Mezinárodní události a ekonomický vývoj mezitím fičí kolem a zanechávají Českou republiku stranou.

Jedním z nejzávažnějších problémů dnešní české reality je nedůvěra a rozkolísanost hodnot. To, več se většinou věří v západních zemích (určitý evropský civilizační konsensus) do Čech jaksi příliš silně neproniká. V atmosféře, kdy řádně nefunguje justice a státní správa, existuje každý občan pod neodvrhnutelným stínem obvinění, že je podvodník, zločinec či blázen. Takže cokoliv, o co se člověk pokouší, je lehce možno zdiskreditovat.

Co by měla inteligentní česká vláda dělat?

Stát má v dnešním světě stále zmenšující se funkci. Pod tlakem mezinárodních trhů ztrácí většinu svého vlivu. Nicméně musí vytvořit pokud možno co nejstabilnější a rovné hřiště, na němž mohou v občanské a hospodářské aréně za spravedlivých výchozích podmínek soupeřit domácí i zahraniční občané. To je primární nutnost, protože nestabilní a zlodějské zemi se mezinárodní hospodářský vývoj vyhne, a ta země zchudne.

Ze všech sil je zapotřebí usilovat o vytvoření nadstranické, profesionální a efektivní státní správy, která by do života občanů zasahovala minimálně, ale obstarávala by spolehlivě základní správní funkce. Nejvyšší úsilí musí být vynaloženo na to, aby se v zemi ve velkém měřítku nekradlo a nepodvádělo. Jak je vidět na varujícím příkladu zejména afrických zemí, korupce a podvádění je jedním z hlavních faktorů ochromujících hospodářský vývoj.

Po jasném vysvětlení základních principů by mělo být předložena veřejné diskusi otázka, do jaké míry si občané přejí, aby byly napraveny podvody a rozkrádání, k nimž došlo od roku 1989, například nespravedlivá Klausova privatizace. Při nápravě by ovšem bylo nutno vzít v potaz, do jaké míry by byla tato náprava destabilizující, a zvolit - pragmaticky - menší zlo.

Nejdůležitější je zbavit se pštrosího pohledu, zahleděného výlučně jen na malou, domácí politickou scénu, pokusit se pochopit hospodářský a politický vývoj, který dnes probíhá celosvětově, předvídat, kam situace spěje, vysvětlit lidem, o co ve světě dnes jde, a pokusit se veřejně definovat strategii, co musí Česká republika dělat, aby ve zrychlující se globalizaci a sílící světové hospodářské konkurenci nezhynula.

Nejdůležitější je předložit občanům fakta, o co jde, a pak nechat na nich, aby se rozhodli, co je pro ně v dané sitaci nejvýhodnější. Bohužel se ukáže, že nemají příliš velkou volbu.

O strategii ČR pro přežití v následujících desetiletích se vůbec v Čechách nehovoří. Bude to znamenat, že se ČR stane v novém světě zemí služebníků, otroků, o jejichž osudu se bude zase rozhodovat odněkud ze zahraničí? Přitom dlouhodobá šance na rozhodování o vlastním osudu by nemusela být promarněna.

Případný vstup do Evropské unie nevyřeší České republice všechny problémy. Odborníci varují, že budoucí dramatický hospodářský vývoj povede pravděpodobně i v Evropě ke katastrofálnímu vývoji. Nevylučují, že se rozkladu státu v budoucích desetiletích budou vlády snažit bezmocně a bezvýsledně čelit i vojenskou silou.

Ale vraťme se do přítomnosti a do nejbližší současnosti. Lidé v ČR zjevně chápají, že nečestný a korupční způsob jednání už asi nebude dost dobře v politice přípustný. Jako snahu s ním skoncovat se snad dají interpretovat některé politické iniciativy z posledních dnů roku 1997 o vytvoření různých "klubů" či "nových pravicových stran" - jsou to zcela zjevně chvályhodné pokusy o nový začátek.

(Přitom je až dojemně absurdní, jak mnozí organizátoři těchto snah usilují o vytvoření tzv. nové pravicové strany - v době, kdy jsou politické nálepky levicovosti a pravicovosti v podstatě pasé - jsou to tradicionalistické koncepty, vracející politické myšlení do doby před deseti, dvaceti lety.)

Českou politickou scénu však nebude možno obrodit, pokud se na ní nezačnou vyskytovat noví lidé. Proto by měly existující politické strany pracovat na tom, aby se zbavily vlastností uzavřených, spikleneckých jánabráchistických frakcí a otevřely se novým, schopným, čestným lidem, ochotným jejich organizace oživit.

Asi je chvályhodné, že se snaží designovaný premiér Tošovský vytvořit vládu, která má být novým začátkem. (Otázka je, zda lidé jako například Karel Kuehnl, s pověstí hyperloajálního přitakávače, či inteligentní, avšak nepříliš vzdělaný bývalý šéfredaktor týdeníku Respekt Vladimír Mlynář, který se prý má stát Tošovského poradcem, jsou skutečně ti nejinteligentnější a nejschopnější jedinci v České republice, a  zda výběr například těchto osob nevěstí určitou druhořadost i nové vlády. Nakonec i Tošovský nese odpovědnost za krach více než deseti českých bank, které se vyhnul.)

Bude-li však Tošovský prosazovat novou, průraznou, hospodářskou politiku, zaměřenou zejména na snižování státních výdajů a inflace, znovu vyvstává otázka, jak to bude moci se svou vládou dělat, když ta vláda nebude potvrzena ve funkci voliči a nebude mít občanský mandát.

Není to podivuhodné, jak se mnozí v ČR jakoby bojí vyhlásit všeobecné volby? Názory, které vyjádřil o víkendu v televizi biskup Malý ("Tošovského vláda by neměla být považována za provizorní, protože musíme dál usilovat o vstup do NATO") či komentáře v různých českých novinách ("předčasné volby uspořádat nemá cenu, protože by stejně nic nevyřešily") jsou pozoruhodné.

Nastala nová situace. Demokratickým řešením je uspořádat co nejrychleji nové volby a vytvořit na jejich základě úplně novou vládu, která pak bude moci rázně a efektivně jednat, neboť bude mít nový mandát.

A rázného a efektivního jednání je skutečně zapotřebí. Je nutné dělat daleko víc než jen "podporovat proexportní politiku". Prvním úkolem nové vlády je poohlédnout se po světě.