Jednak se týká onoho dnešního textu z Janova evangelia, který je perikopou na druhou neděli po velikonocích, a je - tento citát - svým způsobem výkladem závěrečné části této perikopy jak ještě uvidíme; jednak proto, že se odvažuji půjčit si jeho nápad (i jeho záměr) a nazývat svá virtuální kázání – bude-li mi dopřáno v nich pokračovat – Litoměřickými epištolami.

V našem textu Ježíš říká: „Já jsem ten dobrý (pravý) pastýř“. Je třeba připomenout, že autor Janova evangelia zvolil pro svou knihu originální literární styl: to, co vyznává o Ježíši, a co chce předat svým čtenářům konce prvého století, nechá říkat samotného Ježíše v jakési „ich formě“.

Některé překlady (ekumenický) vynechávají v této větě ono slůvko ten. Je to škoda, neboť toto zájmeno odkazuje na tehdy již dávno známý a hojně frekventovaný obraz, ve kterém se Bůh, i lidští, političtí, a duchovní vůdcové přirovnávají k pastýřům – a lidé jim svěření k ovcím.

Je to přirozené podobenství ve světě, kde pastevectví bylo tou nejběžnější lidskou činností. Mimochodem: stojí za povšimnutí, že z  možných domestikovaných zvířat biblická tradice používá pro obraz pastýřovi svěřených lidí právě ovce, neboť na rozdíl třeba od takových koz je ovce tvorem značně pitomým, stádním a nesamostatným, což vám potvrdí každý, kdo někdy choval alespoň pár oveček. Je to pozoruhodně výstižný sociologický poznatek biblických pisatelů.

Mezi nejznámější – a nejkrásnější - biblická místa, kde tento obraz pastýře a ovcí najdeme, patří třeba Žalm 23 – „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku“, Izaiáš 40,11 – „Hospodin.. jako pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede“ , nebo Micheáš 5,2n – „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, který... je bude pást v Hospodinově moci“.

Toto poslední místo je zajímavé tím, že na ně navazují Matouš a Lukáš ve svých evangeliích, když nechávají narodit Ježíše právě v Betlémě, aby tak vyjádřili své přesvědčení, jako Jan, totiž že Ježíš je opravdu ten očekávaný dobrý pastýř, jak praví Matouš 2,5-6.

A naopak nacházíme místa, kde se obrazu používá pro kritiku zlých politických i náboženských vůdců, jako třeba Ezechiel 34,2n – „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe....“, či Zachariáš 11,15n - „Běda pastýři ničemnému, který opouští stádo!“.

Tyto odkazy můžeme chápat jako pozoruhodnou součást našeho kulturního dědictví – ony však jsou víc: formovaly totiž v našich dějinách obraz toho, jak se má chovat a jak má vypadat vůdce, který na sebe vezme odpovědnost stát v čele druhých. Křesťanská tradice na tento starý židovský postulát navazuje v myšlence, že komu je více svěřeno, od toho se také více požaduje.

Naopak ten, který není pastýř ale pasák, který hlídá stádo jen pro výdělek, moc, slávu, naplnění svých ambicí, či dokonce jen pro přístup k neomezeným korupčním prostředkům je zavrženíhodný.

Myšlenka demokratického uspořádání států stojí právě na tom, že lidé nebudou zas až tak pitomí, jako ty ovce, a vyberou si – mají-li k tomu možnost – přeci jen vůdce podle takovýchto kriterií. Žel, zkušenost zvláště našeho mediálního věku s jeho propagandistickými prostředky ukazuje značné hranice takovýchto očekávání.

Je až zarážející, jaká prasáctva mnohým současným vůdcům i v demokratických zemích procházejí. Od osvědčeného vrtění psem - třeba když se vyšetřuje podezření ze spáchání trestného činu ministrem vnitra, jaká souhra okolností: najednou se objeví v metropoli nebezpečí terorismu, aby bylo o čem psát a zapomnělo se na kauzu ministrovu - až po to, že na jedné straně nikoho až tak nevzrušují miliardy rozkradené například při stavbách našich minimálně třikrát tak drahých dálnic, než tomu je v méně zkorumpovaných zemích, ale budou se šetřit miliony v sociální oblasti a ve školství. A připomeňme jenom pro jistotu, protože si miliardu nikdo neumíme představit: miliarda je tisíc milionů!

„Opravdový pastýř položí svůj život za své ovce“. Kdeže ty loňské sněhy jsou. Stalo se, žel, ve světě téměř běžnou normou, že jak političtí vůdcové, tak vůdčí osobnosti v kultuře, náboženství či v jiných oblastech běžně opouštějí svá stáda a utíkají do vnější či vnitřní emigrace, jen přijde na stádo nějaká potíž, protivenství,válka...

Bílou vránou se stává ten, který tak neučiní, jako britská královna, která zůstala během bombardování Londýna se svými poddanými či Maxmilián Kolbe, který po zabrání Polska (1939) se postavil velice ostře proti nacismu, a po převezení do Osvětimi se dokonce obětoval, když se nabídl, že podstoupí smrt v hladomorně za svého spoluvězně.

Evangelista říká, že Ježíš je právě ten dobrý pastýř, který dává svůj život za jemu svěřené ovce. Je pastýř, který zná své ovce. Slovo „znát“ je důležité. Toto sloveso v evangeliu nevyjadřuje teoreticko-racionální poznání, nýbrž – na základě starozákonní tradice – osobní oddanost. Jde o poznání, které vede k přátelství, k hluboké solidaritě, k vzájemnému ručení jednoho za druhé a všech za jednoho. Tak nás zná Kristus a tak máme znát jedni druhé, zvlášť když nám byla svěřena za druhé odpovědnost.

A nyní přichází to místo, které souvisí s epištolami K.H.Borovského. Janův Kristus říká, že má i jiné ovce, které musí přivést, nejen z „tohoto“ ovčince – rozumí se z Izraele, či z první církve. Je to jedno z univerzalistických míst Bible – „..bude jeden pastýř a jedno stádo“. Myšlenka jednoty (v rozmanitosti) všech lidí je u Jana častá.

Vulgáta přeložila nesprávně místo „jedno stádo“ „jeden ovčinec“. Tento překlad prozrazuje představu pevně a neprostupně ohrazené pospolitosti – odtud dogmatické termíny jako: „mimo církev není spása“. Tento překlad patrně vychází z  hierarchicky organizované, ztuhlé instituce, kterou církev už tehdy (6. století) byla. Navíc tento překlad přispíval v pozdějších dějinách k  další konzervaci této její povahy a podoby.

U Jana je naopak důraz položen na jednotu lidského společenství, která není v uniformitě, ale ve vzájemné solidaritě. Stejným směrem uvažuje Borovský ve svých epištolách, předbíhaje tak se svým krátkým pobytem v theologickém semináři mnohé theology minimálně o padesát, ne-li sto let se svým požadavkem na mezicírkevní a dokonce mezináboženský dialog.

Vraťme se závěrem k Havlíčkovi Borovskému. On vlastně zastává ve svých epištolách názor, který zastával již ve třetím století církevní otec Origenes a který církev odsoudila jako heretický, přestože jsem přesvědčen, že Janův text k němu směřuje.

To učení se jmenuje "apokatastasis panton", do češtiny přeloženo: "obnovení, spasení všech", či: "návrat všeho", rozumí se návrat k Hospodinu. Tenhle theologický, či vlastně životní názor říká, že Bůh je tak dobrotivý a Kristova oběť tak mocná, že stačí na všechno zlo, i na samotného Ďábla, že zlo bude nakonec nejen zničeno, ale přivedeno k dobrému. Ten názor také říká, že Hospodin je tu pro všechny lidi, i pro hříšné, i pro ty, kteří o něm nevědí. Že je má všechny stejně rád jako ty, kteří chodí do kostela (Ježíš by provokativně řekl: má je dokonce raději), že dává svému slunci svítit na spravedlivé i nespravedlivé.

Mě se tenhle názor líbí proto, že jak už jsem v jednom kázání napsal, například moji maminku měl určitě Pán Bůh rád, přestože nikdy nechodila do kostela a nevěřila ani v neposkvrněné početí ani (ke své škodě) ve věčný život, ani ve Svatou trojici. A myslím, že má Bůh rád ještě miliony dalších, i když nejsou křesťané.

Pravda, v Bibli najdeme i opačný názor, jiných autorů, že totiž Bůh má rád jenom některé, a sice ty, kteří jsou hodní a věří v něho a ostatní, pokud se nepolepší, budou zavrženi a budou ve věčném ohni.

Ty dva protipóly biblického myšlení o spasení všech, či jen některých, jsou vždy v Písmu ve vzájemném dialogu. V církvi byl přijat ten názor o spasení jen některých. Já jsem však v tomto punktu heretik a i proto mám rád Karla Havlíčka Borovského, toho otce nejen naší české žurnalistiky, ale kritického myšlení vůbec. Vřele doporučuji vracet se vždy znovu k Borovskému, je překvapivě up to date.

Starozákonní idea dobrého pastýře se naplnila v Ježíši Kristu -- to nám chce říct Písmo. To však není jen tak nějaká indiferentní informace, kterou si vyslechneme a zase zapomeneme. Je to zcela určitá představa o uspořádání lidského společenství, které mají vést ti, kteří jsou ve svém vztahu ke svěřenému stádu co nejpodobnější onomu nejvyššímu pastýři.

Je to představa o lidské zodpovědnosti, pravdivosti, solidaritě -- o hodnotách, pro které stojí za to trpět a třeba umírat. A má-li lidské společenství za něco stát, nemělo by na tuto starou, dobrou ideu zapomínat.

Amen