Prorok Ezechiel se kvůli beznaději svých bližních trápí. A tak pojednou má vidění –stojí uprostřed veliké pláně poseté suchými kostmi, jež symbolizují celkový duchovní stav Izraele. Je ve vidění Bohem dotázán, zda ty kosti ještě vůbec mohou ožít.

Po své poněkud vyhýbavé odpovědi – naznačující, že asi také chvílemi ztrácel naději - obdrží ve vidění pokyn, aby těm suchým kostem prorokováním dodával naději. Zdánlivě je to marné počínání, mluvit k rezignovaným lidem je jak mluvit do dubu.

Avšak ty kosti se v tom vidění nejprve spojí dohromady, pak obrostou masem a šlachami a při druhém proroctví - „Přijď, Duchu, a zaduj na tyto mrtvoly“ - jsou těla naplněna Duchem Božím, ožijí, a najednou zde stojí „převelmi veliké vojsko”. Bůh má naději i pro suché kosti! Nikdy není tak zle, aby umřela naděje.

Hospodin Ezechielovi ve vidění dramatickým způsobem dodá novou víru: hromady suchých kostí mocným vanutím Ducha ožijí a povstanou k boji. Přes všechny těžkosti, přes několik desetiletí v totalitě, přes ztrátu samostatnosti a přes nejrůznější těžkosti nikdo, kdo si má sebe alespoň trochu vážit, nemá právo pochybovat o  poznané pravdě.

27. 5. 2007, neděle Ducha svatého. O co v tom církevním svátku jde? Když slyšíme o Duchu, co se tím vlastně říká? Bible mluví o Duchu v symbolech – jinak to samozřejmě ani nejde. Saint Exupery dobře pověděl, že co je důležité, je očím neviditelné. Ty nejpodstatnější skutečnosti života jsou nepopsatelné a mluvíme o nich v obrazech.

Vítr a vánek a dech jsou nejznámějšími symboly Ducha svatého. Čteme to i v našem textu z Ezechiele. Dokonce se zde symbol a realita překrývají natolik, že jsou nazývány jediným slovem. Kdykoli v Bibli čteme „dech, či vítr“, psali autoři a četli čtenáři i „duch“, a kdekoli čteme „duch“, oni četli i „vítr, či dech“.

V Bibli ale najdeme řadu dalších symbolů pro skutečnost Ducha. Je to například bílá holubice, která sestoupila na Ježíše při jeho křtu v Jordánu (Matouš 3, 16). Právě tento symbol ovlivnil křesťanské umění, proto vidíme holubici na obrazech zvěstování Páně, dokonce i v zobrazení stvoření světa, kdy Duch Boží se vznášel nad vodami (Genesis 1, 2), a při seslání Ducha svatého o Letnicích.

V rámci této symboliky byla především ve středověku v některých kostelech používána pro uchovávání eucharistie zlatá nebo stříbrná schránka ve tvaru holubice zavěšená nad oltářem, tzv. columbárium (lat. columba - holubice). Holubice se také často v chrámech vznášela nad kazatelnou, či dnes zdobí ambon, čili pult, odkud se dnes v  katolických kostelech čte Písmo a káže

Velmi častým symbolem pro Ducha svatého je voda, zejména tekoucí - „tryskající voda života, živá voda“. Voda je od počátku lidské existence symbol života, neboť bez ní je jen poušť. Proto se také stala symbolem ducha svatého, neboť i on dává život. Jeruzalém neměl řeku a přesto ji Ezechiel viděl téct (Ez 47, 1-12) z chrámu, kde tryskal pramen. Ježíš říká svá slova o zdroji čisté vody z nitra člověka. Kdo nečerpá z pramene, který vyvěrá (Zjevení Janovo 22, 1), ale „vykopal si cisterny rozpukané“ (Jeremiáš 2, 13), pije vodu páchnoucí bahnem.

Dalším symbolem pro Ducha je oheň – třeba Jan Křtitel říká: „Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“.

Bible mluví o Duchu svatém také jako o Přímluvci a Utěšiteli, dnes bychom řekli o advokátovi. V jádru tohoto pojmenování je hebrejské slovo goel (tj. ten, který se ujímá vdovy a sirotků). Ježíš při svém loučení učedníkům slibuje, že je nenechá osiřelé a dá jim Ducha svatého, který má připomínat Ježíšova slova, povzbuzovat je, přinášet pokoj, oživovat v nich naději a radost ze smysluplné existence.

Duch svatý je také v Bibli Duchem pravdy, duchem lásky, symbolem Ducha je však i pečeť, žehnající ruce, atd. Ostatně biblická víra jako taková se většinou vyjadřuje symboly, i o jiných základních skutečnostech.

Symboly byly srozumitelné bez dlouhého teoretizování, jedním či dvěma slovy, věcí, dějem či obrazem, protože je lidé chápali; symboly mluvily z jejich života - člověk znal moc větru, dýchal, používal vodu - v biblických krajinách tak vzácnou, potřeboval oheň, pásl ovce, znal úžasnost vykoupení z otroctví... Při použití symbolů se souvislosti víry a naděje znázornily a staly se součástí lidského života.

Řada těchto symbolů je nám dodnes srozumitelných. Mnohé biblické symboly, žel, dnes již potřebují vykladače, protože se místy ztratil obsah souvislostí – například jsme ztratili pastevecký styl života, voda nám teče v bytě z kohoutků (zatím), holuby vnímáme ve městech spíše jako katastrofu a podobně. Anebo se změnil symbol, protože se změnila řeč a máme nová slova, ta stará již znamenají něco jiného.

Některé biblické symboly přirozeně zanikly a ztratily smysl existence a není nejen nutné, ale ani moudré je oživovat. A naopak, pro ty nejdůležitější skutečnosti života bychom měli umět nacházet symboly nové, navazující na náš život a naše prostředí.

O to víc, že samozřejmě i ve třetím tisíciletí stále symboly používáme, dokonce se v symbolech doslova topíme. Všude jsou symboly. Od panáčka (či panenky) na toaletách přes dopravní značky až po reklamní slogany a naše oblečení, které je pošito a polepeno logy.

Když necháme symbol žít jeho vlastním životem a neodložíme jej, jakmile přestává být srozumitelný, brzo začne vytvářet svůj vlastní významový svět, a ten si začne dělat nárok na náš život. V křesťanství se z prostých symbolů, které k něčemu ukazovaly, staly mnohdy samoúčelné litanie a modly. Symbolické jednání, jinak řečeno rituál, se tak stává jakousi svébytnou realitou, která má magicky působit sama o sobě.

Symboly tak nejen získaly, ale i utvrdily svůj vlastní život. Symboly se na této cestě stávají míso podobenstvím samotným obsahem víry. Z toho pochází liturgický formalismus mrtvých symbolů, prapodivná zákoutí liturgie, která se musí jevit současnému nepoučenému člověku jako nějaká tajemná nauka, která je přístupná jen zasvěceným.

Ze symbolů odtržených od reality, žijících vlastním životem, se vytvořil stereotyp, který je pak mnohdy udržován z jakéhosi podivného strachu, že jakékoliv porušení rituálu při bohoslužbě by mohlo oslabit víru. Bohoslužba v tomto pojetí není bohoslužbou, pokud neobsahuje určité symboly a svátostné úkony a běda, kdyby se je někdo pokusil kritizovat či rušit rituál. Rušil by tím Pána Boha i Ducha svatého při práci, přímo by mohl narušit požehnání.

Je evidentní, že bychom měli umět v každé době nejen opouštět již „němé“ symboly, ale zejména nacházet časové, obecně srozumitelné symboly pro věčně platné skutečnosti. Není ovšem snadné nacházet v našem tak mnohotvarém světě jednotící, obecně platné a srozumitelné symboly. Každý musí nalézat pro vyjádření svého smyslu života nějaké takové své aktuální „vidění“, jako nalezl Ezechiel, když zápasil o naději pro své soukmenovce.

Jeden takový pokus jsem našel na internetu: Páter Pat Collins říká: „Musím se přiznat, že mne fascinují technické vynálezy. V současnosti patří mezi mé nejoblíbenější výkřiky techniky satelitní navigační systém, známý jako GPS. Ženský hlas vás vede po vaší trase a dává vám přesné pokyny. Pokud náhodou řidič udělá chybu, medový hlas mu ochotně nabídne nový způsob, jak dojet do cíle, a to bez jakéhokoli náznaku kritiky.

Mnohokrát mě napadlo, že Duch svatý je tak trochu jako duchovní GPS. Poskytuje těm, kteří jsou naladěni na Jeho inspiraci, vedení potřebné pro cestu k Bohu. Pokud někdy chybujeme nebo nejsme pozorní vůči jeho vnuknutí, Duch nás neodsuzuje. Namísto toho spíše navrhne jiný způsob, jak dojít k našemu cíli“.

Nedokáži posoudit, zda GPS je dostatečně obecně srozumitelným symbolem pro mluvení o Duchu svatém. Ale rozhodně je to zajímavý a následováníhodný pokus. Pokud totiž se ti, kteří se trápí nad rozličnými údolími suchých kostí svého

světa nenaučí – třeba od Ezechiele - mluvit o naději pro člověka obecně srozumitelnými výpověďmi za použití dnes srozumitelných slov, těžko ji budou umět předat.