22. 5. 2007
Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby?Vás chci nyní poprosit, abyste společně se mnou vzpomněli na mého otce, který zahynul v Terezíně, na mého bratra, který zahynul v Osvětimi, na mou ženu, která nechala svůj mladý život Bergen-Belsenu. Neočekávejte však ode mne slova nenávisti. Ostatně, koho bych měl nenávidět? Znal jsem pouze oběti, neznám však pachatele. Alespoň je neznám osobně - a obviňovat někoho neosobně, kolektivně, to striktně odmítám. Neexistuje žádná kolektivní vina. A věřte mi, že to neříkám poprvé. Tvrdil jsem to odprvního dne svého osvobození z koncentračního tábora.Tolik budiž řečeno těm, kdož věří, že člověk musí mít pocit viny nebo že se má přinejmenším stydět za věc, kterou neudělal ani nepřipustil on sám, nýbrž kterou způsobili jeho rodiče nebo dokonce prarodiče". Viktor Emanuel Frankl Autor našeho biblického textu Ezechiel byl jako jeruzalémský kněz odveden do Babylónie při první deportaci r. 597 před Kristem a prožil tam pád Jeruzaléma a zničení chrámu v roce 586. Babylónské zajetí bylo nejkritičtějším obdobím izraelských dějin a muselo být děsivým šokem pro víru a identitu Izraelitů. |
Museli se vyrovnat nejen se ztrátou svobody a zničením jejich ústřední svatyně -- příbytku jejich Boha, ale ocitli se najednou jako bezprávní v zemi jiného náboženství a odlišné kultury, navíc v zemi nesrovnatelně větší a bohatší, než byla jejich vlast. Jak ubohý jim musel ve vzpomínkách připadat Jeruzalém ve srovnání se světovým městem Babylonem se dvěma miliony obyvatel! Babylon se podle Herodota rozkládal zhruba na čtvercovém půdorysu o straně 22 km. Na hradbách mohlo jet šest koňských spřežení vedle sebe. Babylon i na naše dnešní měřítka byl se svými obrovitými stavbami a přepychem pozoruhodný. Někdejší pýcha Izraelitů, Šalomounův chrám, byl vesnickou kapličkou proti babylónských chrámům! Přestože se Židé v Babylónii brzo hospodářsky prosadili a stali se důležitým obchodním činitelem Babylónu, zásadním problémem zůstávala právě ona otázka víry a identity: Není všechno to, co se s nimi stalo a co mají v Babylónii před očima důkaz toho, že náboženství jejich otců je k ničemu a budoucnost je pouze v asimilaci s Babylóňany i s jejich náboženstvím? To pro ně musel být strašný vnitřní zápas -- vzpomeňme jen, kolik lidí ztrácelo ve čtyřicátých letech u nás i jinde v Evropě naději a víru v demokracii při expanzi vítězného a zdánlivě nepřemožitelného německého fašismu! Židé přesto přese všechno svoji víru tehdy neztratili. Je to neuvěřitelný, historicky těžko pochopitelný div. Jejich náboženství ovšem prošlo radikální změnou -- Izraelité se stali Židy; místo svobodného národa se samostatným státem se stali "církví". Začínají tvořit novou pospolitost, která časem dá vzniknout synagógám a novému typu bohoslužeb, kde modlitby, "oběti rtů", nahradí dřívější krvavé oběti. Ezechiel byl, vedle Jeremiáše a dalších osobností, jedním z těch, kteří k této proměně víry v Hospodina výrazně přispěli. A náš text je toho dokladem. Židé totiž samozřejmě v Babylónii hledali příčiny, které vedly k ztrátě vlasti a k zajetí. Většinový názor zněl: je to všechno trest Hospodina za dlouhodobou zkorumpovanost a všechny zlořády v bývalé vlasti. Vždyť to přeci známe z Desatera, říkali - "Bůh stíhá nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení" (Ex 20,5) Ostatně, pokračovali, všichni to známe i ze zkušenosti, naše výstižné lidové přísloví přece říká: "Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby". Je to tak, synové nesou vinu svých otců. Nezbývá než ohnout hřbet, zapomenout na ideály a naděje staré víry a přizpůsobit se. Je to Boží vůle. V této souvislosti stojí za to srovnat inteligentní reflexi Komenského na téma ztráty svobody - "Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu hříchy našimi na hlavu naši uvedeného vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide Český!" s poraženeckou žumpou vyvřelou v Československu z hlav i jinak úctyhodných myslitelů po Mnichovu, během Druhé republiky. V zoufalství, žel, někdy lidé říkají a píší věci v normálních poměrech těžko uvěřitelné. Ne všichni Izraelité ve vyhnanství však ten názor o Božím trestu sdíleli. Zejména mladší generace namítala: co nám je do starých hříchů našich otců! My žijeme teď a proč bychom měli trpět za své předky! Vlezte nám na záda s kyselými hrozny našich otců! A co to vlastně znamená, že by nám měly trnout zuby: že se máme asimilovat a přijmout babylónskou totalitní ideologii? Copak naše tradice lidské svobody a práva je slabošskou iluzí, neschopnou života tváří v tvář síle diktatury? Ezechiel se postavil na stranu těch protestujících. Došlo mu, že žádný výrok, ani ten Boží z Desatera o nepravosti otců na synech se nedá vytrhávat z kontextu a neplatí automaticky, vždy a všude. To z Desatera, o té nepravosti otců, kterou trpí i synové, to přeci není fatální automatismus onoho přísloví o hroznech. Bůh netrestá syny za hříchy otců. Druhé přikázání v této souvislosti je pouze upozorněním pro otce, aby si uvědomili svoji odpovědnost za budoucí generace. A to je přece o něčem jiném, než to hloupé přísloví o hroznech, říká Ezechiel, přestaňte ho už opakovat! Upozornění o důsledcích našich činů pro potomky je velmi naléhavé, neboť lidé -- žel -- kašlou obvykle na ty, co přijdou po nich. Ostatně my dnes v tom nejsme výjimkou. Už jenom například stav životního prostředí o tom svědčí dostatečně výmluvně. Je to varování pro každou generaci: Když zasejete zlo či lhostejnost, musíte počítat s tím, že jeho následky postihnou i vaše potomky. Ale co se synů týče, pro ně to přeci není definitivní osudí. Každý je pánem svého osudu, každý má svoji vlastní odpovědnost, nesmí trpět za své předky. Dokonce -- říká Ezechiel - každý chybující člověk se přece může změnit, napravit své chyby a viny. Zejména to přísloví o kyselých hroznech nesmí být pro vás, syny, výmluva pro váš defétismus či případnou rezignaci a připojování se ke zlu. Že otcové zkorumpovali národ, že byla Bílá hora, a období "temna", a Mnichov, a nacionální socialismus, a reálný socialismus, a srpen '68, a zlodějská privatizace a co všechno ještě -- to přeci neznamená, že rezignuji na život v pravdě! Boží trest do toho nepleťte, říká Ezechiel. Když alkoholik rozbije rodinu, samozřejmě že to poznamená jeho děti, ale není to přece trest od Boha, je to vina toho alkoholika. Když otcové uvrhnou národ do totality, není to pro syny od Boha rozsudek k rezignaci na nezměnitelný osud a tudíž k "pragmatickému" připojení se ke zlu, ale výzva k novému zápasu o svobodu. Ezechiel ohledává otázku viny a trestu ze všech stran a úhlů, stojí za to se do textu začíst. Ohledává vinu a trest generační, osobní i kolektivní. A dochází k přesvědčení, že nejen neexistuje generační vina, ani kolektivní, ale dokonce že ani neexistuje nepromlčitelná vina osobní. Říká: "Obraťte se a odvraťte ode všech svých nepravostí, jichž jste se dopouštěli, obnovte své srdce a svého ducha a vaše nepravost vám nebude k pádu". (Ez 18,30-31) Rodilý Vídeňák, Viktor Emanuel Frankl, v projevu při vzpomínkové slavnosti na náměstí před vídeňskou radnici v roce 1988 řekl: "Vás chci nyní poprosit, abyste společně se mnou vzpomněli na mého otce, který zahynul v Terezíně, na mého bratra, který zahynul v Osvětimi, na mou ženu, která nechala svůj mladý život Bergen-Belsenu. Neočekávejte však ode mne slova nenávisti. Ostatně, koho bych měl nenávidět? Znal jsem pouze oběti, neznám však pachatele. Alespoň je neznám osobně - a obviňovat někoho neosobně, kolektivně, to striktně odmítám. Neexistuje žádná kolektivní vina. A věřte mi, že to neříkám poprvé. Tvrdil jsem to od prvního dne svého osvobození z koncentračního tábora. Tolik budiž řečeno těm, kdož věří, že člověk musí mít pocit viny nebo že se má přinejmenším stydět za věc, kterou neudělal ani nepřipustil on sám, nýbrž kterou způsobili jeho rodiče nebo dokonce prarodiče". Takto se na každou přestálou katastrofu dívá velkorysost svobodného lidství, to je ukázka biblické mentality. Naopak mentalita stále vězící v totalitě odmítá možnost nápravy, smíření a nových počátků, a volá ve jménu kolektivní viny po pomstě a nenávisti. Pro "spravedlnost" (ve skutečnosti však kvůli vlastnímu vyvinění se z odpovědnosti za minulost a kvůli zbabělosti a lenosti tvořit budoucnost) se po každé dějinné erupci vyhledávají a mimosoudně stigmatizují, diskriminují, lustrují, vylučují, vyhánějí "viníci". Toto paušalizující myšlení je přímo z ďáblovy kuchyně. Paušalizují vždycky lidé nenávistní, zbabělí, frustrovaní, dezorientovaní. Jenom nesvobodní lidé vykřikují "to oni", aby při tom mohli ukazovat daleko od sebe a sami se ještě na kolektivní nenávisti zviditelnit. Ve skutečnosti není žádná kolektivní vina, jsou jen konkrétní, smrtelní lidé s jejich individuální odpovědností, lidé, kteří mohou selhat a měli by to o sobě vědět. Všichni můžeme selhat a všichni bychom to o sobě měli vědět. Není kolektivní viny, kolektivní odpovědnosti, je proto nepřípustný kolektivní trest. Často citovaný německý filosof Karl Jaspers http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Jaspers arci mluvil po 2. sv. válce o politické kolektivní vině s poukazem na to, že nežijeme jako izolovaná individua, ale vždy jako součást určitého politického společenství, což již samo o sobě znamená mít politickou odpovědnost. Proto občané určitého státu musí být připraveni nést následky za případné hloupé či dokonce zločinné chování svých politických reprezentantů. Jaspers se však brání chápat politickou vinu jako "podíl na společném zločinu". Podíl na zločinu je podle Jasperse něco, co může a musí být posuzováno individuálně a co lze vyjádřit pouze v kategoriích morální a kriminální viny. Konkrétní podíl na zločinu, i když je tento zločin výsledkem jednání velkého množství lidí, je něčím, čeho se každý dopouští jako jedinec a z čeho se také jako jedinec zodpovídá před svým svědomím a případně i před soudem. Politická vina naopak přímo nesouvisí s vlastním podílem na zločinech a vyplývá z pouhé příslušnosti k určitému státnímu celku. Po každé válce, po přestálých hrůzách, při společenských převratech jsou lidé vystaveni silnému pokušení uvěřit, čemu se právě K. Jaspers svým rozlišením snažil zabránit: směšují kriminální, morální a politickou vinu (on mluvil ještě o vině metafysické). Díky tomuto směšování se pak nespravedlivému "trestu" za "kolektivní vinu" může propůjčit zdání legitimity, která podle Jasperse náleží pouze trestu za individuální kriminální vinu. A to je přesně to, co vede k dalším nenávistem, k dalším hrůzám: pocit sebespravedlnosti na jedné a paušální odsudky na druhé straně. To je přesně to, co vede k stále obnovovanému totalitnímu myšlení. Primitivní, totalitní vztah k minulosti ukazuje, že minulost zůstává nevyřešeným traumatem, stále myslíme totalitně a zaděláváme na novou totalitu. Jestliže otcové jedli kyselé hrozny, nemusí nám trnou zuby. Dokonce ani tehdy ne, jestli i my sami jsme je po nějaký čas požívali -- máme právo na nápravu, pokání. Můžeme, smíme a máme se podílet na obnově toho, co bylo zničeno. Musíme však vždy mít na paměti, že naše selhání ohrožuje nejen nás a naše vrstevníky, ale i naše potomky. A tímto selháním je ovšem i "spravedlivá" msta podle mustru kolektivní viny, která v posledu je stejně destruktivní pro nás a naše potomky, jako pro zamýšlené oběti této msty. A právě proto bychom se měli -- jak říká Ezechiel - obrátit od všech svých nových nepravostí i starých nepravostí otců a obnovit svá srdce i svého ducha pro nové počátky. Protože "Syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém, a zvůle zůstane na svévolníkovi. A kdyby se svévolník odvrátil od ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl a jednal podle práva a spravedlnosti, žádná jeho nevěrnost, jíž se dopouštěl mu nebude připomínána, bude žít pro svou spravedlnost, podle níž jednal. (Ez 18, 20-23)
|
Virtuální bohoslužby - kázání na víkend | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
22. 5. 2007 | Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby? | Zdeněk Bárta | |
13. 5. 2007 | Plaváček Mojžíš a právo postavit se na odpor | Zdeněk Bárta | |
29. 4. 2007 | 1. máj a jak je to spasením | Zdeněk Bárta | |
22. 4. 2007 | Opravdový pastýř položí svůj život za své ovce | Zdeněk Bárta | |
6. 4. 2007 | Postmoderní Velikonoce | Zdeněk Bárta | |
1. 4. 2007 | Květná neděle s Kurtem Vonnegutem | Zdeněk Bárta | |
27. 3. 2007 | Perly sviním | Zdeněk Bárta | |
18. 3. 2007 | Zbožnost k ničemu | Zdeněk Bárta | |
12. 3. 2007 | My jsme to nevěděli | Zdeněk Bárta | |
3. 3. 2007 | Půst aneb filipika proti rituálům | Zdeněk Bárta | |
25. 2. 2007 | ...a neuveď nás v pokušení... | Zdeněk Bárta | |
17. 2. 2007 | Ó běda bláznivým masopustníkóm - aneb Hus, Luther a chvála internetu | Zdeněk Bárta | |
20. 1. 2007 | Zrádce národa, či prorok dialogu? | Zdeněk Bárta | |
6. 1. 2007 | Epifanie člověka aneb Roubíčku, oni jsou blb | Zdeněk Bárta | |
31. 12. 2006 | Silvestrovské státní náboženství v roce 2006 | Zdeněk Bárta |