Ve své průkazce jsem měl vložený kupón s volitelným datem platnosti, který mi končí 3. prosince. Asi před týdnem a půl jsem tedy odešel dříve z práce, abych si koupil další roční kupon (protože prodejní místa mají zcela nepochopitelně otevírací dobu věrně kopírující pracovní dobu běžného zaměstnance). Dorazil jsem k prodejnímu místu na I. P. Pavlova a při pohledu na vskutku moderní prostory ve mě zahlodal červík pochybnosti. Naštěstí jsem hned napoprvé nečekal frontu a radši jsem se rovnou zeptal, zda-li přijímají platební karty. Nepřijímají, nicméně hned naproti je bankomat, tak jsem si vybral potřebnou sumu a postavil se do fronty.

Čekaní bylo nekonečné, mimo jiné proto, že paní v okénku na počkání i vystavuje průkazky. Inu, dobrá. Konečně jsem přišel na řadu. Podal jsem paní svou průkazku a požádal ji o roční kupon od 4. prosince. Paní ji dlouho otáčela v rukou, naklonila se k mikrofonu a další rozhovor probíhal zhruba takto:

„Tak jakou chcete, zaměstnaneckou?,“ ptá se paní podrážděným hlasem. „Nevím,“ odpovídám popravdě, neznaje terminologie Dopravního podniku. „Prosím ten samý kupon, co tam mám,“ dodávám. „Nemáme,“ odsekává mi paní. „Prosím?,“ ptám se nechápavě. „No nemáme,“ odsekává paní podruhé. Jsem dokonale zmaten. Nemají vůbec, nebo dnes došly, protože o ně byl velký zájem? „Jak je to možné,“ zkouším to jinudy. „Mluvím snad čínsky? Nemáme,“ odsekává paní potřetí. „Roční máme vždycky až v prosinci.“ A, tak je to, zaraduji se: „Ale já nechci klasický roční kupon, já chci kupon s volitelnou dobou platnosti,“ snažím se paní vysvětlit. „Nemáme,“ usazuje mě. Beru si průkazku a odcházím... Na další vyptávání nemám sílu.

Dojedu si pro kupon na Karlovo náměstí, napadá mě spásná myšlenka. Že jsem na správném místě mi potvrzuje i velký plakát, propagující kupony s volitelným začátkem platnosti heslem, které zní ve stylu „Prahou bez starostí“. Vystojím si frontu, která zde ubíhá obzvláště pomalu (jak příhodně glosoval jeden spolučekající, pracuje tam nejpomalejší paní ve Střední Evropě). Když dojdu na řadu, jsem opět odmrštěn. Paní beze slova ukáže na jakýsi oranžový papír, kde je uprostřed prázdné okénko, a zabručí: „Nevidíte, nemáme.“ Po pravdě, nevidím nic, ale bez protestů odcházím.

Na mobilním telefonu vyťukávám číslo informační linky uvedené na reklamním plakátu (samozřejmě placené linky). Operátorky se ptám, proč není k dispozici roční kupon s volitelným začátkem platnosti. A dostávám již třetí sprchu: „To si běžte stěžovat na magistrát. Nechtěli nám schválit zdražení a teď to máte!“ Snažím se protestovat, že mě nezajímá magistrát, ale zato mě zajímá, kdy si budu moci koupit svou jízdenku. „To se zeptejte radního Švejnera jméno jsem pravděpodobně zkomolil, protože mě vůbec nezajímalo. Šteiner se jmenuje a je jako všichni, za ODS, ten za to může.“ Výborná informace na informační lince; další hovor asi nemá cenu. Ještě, že jsou všechny příchozí hovory v zájmu zvyšování kvality služeb monitorovány...

O týden a půl později projíždím I.P.Pavlova a oranžový papír, který mají i zde, již není prázdný. Píše se na něm: 365denní jízdenky. Juchů, tak přeci si stihnu včas koupit kupon! Zkušeně si rovnou vybírám v bankomatu peníze a řadím se do fronty. Přede mnou stojí cizinec, který si snaží vyřídit průkazku. Česky neumí, anglicky ano, zato paní za okénkem nikoliv. Když před ní položí přesnou částku čtvrtletní jízdenky a část z toho je v drobných, paní udělá takový obličej a obrátí oči v sloup, že i ten by stačil na to, otočit se na podpatku a zmizet. Pak odvětí: „Ještě dvacet korun za průkazku!“ Cizinec nerozumí, paní mu to nervózně dokola opakuje, naštěstí včas zasahuje jiný cestující co cizí jazyk ovládá a situace je vyřešena.

Na řadě jsem já. Podávám do okénka průkazku a žádám svůj kupon. „Nemáme.“ Deja-vu? „Roční kupon máme jenom od 1. ledna,“ odsekává paní. „Ale já chci kupon s volitelným datem platnosti,“ vysvětluji. „Copak jste hluchý? Máme jenom od 1. ledna!,“ odzbrojuje mě paní. Opět nechápu. „Znamená to tedy, že kluzké kupony již nemáte?,“ ptám se. „Máme, ale jen od 1. ledna,“ štěká paní. Ptám se, co je na nich tedy kluzkého, ale paní jen obrací oči v sloup. „Dejte mi ho tedy od prvního ledna,“ rezignuji, „a taky mi už dejte pokoj,“ neovládnu se.

Měsíční díru mezi platností mých kupónů beru jako dárek Dopravního podniku a případné revizory budu odkazovat na magistrát a radního Švejnera...

Při výtkách na čistotu vozů se zaměstnanci dopravního podniku brání tím, že vozy jsou v takovém stavu, v jakém je nechají cestující. Jenomže to platí i obráceně: Dopravní podnik je takový, jací jsou jeho zaměstnanci. A pokud Dopravní podnik zaměstnává tam, kde se stýká s veřejností neochotné a hulvátské zaměstnance, nechtěl bych vidět, jací lidé pracují mimo oči cestujících.

Kolegové se často podivují, proč do práce jezdím „mastnou tyčí“ namísto automobilu. Hromadnou dopravu často přezdívají jako „socka“. Začínám mít pocit, že na tom něco bude. Dopravní podnik se totiž k cestujícím nechová jako k váženým zákazníkům, ale právě jako k sockám. Tak, jako by cestující Prostě neměli jinou možnost, než přetrpět všechna příkoří. Ale oni jiné možnosti často mají...