Tyto formulace Katechismu katolické církve sice „rehabilitují“ příslušníky jiných, než křesťanských spiritualit (neznají totiž bez vlastní viny Kristovo evangelium a jeho církev), avšak co s námi křesťany - nekatolíky? Co se všemi těmi, kteří sice věří Kristu, ale nechce se jim – třeba z pro ně dobrých důvodů – přijmout tezi, že římskokatolická „církev je nezbytná“ a „nechtějí do ní vstoupit“? Ti nemají právo na spasení?

A zejména - co se všemi těmi, kteří byli věrnými církevníky, ale s církví udělali špatnou zkušenost? Obraz církve, který si ten, či onen o ní udělá, je zatraceně závislý na jejím zcela konkrétním chování ve zcela určité dějinné situaci. Každou církev vždy znovu „tady a teď“ legitimuje její svědectví života podstatně víc, než její učení.

Letos budeme u nás po 117. slavit První máj, svátek práce. Pokusme se na něj dívat prizmatem druhé poloviny 19. století a nenechme se odradit obrazem „existenčního pochodu“, který z něho udělali komunisté po druhé světové válce. Již zmiňovaný katechismus katolické církve říká: „Sociální nauka církve se vyvinula v devatenáctém století, v době, kdy bylo evangelium konfrontováno s moderní průmyslovou společností, s jejími novými strukturami ve výrobě spotřebního zboží, jejím novým pojetím společnosti, státu a autority, jejími novými formami práce a vlastnictví. Rozvoj církevní nauky v hospodářských a společenských záležitostech dosvědčuje trvalou hodnotu učení církve a zároveň pravý smysl její vždy živé a činorodé tradice.“

Zdroj ZDE

Kéž by to byla pravda! Sociální nauka katolické církve po Druhém vatikánském koncilu v šedesátých létech dvacátého století je věru sympatická.

Zdroj ZDE

V průběhu devatenáctého a v prvé půli dvacátého století však byly postoje nejen katolické, ale všech církví naprosto otřesné. Církve nejen že na počátku průmyslové revoluce nedosvědčily „trvalou hodnotu svého učení“, ale zachovaly se naprosto otřesně, hloupě, a antikristovsky, nevědouce vůbec která bije.

Byly tak zabydlené v dosavadním světě, natolik etablované a zahleděné do vlastního života, že nechápaly, co se to vlastně děje. Totálně selhaly, až na osvícené jednotlivce vůbec nepochopily, že křesťanský svět prožívá proměnu srovnatelnou snad jen s pádem říše římské a zejména a hlavně: postavily se na špatnou stranu náhle vzniknuvší barikády.

Staré, osvědčené způsoby života se začaly hroutit, převážně dosud venkovské obyvatelstvo se začínalo stahovat do prudce  rostoucích měst za prací v nových továrnách. V průběhu této industrializace a urbanizace se oslabovala klasická podpůrná funkce rodiny, rodu a místního společenství.

Zmatené církve, místo aby provázely své ovečky do rostoucích dělnických sídlišť, pomáhaly jim a chránily je před dravými podnikavci, kteří z nich stahovali kůži, tvrdošíjně setrvávaly ve své dosavadní farnostní organizaci a zuby nehty se snažily konzervovat dosavadní systém společnosti.

Církve ztrácely vliv zejména na nové městské obyvatelstvo. Takto vzniklý „horror vacui“ musel být něčím vyplněn. Nový typ obyvatelstva Evropy si musel najít nové vyjádření své identity. V ideové oblasti to bylo nové náboženství – nacionalismus - které si vyžádalo v následujícím, dvacátém století hekatomby mrtvých obětí zejména v obou světových válkách a které dodnes straší v hlavě mnohým i pomazaným hlavám.

V hospodářské oblasti to byla zejména sociálně-demokratická myšlenka, která zcela vycházela z křesťanských ideálů sociální spravedlnosti, pouze rezignovala na nefunkční církevní instituce, které se v té době zcela odvrátily od biblického sociálního ethosu a odmítly solidaritu chudým.

Roku 1890 se tedy u nás slavil poprvé 1.máj . Na tuto událost reagovaly církve ostudně: Katolické noviny „Čech“ zahrály už předem dokonce na antisemitskou notu: „Luza, koupená židy, která místo Boha nastolila na svůj trůn žida Marxe, chce loupit a krást na 1. máje. Úřady ať hned pozavírají šílence, kteří jsou nebezpeční pořádku, který je Bohem posvěcen. Do kriminálu se socialisty!“

Zdroj: Roman Růžička ZDE

Ferdinand Císař, významný reformovaný farář v Kloboukách, který před deseti lety přijímal T. G. Masaryka do reformované církve, napsal k 1. máji 1890 kázání jménem „Socialismus“. Jde na to inteligentněji, než „Čech“, přiznává socialismu shodné myšlenky s křesťanstvím, avšak varuje: „Toť právě to hrozné, že k socialismu jak z pekel zapálená smola se lípne anarchism; že do květu reformy společenské ďábel vložil kletby zárodek jak motýl housenku. Ne opravit chce, ale zničit panující nyní společenský pořádek...a proto...utone v kalu zhovadilosti“.

Oproti tomu takový Jan Neruda ve svém známém fejetonu chápe, že se toho prvého máje stalo něco zásadního a závažného. Jak to, že tento intelektuál pochopil to, co ani jedna z církví nebyla schopna vůbec vnímat?

Toto ostudné selhání církve bylo v industrializovavší se Evropě a Americe pro její další existenci osudné a sebeosvícenějším postojům současných církví se zatím nedaří toto selhání napravit. Však to také nebylo selhání jen tak v nějaké marginální oblasti křesťanské víry – náš dnešní text to říká jasně ve svém závěru: „Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství“. Je vůbec možné v této situaci prohlásit tyto celé skupiny lidí, tak zklamané církví právě v oblasti spravedlnosti, že nemají spásu?

Jakubova epištola, v této věci nepřipouští vytáčky. Pro lepší srozumitelnost si přeložme dnešní oddíl trochu volněji (podle J. Mrázka )

Jk 2.1 Nepleťte si víru v  Ježíše Krista s předsudky vůči lidem! Buď vaše víra spočívá spočívá v tom, čemu věřil Ježíš, co on považoval za slavné (důležité), anebo v tom, že nadbíháte některým, zejména bohatým lidem.

Jk 2,2 Mezi vás přijde člověk obalený prsteny (chrysodaktylios je Jakubův ironický novotvar a znamená zlatoprstenný) ve značkovém oblečení, prostě pan „někdo“, a současně chudák ve špinavých šatech.

Jk 2,3 A vy začnete uctivě obskakovat toho bohatého a mocného a štěbetáte: račte se posadit na tomto čestném místě, a tomu chudákovi řeknete, zalez si někam do kouta.

Jk 2,4 Copak to neznamená, že si lidi škatulkujete? Hrajete si na soudce, kterým to ještě ke všemu špatně myslí!

Jk 2,5 Copak nevíte, milovaní bratří, že Bůh stojí při chudých, kteří jsou bohatí jen tou vírou? Toho „Významného muže“ má Bůh stejně rád, jen by ho měl někdo upozornit, že jeho bohatství v naší hierarchii hodnot nic neznamená.

Jk 2,6-7 Vy jste ale ponížili chudého. Neměli byste nadržovat nikomu, když už to ale děláte, proč ještě ke všemu těm, kteří vám ubližují!

Jk 2,8 Jestliže naplňujete zákon Božího království: milovat budeš bližního jako sebe sama, dobře děláte.

Jk 2,9-11 Jestli ale někomu nadržujete, je to hřích. Zákon Božího království je celistvý a porušením již jen jeho části ničíte celou tu jeho vyváženou stavbu. Zakládáte si na tom, jak jste mravní, jak necizoložíte, ale což nevíte, že Ježíš řekl, že i hněv je vlastně vražda? (Mt 5,21-22) Jestliže se dopouštíte nespravedlnosti vůči chudým, porušujete celý Boží zákon.

Jk 2,12-13 Chcete-li tedy obstát před Božím soudem milosrdenství, pamatujte, že Boží soud bude nemilosrdný vůči těm, kdo se chovají nemilosrdně.

Na tento biblický oddíl – a nejen na něj, na celého Ježíše s jeho péčí o marginalizované - církev zapomněla na počátku moderní doby. Často si církve stěžují, že je nikdo nemá v tom ošklivém světě rád. Až přijdou na to, že jejich Pán a Spasitel ten ošklivý svět miluje a začnou ho milovat jako on – milovat, ne moralizovat – myslím, že jim Pán Bůh jejich hřích odpustí a zase je vezme na milost a začne je opět používat pro svou práci s tímto světem. Zatím však nemilosrdná církev prochází spravedlivě nemilosrdným soudem.

Jk 2,14 K čemu je to dobré, když někdo říká, že má víru, ale ta víra nic pořádného nedělá? Ta víra ho nemůže spasit.

A tak jsme na závěr opět u spasení. Komu vlastně náleží? Na to odpovídá jasně Ježíš Kristus: Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce, který je v nebesích. (Mt 7,21)

A tou vůli našeho Otce nebeského je přeci milosrdenství a spravedlnost, není-liž pravda? A kdo o ni tehdá, v tom devatenáctém století usiloval? Jsem přesvědčen, že to byli ti, kteří tehdy zápasili za spravedlnost pro nově vznikající skupinu obyvatel – tovární zaměstnance, narozdíl od církví.

Máme, my křesťané, opravdu co napravovat!