Tento svět opravdu bývá nespravedlivý a mnohé lidské zločiny zůstávají nepotrestané. A stejně tak i mnohá lidská dobrota a obětavost vyznívá naprázdno a nikdo ji neocení. Proto většina lidí, která nepatří k absolutním zloduchům, počítá s tím, že se to nakonec všechno někde nějak sečte, zváží, zhodnotí a rozsoudí.

Představa, že všechno končí jen smrtí a člověk se nikdy nedozví, zač jeho život stál, že by bylo lhostejné, jak žijeme, to je pro většinu lidí – i těch, kteří se považují za nevěřící - nepřijatelná. Vždyť to by znamenalo, že je všechno jedno! Rozhodoval by jen okamžitý úspěch a štěstí, náhoda a hrubá síla, neviditelná ruka kšeftu, prachů a moci!

Pavel se vyrovnává s tímto problémem na pozadí rané církve, kterou trápila otázka, zda ti, kteří nevyrostli v židovské tradici, mohou vůbec přijmout jako svou nejvyšší autoritu židovského mesiáše Ježíše i když nepřijali se vším všudy židovské náboženství.

Matouš pak řeší o třicet let později otázku, co vlastně v církvi je důležitější: zda duchovní a kultické uctívání Ježíše, nebo životní praxe.

Oba autoři nám mohou pomoct dnes, v našich otázkách, když se často my křesťané trápíme nad existencí církve v našem sekularizovaném světě.

Vždyť i my se často ptáme: jak je to s našimi dětmi a vnuky, kteří nemají sebemenší potřebu se zúčastnit spolu s námi života naší církve? Co s našimi přáteli mimo církev? Co s tímto odnáboženštělým, sekularizovaným světem? A hlavně – co s námi? Je nezbytné k nalezení smyslu života, je nezbytné - řečeno tradičně „pro spasení“ být v církvi? A když, tak v jaké církvi? Je důležitější katolický kult, či evangelikální horlivost a fundamentalismus? A co protestantský liberalismus?

Pavel říká úplně prvním křesťanům zhruba toto: přestože já, Pavel, jsem sám vyrostl v židovské tradici a jsem v ní pevně zakotven, jsem přesvědčen, že mi to samo o sobě smysl života nedává. Nezáleží totiž na tradici, ale na způsobu života, na praxi. Bůh, říká Pavel, nikomu nenadržuje a odplatí každému podle jeho skutků.

Proto ti, kteří nevyrostli v náboženské tradici a konají dobré věci, neboť je k tomu vede jejich vlastní svědomí, jsou na tom stejně, jako ti tradiční. Nejsou spravedliví ti, kteří o dobru vědí, ale ti kdo je činí. Všimněme si, že Pavel zde, v této souvislosti, staví jako kriterium spasení člověka praxi, způsob života, skutky.

Kdo činí zlo je zlý, ať Žid, křesťan, nebo pohan. A je důležité si uvědomit – a to je Pavlův nejdůležitější objev, na němž stojí křesťanství – že všichni lidé jsou potvory, a že se nestávají spravedlivými vlastním úsilím, či svým náboženstvím, ale tím, že jim je udělena jednou provždy amnestie v Ježíši Kristu. Pouhou milostí jsme spaseni...

Všichni můžeme vyjít z toho kriminálu věčné úzkosti a odcizení a sudičství a moralismu a posuzování a všeho toho ostatního, co nám ničí život, a vykročit do úžasné svobody, ve které si můžeme dělat, co chceme – pokud v té svobodě nejsme sobci a máme rádi druhé lidi stejně jako sebe sama. Miluj, a dělej si co chceš – tak to formuloval sv. Augustin.

Využít téhle amnestie Kristovy, vyjít do té úžasné svobody a nezůstat smrdět v zatuchlém žaláři – to je pro Pavla následování Krista, to je křesťanství. A k tomu samozřejmě není třeba žádné další podmínky, a už vůbec ne příslušnosti k té, či oné denominaci.

Církev je Pavlovi velice volné společenství těch, kteří přijali svobodu a zvou k ní všechny ostatní, kteří považují za důležité ve svém životě být víc altruisty, než sobci.

A Matouš říká, již ve formující se církvi, něco velmi podobného: nezáleží v posledu na tom, zda a jak říkáme Pane, Pane, ale na tom, zda plníme vůli Boží. To opět znamená: jak máme rádi tenhle svět a lidi v něm. Jak umíme pomoct těm, kteří jsou na tom špatně – hladovým, žíznivým, běžencům, ubohým a nemocným.

Matouš to říká v tom příběhu o posledním soudu, tj. o kriteriu smyslu života, který Ježíš kdysi vyprávěl svým učedníkům. Není to klasické podobenství, je to spíš taková science -fiction. Úvaha o tom, co by se mohlo stát, kdyby...

„Představte si,“ řekl Ježíš, „že nastane den posledního soudu. Na trůn usedá Syn člověka a jsou před něho shromážděny všichni lidé. Ale on je nerozdělí na židy a pohany, řeky a barbary, věřící a nevěřící, křesťany a muslimy.

Syn člověka je rozdělí jako když takový ten palestinský obyčejný pastýř večer dělí stádo na ovce a kozy. Každého zvlášť!“ V Palestině mají ovce i kozy stejnou barvu a pasou se pohromadě.

Některé ovce i kozy jsou černé, jiné bílé, nebo strakaté, některá zvířata mají rohy, jiná jsou bezrohá, takže pastýř musí večer zařadit každé zvíře zvlášť.

Ovce mohou mít v noci chlad a spát venku, kdežto kozy musí spát v teplém přístřešku. Každý večer tedy pastýř rozdělí stádo na dvě části. Kus po kuse. Ovce na jednu stranu a kozy na druhou.

To znamená, že člověk není posuzován podle svého stáda – ať už svého národa, církve nebo sociální skupiny. Každý z nás přichází k Božímu soudu sám za sebe. Žádná legitimace, žádné razítko, žádný prapor, žádná hesla - k Božímu soudu jde každý z nás sám za sebe.

A tehdy řekne pastýř těm po pravici: „Pojďte požehnaní mého otce a přijměte jako dědictví království mého otce. Jste zachráněni! Když jsem potřeboval vaši pomoc, pomohli jste mi. Navštívili jste mě ve vězení, dali jste mi najíst a napít, ujali jste se mne, když jsem byl bez domova.“

A tu se ho ti zachránění s údivem zeptají: „Pane, kdy jsme ti pomohli? My si na nic takového nepamatujeme!“ A Syn člověka a Pán vší země jim řekne: „To, co jste udělali pro toho nejobyčejnějšího člověka, udělali jste pro mne. Služba bližnímu se v nebi počítá jako služba Bohu.“

Těm po levici však řekne: „Jděte pryč do věčného ohně. Patříte k ďáblu a jeho přisluhovačům. Už vás nechci ani vidět. Víte proč? Nikdy jste mi nepomohli! Nedali jste mi najíst, nedali jste mi napít. Nenavštívili jste mne ve vězení.“ Tehdy se ti zavrženi ozvou a řeknou: „Jak to, že jsme ti nepomohli?! Vždyť jsme tě nikdy v nouzi neviděli!“ A Syn člověka a Pán vší země jim odpoví: „Co jste neudělali pro ty neobyčejnější lidi, neudělali jste pro mne. Byl jsem mezi vámi, jako ten, který potřebuje vaší pomoc, ale vy jste mne přehlíželi. Pěstovali jste si jen svou zbožnost.

To je ovšem provokace, která musela už tehdy mnohému zbožnému pohnout žlučí. Kdyby za tím podobenstvím nestála autorita Ježíše Krista, těžko by ho Matouš mohl do svého evangelia zařadit. Zachráněni jsou ti, kteří činili dobré skutky a to mnozí z nich to dokonce ani nevěděli!

Vezmeme-li Ježíše vážně, pak vůbec nezáleží na tom, zda někdo žije nebo nežije v církvi, zda něčemu věří nebo nevěří. Někdo může celý život chodit do kostela a pravidelně se modlit a přitom může být sobec jak hrom. Rozhoduje pouze a pouze náš vztah k druhým lidem, to, co jsme pro druhé udělali. Přesně to dnes vyznává mnoho slušných lidí, kteří se hlásí k náboženství humanity a lásky k člověku, a Boha církví k tomu nepotřebují.

Příběh o posledním soudu neříká, že církev je zbytečná. Řeší jen – uvnitř církve - onu otázku, jak jsou na tom lidé, kteří o Ježíši Kristu a o víře v něho nic nevědí. A říká, že mají šanci být spaseni, stejně velkou jako křesťané.

Příběh říká, že všichni jsme spaseni –tj.: náš život má smysl – díky našemu přesvědčení, že základem všeho je pozitivní vztah k druhým lidem. Proto je na prvním místě, jak jsme se chovali ke svým bližním. Jedině podle toho se totiž pozná, čemu kdo z nás věří.

Kdo je k bližním lhostejný, či kdo chápe svou víru jako ideologii, není pod zorným úhlem Božím křesťanem, i kdyby se stokrát zaklínal Božím, či Kristovým jménem. A kdo lidem nezištně pomáhá, je Bohu milý, i kdyby o Kristu a církvi nevěděl vůbec nic.

Člověk, který nepoznal Ježíše a jeho evangelium, může žít nezištně pro druhé a být proto spasen, protože svými činy vyznává, že věří ve stejné hodnoty, pro které žil Ježíš Kristus a je jeho učedníkem, aniž o tom sám třeba ví.

Pro nás, lidi počátku jedenadvacátého století zde v Evropě, to dnes znamená: samozřejmě, že kristovský smysl života může nalézt i bez té církevní nálepky kdokoliv. Platilo-li to pro lidi v prvém století, platí to i dnes. Pokud naši bližní, naše děti, naši přátelé nechtějí mít s církví nic společného, není to problém toho kristovského návodu na smysl života, ale konkrétních církví, kterým poněkud ujel vlak světa, ve kterém žijí.

Jestliže však církve budou opět umět být otevřeným společenstvím té úžasné lásky a svobody, o které psal Pavel a Matouš a celá bible, jestliže církve vezmou vážně Kristovu amnestii pro všechny a přestanou spoléhat na své vlastní, člověčinou podmíněné tradice, vezmou-li vážně to, co hlásají, totiž že tím nejdůležitějším je sám Kristus a ne jejich dogmata; pak věřím, že církve na sebe začnou zcela automaticky nabalovat lidi podobné krevní skupiny a mohou se stát znovu nositelkami téhle úžasné zprávy o lidské svobodě a lásce, tak jako tomu bylo před dvěma tisíci lety.

Amen