V těch dramatických dobách se ovšem zhroutily i demokracie mnohem stabilnější. Osobně slovo demokracie nemám rád, myslím, že jeho obsah je dost omezený. Dávám přednost širšímu a obsáhlejšímu výrazu 'otevřená společnost‘. Ale budiž.

Období světové války a krátce po ní totality, celkem přes půl století, nás zřejmě příliš nepoučily.V naši posttotalitní demokracii se samet oblýskal aniž jsme si toho příliš všímali, o stabilitě nepřemýšlíme téměř vůbec, totalitu dnešní „dvacítky“ ani nepoznaly.. Když ale člověk systematicky sleduje politiku (nejen českou) sotva přehlédne, že v posttotalitním prostředí široké společenské svobody – což zdaleka neznamená jen svobodu jednotlivce – si kdo chce a může, na úkor svobody společné nabírá pro sebe taková práva a takové porce, jako příslovečný „obr Baloun“ z Haškova Švejka, čím devalvuje nejen tu svobodu, ale i hodnotu občanské důvěry v demokracii, neřku-li ve společnost. Obr Baloun ale z cizího kradl jen po trochách a jsa přichycen, přiznával se k tomu. Anebo vlezl do kotle po guláši a pak si vyžebral, aby tam za ním hodili kus chleba na vytírání.

V naši současnosti je heslem zatloukat! a vytírají jen hlupáci. Vše se dělá ve velkém a jinak. Od podvodných předvolebních policejních aktů, předkládaných neveřejně poslancům, aby se obratem ruky staly veřejnými a hlavně pořádně pošpinily konkurenci (ten fenomén jde zpět ještě k „československé“ aféře Bartoníček, přes aféru na ostravském letišti Mošnov, případy Zemanových 'kufříků‘ a údajného prodeje ministerských postů za milióny jakýmsi Čechošvýcarům), až po už více-méně otevřené zneužívání policie a orgánů podivně činných v trestním řízení. Občan nemůže nevidět pokrytectví, lež, podvod a nepochybně také zlodějnu ze strany řady těch, kdo sahají a dosáhnou téměř kam chtějí. Velcí zloději, kterým to společenské omámení z nezvyklé svobody umožnilo, místo do vězení, kam jsou někteří nakonec po letech průtahů odsouzeni, svobodně a často před očima, ba s pomocí těch, kdo je mají hlídat, odcházejí do světa. Tam pak nakradený majetek v pohodě užívají, pokud se, paradoxně, v návalu obav o svou bezpečnost, navzájem nepovraždí ještě před útěkem. Dávný poukaz Miloše Zemana o náznaku přerůstání policejního státu do společnosti začíná nabírat strašidelné kontury.

Ke stavu naší společnosti přispívá skutečnost, že ani 18 let po 'vítězném listopadu‘ v ČR neexistuje zákon o státní správě, cosi, co nejen v Evropě má každá, jakž-takž demokraticky fungující společnost. Existence a dodržování takového zákona umožňuje stabilitu státní správy, v lepším případě zajišťuje, že v ní, bez ohledu na výsledky voleb, pracují zkušení profesionálové, nikoli nekompetentní političtí kariéristé, přicházející z lavičky náhradníků a brzy odcházející kamsi do neznáma.

Sotva se pak můžeme divit nekonečným skandálům různých provinčních nepolitiků a nepravděpodobně cynickému pokrytectví 'orgánů‘ a politiků všech druhů – věřících i nevěřících, černých, modrých, rudých, růžových, či zelených. Téměř všichni si vymýšlejí pseudovysvětlení anebo se aspoň tváří, že takovým 'vysvětlením‘ rozumí a věří. Jen občan nerozumí a nevěří pomalu nikomu a v nic. To vše bez nějaké hospodářské krize, naopak. Děje se to v době čím dál lepšího bydla a pohodlí, osmnáct let poté, co jsme cinkáním klíčů dělali revoluci na náměstích a vítali svobodu, včetně té volební. Dnes, kdy máme svobodu bez dělání a bez revoluce zadarmo, přijde k volbám tak polovina oprávněných voličů a i z nich si mnozí myslí, že to vlastně nemá smysl.

Shrnul jsem, tuším, co asi s malými obměnami cítí většina občanů a mnozí to ani neříkají, ne proto, že by snad nesměli, jen už se jim třeba ani nechce. Ale celý svět není beznadějně šedý, určitě ne na věčné časy. To mělo být jen přátelství se Sovětským svazem; nacistická říše se plánovala pouze na let tisíc. Co ale s přátelstvím, když Sovětský svaz už není? Vydržel jen něco přes sedmdesát let, naše „pevné přátelství“ s ním něco přes čtyřicet a bylo toho až-až. Tisíciletá Hitlerova říše zanikla po dvanácti letech. Totalitní láska ani přátelství nám dnes nehrozí, v lůně bezpečnosti Atlantické aliance a svobodné Evropské unie by naše společnost měla a mohla fungovat jinak.

Zamyslel jsem se nedávno nad malým Dánskem, velikostí i počtem obyvatel srovnatelným se Slovenskem. Měli tam volby a po nich se sice těsně ale přece stal potřetí premiérem Anders Fogh Rasmussen, vůdce strany Venstre (což by mělo doslovně znamenat levicová, ale ona je ve skutečnosti spíš pravicová, liberální, kousek napravo od středu). To není obdoba českého společenského pokrytectví, spíše jen jakýsi drobný jazykový kotrmelec. Až na extrémy na tom ale v Dánsku příliš nezáleží, koalice napříč spektrem nejsou nemožné. Na rozdíl od nás, kde si politici konkurenci drží od sebe vysokým volebním prahem, v Dánsku naopak mají práh nízký a v parlamentu často hromadu stran. Vládnutí v koalici je možná méně jednoduché, ale Dánům to příliš nevadí. Ať se politici trochu trápí, od toho je máme...

Po nedávném výročí Křišťálové noci, kdy se v Praze demonstrantům rozdávaly samolepící žluté hvězdy s nápisem Jude, tvrdil jeden zdejší týdeník, že když nošení takového „znamení hanby“ nařídili němečtí okupanti židům v Dánsku, měli Dánové pohrozit, že první ji ponese král. Za mého mládí se dokonce říkalo, že král Kristian X a s ním mnozí nežidovští občané hvězdu nosili a král že denně s ní na prsou prošel na koni Kodaní. Dnes, po letech, kdy jsem od Kodaně přes vodu žil a často v ní pobýval, vím, že to tak nebylo. Vím také, že v den, kdy většina dánských židů dostala předvolání, které znamenalo nucený odsun do lágru a bůhvíco pak (vyhnání se tomu tehdy neříkalo, ani dnes neříká) dozvěděli se to Švédové, Židé, nežidé a přes noc téměř všechny předvolané svépomocí v člunech a lodičkách převezli přes kanál do neutrálního Švédska, kde přežili. Ostatní až na výjimky v těch lágrech skončili, jenže ani tam nezůstali opuštěni...

Sám jsem se s Dánskem poprvé seznámil právě za té světové války. To jsem jako kluk seděl v Terezíně a občas tajně zašel za mámou, která jako lékařka pracovala v jakémsi lazaretu. S ní spolupracovala dánská setra - Ingrid se tuším jmenovala. Ta si mne oblíbila a od ní jsem občas dostával dárky. Král totiž zařídil nepravděpodobné: Bílá auta Dánského červeného kříže pravidelně přijížděla s nákladem potravin a balíčky jejich personál přímo v koncentráku rozdával podle seznamů dánským občanům, kteří je tak i skutečně dostali. Jinak, když někdo občas poslal balíček zvenku úřední, německou cestou, pokud ho adresát vůbec obdržel, byl většinou vykradený. Díky Ingrid jsem poprvé v životě jedl severské suchary knäckebröd, od ní jsem občas dostal i kousek másla a dokonce pomeranč – to vše v koncentráku! Něco podobného neviděli za války lidé ani venku. Během pobytu ve švédském exilu jsem se pak marně pokoušel Ingrid najít. Od té doby ale Dánsko i dánskou politiku důvěrně znám.

Nebudu se pouštět do politiky. Ale když jsem se dozvěděl o nedávném vystoupení dánského premiéra jenž po volbách nově ve starém křesle oznámil, že se jeho vláda domnívá, že čtyři výjimky, které si Dánsko, člen Evropské unie (EU), v zájmu opakovaného (a nakonec těsně pozitivního) referenda roku 1992 na EU vydupalo, jsou pro jeho zemi zatěžující a nesmyslné a že je znovu předloží občanům k posouzení v referendu, uvědomil jsem si, co v praxi znamená důvěra občana v politiky a v politiku a naopak. Referendum by se mělo uskutečnit v druhé půli příštího roku a výsledek je nejistý. Proč premiér riskuje?

Pokusím se rozdíl mezi Dánskem a Českem jednoduchým porovnáním předložit k posouzení mým spoluobčanům: Svého premiéra a své vlády, ať s nimi v tom, či onom souhlasí, nebo ne, si totiž Dánové lidsky váží a respektují je. Věří, že se politici snaží pracovat pro společné zájmy, i když se třeba některým nelíbí, jak to dělají. Politici si zase, ve velké většině, váží a respektují stanoviska občanů, třeba ne vždy logická. Navzájem se berou vážně a důvěru nezneužívají. Alespoň příliš a často ne. To ovšem neznamená, že dánský politik se nikdy nedopustí lumpárny.

Byl jsem svědkem několika málo příkladů, zmíním alespoň jeden: Populista Mogens Glistrup měl být souzen za neplacení daní. Založil politickou stranu, dostal se do parlamentu, ba dokonce do koaliční vlády, a jsa povoláním daňový advokát, dál dlouho odmítal daně platit a dál to - nikoli zadarmo - radil i jiným. Jako politik mimo jiné v zájmu údajných úsporných opatření navrhl, aby země rozpustila armádu, zrušila ministerstvo obrany a místo něj zřídila telefon, který by na každé zavolání automaticky vysílal nahranou odpověď 'Vzdáváme se‘. (Naozaj, nekecám!) To neprošlo.

Nakonec ho i do toho vězení dostali, ale dál z něj řídil svou stranu, jež dokonce mírně vzrostla (Dáni mají recesi rádi). Ale Glistrupova Pokroková strana (nikoli mírného pokroku v mezích zákona, ale neplatičů daní mimo všech zákonných mezí) postupně chřadla, až zanikla.

Takové případy jsou spíš výjimečné a masová společenská lumpárna na úrovni veřejné správy se nekoná, natož aby se stala nepsanou normou. Každá rovnice má prostě dvě strany, i ta společenská. Chceš aby si veřejnou instituci a tebe, jako veřejnou osobnost občané vážili? Ukaž jim tedy, osobnost neosobnost, instituce neinstituce, že si vážíš ty jich, že je bereš vážně, i když s nimi nesouhlasíš. Že víš, že chceš-li jejich podporu, musíš je přesvědčit, tedy musíš mít argumenty a trpělivost. Takže nezoufejme, třeba se toho mí mladší spoluobčané jednou dožijí i u nás. Jen varuji, bez jejich přispění se to neobejde.

Pokud jde o ty čtyři dánské výjimky z pravidel EU a referendum o nich: původně Dánové odmítli Maastrichtskou smlouvu referendem v roce 1992, podobně euro v roce 2000. Maastrichtskou smlouvu pak v opakovaném referendu, po úpravách, jež si Dánsko vynutilo, těsnou většinou přijali. Euro naopak nepřijali nikdy, ačkoli jeho přijetí podporovaly všechny politické strany, odbory i svaz průmyslu. Jaké to má důsledky?

Nenáročná odpověď o euru je až příliš jednoduchá: ačkoli Dánská národní banka dodržuje všechna monetární pravidla EU a rozhodnutí Evropské banky o úrocích prakticky okamžitě přejímá, z hlasování o rozhodnutích je vyloučená a Dánové musí platit o čtvrt procenta vyšší úroky než jsou ty, co platí v eurozóně. Když pak jde o bezpečnostní politiku, je dánská vláda nejen z hlasování, ale i z místnosti, v níž se jedná, vyloučena. Já na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU v současné fázi vývoje nevěřím, takže to by mi nevadilo. Jsou ale tací, co věří. Když EU přebírala mírovou misi v Bosně od NATO, museli Dánové, ke škodě všech, odejít. Jak to EU vyřeší v případě Kosova, na to jsem opravdu zvědavý. Ač jsou členy EU, Dánové každopádně nemohou být v evropských bojových jednotkách, ani se k nim vyjadřovat, natožpak hlasovat. Nečlenové Norové a Turci mohou.

Mimochodem: EU má společné vojenské jednotky v různých zahraničních akcích. Společné orgány, vytvářející vojenskou a politickou obrannou strategii, nemá. Západoevropskou unii (ZEU), jež dlouho byla jakýmsi jejich sterilním zárodkem, před několika lety EU sama zrušila. Podobná omezení se týkají evropské spolupráce v oblasti práva, či imigrace a poskytování azylu.

V EU staří mazáci někdy žertují, že Dánsko je jako řadový dům na rohu ulice – jen napůl připojený. Slovní hříčka má původ v anglickém výrazu 'semidetached‘ – napůl nepřipojený - což je právě ten řadový domek na rohu, nebo dvojdomek. Ty jsou poněkud cennější, nežli řadové, čili 'attached‘, spojené. Nejcennější jsou pak samostatné, 'detached‘, například vily. Ty si ale mohou dovolit jen ti velcí, co na to mají.

Malí, slabí a chudí jsou na tom většinou lépe, když drží spolu. Dánsko dnes slabé není, chudé také ne, naopak, patří ve světě mezi špičky. Pamatuji ale doby (to bylo za onoho Glistrupa), kdy obrovský státní dluh rychle rostl, zatímco sociální výhody byly takřka neomezené, až se Švédové občas posmívali a poukazovali, že Dánové jedou rovnou cestou do pekel, ale zato první třídou. Dnes by se mohli naopak smát Dánové Švédům, kteří první třídou nejedou. Pravda, do pekel také ne. Čím a kam jedeme my je otázka, kterou si čtenář jistě zodpoví sám.