Autor jistě hovořil s "řadou signatářů Charty" a ti mu jistě sdělili, že spolupráce se západními "míráky nebyla až tak slavná". Charta 77 byla heterogenní skupina, v níž řada signatářů měla na různé problémy různé názory. To se nakonec jasně ukázalo v devadesátých letech. O to větší respekt jsem vždy měl k jejich vzájemné spolupráci a toleranci. Ovšem zbytek autorova tvrzení je zcela pomýlený. Plete si pojmy s dojmy. Profesor Edward Thompson nebyl duchovní vůdce CND (Campaign for Nuclear Disarmament). Tato poměrně velká britská mírová skupina skutečně nevnímala sovětské rakety jako vážné ohrožení míru a většinou se k nim nevyjadřovala ani pozitivně ani negativně. Jenomže Edward Thompson byl duchovním otcem menší skupiny, která se jmenovala END (European Nuclear Disarmament). END se vydělila z CND právě proto, že nesdílela jejich jednostranný postoj. END byla významná nejen tím, že nerozlišovala mezi americkými a sovětskými raketami (neboť žádná raketa není mírová), ale především proto, že prosazovala nejen demilitarizaci Evropy, ale i její demokratizaci. Edward Thompson kritizoval americké zbrojení stejně ostře jako porušování lidských práv v sovětském bloku, absenci demokracie a represi vůči politickým oponentům. Pro END, stejně jako například pro holandskou IKV (Interchurch Peace Council) nebo americkou Campaign for Peace and Democracy/East and West, byly mír a demokracie společné a neoddělitelné nádoby.

Edward Thompson skutečně při své první návštěvě Československa nenarazil na velké pochopení pro tento postoj. Nikdy však nenapsal, že Češi jsou "pro věc míru ztraceni". Jen pochopil, že musí navázat spojení s konkrétními předními chartisty, kteří se o tuto problematiku zajímali. Pomocí mých kurýrů jsem mu umožnil korespondovat s Jaroslavem Šabatou. Jejich úvahy a argumenty pak zveřejnil týdeník New Statesman. V březnu 1985 jsem z Prahy obdržel Pražskou výzvu podepsanou několika desítkami předních signatářů Charty 77, včetně Václava Havla a byl jsem požádán abych ji předal jednak západním mírovým hnutím, jakým byla END i západním vládám. Pražská výzva žádala ukončení nedemokratického dědictví druhé světové války, rozdělení Evropy na dva bloky, studené války i železné opony. Signatáři Pražské výzvy chápali, že ke sjednocení Evropy nedojde zbrojením a instalováním nových raket a žádali, aby prvním krokem bylo sjednocení Německa a pád berlínské zdi. Edward Thompson a celá END, právě na rozdíl od CND, tento postoj okamžitě podpořili. Nevím jestli vzniklá spolupráce byla "slavná" či nikoliv, ale jsem přesvědčen, že vyvrtala jednu z děr, které ve spojení s dalšími provrtaly železnou oponu tak, že se jen o čtyři roky později zhroutila.

Na argumenty END jsem si vzpomněl, když jsem nedávno četl výzvu skupiny Ne základnám zahraničním partnerům, aby s nimi vyjádřili solidaritu 17. listopadu a spojili boj proti novým základnám a novému zbrojení se snahou vytvořit takovou demokratickou společnost, o níž politici hovořili krátce po listopadu 1989. Považoval jsem za příznačné, že okamžitě pozitivně zareagovali právě američtí příznivci britské END a přátelé Edwarda Thompsona, který již, bohužel, tu není s námi.