30. 9. 2007
VIRTUÁLNÍ BOHOSLUŽBA NEJEN PRO KANDIDÁTY NA PREZIDENTASvatý Václave, oroduj za někoho jinéhoBiblický text: Žalm 72
Svatý Václave, vévodo české země, Po osmé jsme si připomínali Den české státnosti, jímž v roce 2000 parlament ustanovil svátek svatého Václava svátkem státním. Opět s rozpaky, bez velikého zájmu většiny lidí, s okázalou distancí celé řady předních politiků země. Co je to vlastně za svátek a kdo to byl svatý Václav? |
Po pravdě řečeno, příliš toho o skutečném Václavovi nevíme - to však není vůbec důležité. Důležitější je, co nám o něm vyprávějí legendy, tedy doslova: „to, co se má vyprávět“. Čeho - na základě těchto legend - byl Václav symbolem a nositelem. Bohužel, už jen samo to slovo legenda současného člověka dráždí: legendy jsou něco, co je třeba demaskovat. Ptejme se přeci, jak to bylo doopravdy, volá náš současník v bláhové víře, že lze vůbec o čemkoli zjistit, jak je to doopravdy – zatímco vždy můžeme jen zjistit, co si o tom, či o onom říkáme a myslíme. U legendy je třeba se ptát ne "jak to opravdu bylo", ale "co to znamená". Legenda totiž není pouhou smyšlenkou, legenda je pramenem, který vyvěrá z duchovní potřeby doby, a odpovídá na její naléhavé otázky. Světec (idea či program, který ztělesňuje) se objevuje ve chvíli, kdy je ho zapotřebí a kdy se stává odpovědí na potřeby doby a prostředí, ve kterém se legenda zrodila. Nezáleží na tom, jaký byl Václav jako historická postava. Důležité je, jaký je v tradici našeho národa, jak si jej vážilo nejen desáté století, nejen Karel IV, ale i Hus, Komenský, národní obrozenci. Pomiňme zneužití svatováclavské tradice za druhé republiky a za nacistické okupace – zneužít lze cokoliv. Ta původní, nezneužitá legenda je totiž nádhernou, živoucí a smysluplnou tradicí naší státnosti. Svatý Václav se takřka ihned od své smrti stal vzorovou postavou vůdce národa, patronem země, nesmrtelným knížetem. A není to kníže ledajaký, jak to o něm v legendách čteme. Vzdělaný intelektuál – Ludmila jej v očích současníků zkazila, neboť jej naučila číst a psát, což bylo vhodné tak pro mnicha, ale pro politika to bylo naprosto ponižující. Odpůrce trestu smrti - kácel šibenice. Mírotvorce se sousedy uzavíral dohody raději, než aby s nimi válčil. Statečný vůdce – místo války celých kmenů nabídl vůdci protivníků osobní souboj. Zastánce lidských práv - propouštěl otroky na svobodu. Vnímavý pro sociální otázky - peníze dával chudým. Prostě – vzor křesťanského krále. Jeho sláva pronikla do celé Evropy, nejen Angličané dodnes zpívají na vánoce Good King Wenceslas: „Na Štěpána dobrý král Václav z okna hledí..“ s poslední slokou: „ Vkládal nohy krok co krok do stop po svém králi, a kam vkročil svatý král, tam i sněhy hřály. Proto věřte, křesťané, boháči i páni, ten kdo cítí s chudými, dojde požehnání“. Ideálem vůdce českého národa není tedy ani zuřivý hrdlořez, ani chladný, vypočítavý technolog moci, ale šlechetný rytíř a ušlechtilý člověk. To považuji za pozoruhodné. A dokonce si myslím, že kilometrové fronty Čechů, toužících shlédnout svatováclavskou korunu, kdykoliv je vystavena svědčí tom, že tento křesťanský ideál světské moci není mýtem, který by se přežil. Nehledě na to, že nepovažuji za náhodu, že Václavovy sochy, ta Bendlova nejprve, a pak ta nová, Myslbekova, na Koňském trhu, K.H.Borovským přejmenovaném na Václavském náměstí, byly svědky všech jen trochu důležitých politických událostí v české zemi právě i v moderní historii. Byl to – tuším - Dušan Třeštík, který jako prvý popsal výjimečnost svatováclavského kultu, který v něčem předběhl i západní Evropu. Ona výjimečnost tkví zejména v pojetí státu, jehož se Václav stal patronem. Všichni čeští vládcové jsou jen dočasní zástupci věčného panovníka knížete Václava a příslušníci tohoto státu jsou a povždy budou zejména Václavovými poddanými, s celým tím úžasným ethosem, který Václavův kult sebou nese. Můžeme říci, že český stát nebyl od počátku myšlen jen jako machiavelistická momentální danost, ale chtěl být abstraktní, a tudíž nadčasovou realizací odkazu Václavovy zakladatelské osobnosti a jeho ideálů. Tato představa vyžadovala od každé konkrétní moci kontinuitu a vztahovala se samozřejmě i na všechnu politicky aktivní šlechtu, na ty, které bychom mohli nazvat národem či s nadsázkou „politickým národem“. Byla to ve středověku první zamýšlená konstrukce státu jako abstraktní, nadosobní entity, povznesené nad mocenské ambice toho, či onoho pretendenta moci. Proto bychom si (alespoň) 28. září měli uvědomit, že náš stát má kořeny nejen v mocenské politice jeho zakládající dynastie, ale také ve světě zcela konkrétních duchovních hodnot. A že si zachová svou identitu, zůstane-li - jako „plémě“ svatého Václava – věren hodnotám, za které stojí za to nejen žít, ale i trpět, a třeba i umírat. Neboť jak opakuje Masaryk po Palackém, státy se udržují těmi idejemi, jimiž vznikly. Zní to možná někomu pateticky. Avšak toto pojetí státu, podle kterého všichni jeho představitelé mají moc přijímat jako jim svěřené ministerium (služebnictví) a nikoli dominium (panství) je zabudováno již v samotných základech naší kultury a je to conditio sine qua non každého jen trochu snesitelného státního uspořádání. Těmi základy mám na mysli celou biblickou tradici, mimo jiné i 72. žalm, který je základem tohoto „kázání“. Tato píseň, žalm 72., se nejspíš zpívala při nastolení judského krále nebo při jiné královské slavnosti - výročí nástupu na trůn, králových narozeninách, nebo jeho svatbě. Píseň je nepochybně předexilní, její nejstarší jádro lze datovat do 7. stol. před Kristem. Text tohoto žalmu se velmi podobá „korunovačnímu hymnu na Ašurbanipala“, asyrského vladaře, který nastoupil na trůn v roce 669 před Kristem. Je však polemikou s asyrskými představami o panovníkovi a jeho absolutní moci. V izraelském pojetí je král právě jen vykonavatelem správy země svěřené skutečným vládcem, kterým je sám Hospodin: Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Jako zákonodárce je chápán sám Bůh, který v této úvodní prosbě za krále má svěřit panovníkovi svou pravomoc a spravedlnost. K tomu patří zejména ochrana chudých a utiskovaných, stejně jako ve svatováclavské legendě. V Izraeli byla královská moc odvozována od moci Boží. Král neměl právo rozhodovat podle své vůle, ale byl podřízen Bohu. Od něho si vyprošoval požehnání a přijímal pokyn pro výkon své vlády. Žalm mluví nejprve o králově spravedlnosti (v.1-7) a teprve pak o královské moci (v.8-11); nakonec se znovu vrací ke spravedlnosti (v.12-15) která je v biblickém pojetí předpokladem výkonu moci. Král je hodnocen nikoli podle míry své moci, či podle svých válečných úspěchů, ale podle toho, zda se dostává spravedlnosti i těm nejubožejším členům pospolitosti: Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým. Hory přinesou lidu pokoj, pahorky spravedlnost. Zjedná právo ubohým z lidu, pomůže ubožákům,
Jako nástroj Boží spravedlnosti se má ideální král postarat, aby se chudí a nemajetní v Božím lidu nestali obětí ani bezpráví, ani „pozitivisticky“ chápaného práva. V pozadí můžeme tušit sociální a hospodářské poměry, proti kterým vystoupili proroci Amos a Micheáš. Zchudlí rolníci byli tehdy podle tehdy platných zákonů vyvlastněni a dokonce prodáváni na mezinárodních trzích s otroky. Zatímco egyptští a mezopotamští králové osvědčovali svou královskou moc především v boji s vnějšími nepřáteli, izraelský král má vést vnitropolitický boj s mocnými a s utlačovateli chudých a sociálně vyloučených. Už starověké překlady do aramejštiny, stejně jako pozdější křesťanští vykladači, si byli samozřejmě vědomi, že takovéto pojetí královské moci přesahuje meze historických poměrů. Nicméně věděli, že je to měřítko, podle něhož je každá reálná moc posuzována. A o to v podstatě jde. Můžeme na archetypální měřítka výkonu moci, ať ta biblická, či z nich vyrůstající svatováclavská rezignovat a akceptovat jakýkoliv výkon moci, třeba i zločinný, protože se nám zdá, že se stejně na nic jiného nezmůžeme. Může nám být jedno kdo a jak nám vládne, hlavně jakou má kravatu a jak vypadá na plakátech. Můžeme rezignovat na tento křesťanský, svatováclavský model státu. Pak ovšem: Svatý Václave oroduj za nás, neboť tvé pomoci nám bude setsakra zapotřebí! Možná by bylo dobře nejen ve chvílích vzrušených emocí přicházet k pomníku sv. Václava a tam to, či ono demonstrovat, ale přemýšlet i jindy, s chladnou hlavou, o smyslu a poslání jeho „patronství“ českého státu. Podle našeho přístupu ke svátku sv. Václava to vypadá tak, jako bychom byli možná jediní na světě, kteří se za patrona svého státu stydí. Ani tomu svátku jsme nedali jeho jméno, ale nazvali jsme ho Dnem české státnosti. Podle toho také ta naše dnešní státnost vypadá. |
Virtuální bohoslužby - kázání na víkend | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
4. 9. 2007 | O farizeu a publikánovi aneb byla Kristova smrt zbytečná? | Zdeněk Bárta | |
11. 8. 2007 | Dominus flevit | Zdeněk Bárta | |
3. 6. 2007 | Trojiční neděle aneb něco suchopárné teologie | Zdeněk Bárta | |
31. 5. 2007 | Údolí suchých kostí aneb kudy ke spasení | Zdeněk Bárta | |
22. 5. 2007 | Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby? | Zdeněk Bárta | |
13. 5. 2007 | Plaváček Mojžíš a právo postavit se na odpor | Zdeněk Bárta | |
29. 4. 2007 | 1. máj a jak je to spasením | Zdeněk Bárta | |
22. 4. 2007 | Opravdový pastýř položí svůj život za své ovce | Zdeněk Bárta | |
6. 4. 2007 | Postmoderní Velikonoce | Zdeněk Bárta | |
1. 4. 2007 | Květná neděle s Kurtem Vonnegutem | Zdeněk Bárta | |
27. 3. 2007 | Perly sviním | Zdeněk Bárta | |
18. 3. 2007 | Zbožnost k ničemu | Zdeněk Bárta | |
12. 3. 2007 | My jsme to nevěděli | Zdeněk Bárta | |
3. 3. 2007 | Půst aneb filipika proti rituálům | Zdeněk Bárta | |
25. 2. 2007 | ...a neuveď nás v pokušení... | Zdeněk Bárta |