomto kontextu zmíním závěrem ještě poslední téma, týkající se tzv.singles a jejich osamělé nezávislosti. Myslím že důvodem takovéto volby nutně nemusí být vždy, jak píše Anna Čurdová : "nechuť přebírat zodpovědnost za životy druhých", ale zcela naopak: nechuť lehkovážně nabízet odpovědnost neodpovědným, vstoupit do vztahu s neodpovědným člověkem. Ano, obloukem jsem na začátku, každá věc má svoji odvrácenou stranu a tak je načase změnit i pohled na agresora, neboť i jeho jednání je - vyjma těžkých patologií - důsledkem nějakého stavu bezmoci, mající řadu příčin. Jenomže to bychom se museli začít o sebe skutečně zajímat. |