Pákistánské otazníky

29. 11. 2007 / Daniel Veselý

Po několik dekád financovaly Spojené státy pákistánské diktátory. Ať již ve jménu svaté kruciáty proti komunismu nebo boje proti terorismu, o blaho obyvatel šesté nejlidnatější země na světě se vůbec nestaraly. Po doby úřadování prezidenta Nixona představovala jeho administrativa hlavní politickou a vojenskou oporu pro generála Yahya Khana, který v roce 1969 vyhlásil v Pákistánu stanné právo. V odpověď na volební vítězství opozice o dva roky později začal hromadně zatýkat její členy, což vyústilo v generální stávku. Jakmile se k rebelantům připojila značná část armády, represe proti nim nabrala plné obrátky. Archer Blood, tehdejší americký konzul v Dháce, a další američtí činitelé v regionu referovali o genocidě pákistánské opozice: "Naše vláda selhala, když nebyla schopna odsoudit tato zvěrstva. Selhala, když nebyla schopna ochránit perzekuované , zatímco se skláněla před pákistánskou juntou, chlácholila její představitele a umenšovala negativní mínění světové veřejnosti o ní."

Přes tyto i další protesty odmítl Nixonův kabinet zastavit svou podporu represáliím, což si vyžádalo statisíce lidských životů, než Kongres v reakci na veřejné pobouření americkou podporu zastavil. Po Khanově pádu se v roce 1977 dostal k moci Zia-ul-Hag, jenž opětovně vyhlásil stanné právo. Netřeba zdůrazňovat, že opět s americkou podporou. Zia ustanovil v zemi rigidní a tvrdou verzi islámského práva. Pomoc Spojených států pákistánské teokratické diktatuře se dramaticky navýšila s vpádem Sovětského svazu do Afghánistánu na sklonku roku 1979. CIA tehdy navázala plodnou spolupráci s notoricky známou pákistánskou tajnou službou ISI. Společně financovaly ty nejfanatičtější elementy islámského fundamentalismu coby protiváhu vůči SSSR a jeho spojencům, místo aby bojovaly s umírněnými afghánskými povstaleckými skupinami, jak činil Sovětský svaz.

V roce 1983 byly na mnoha místech v Pákistánu státní mocí potlačeny nenásilné demonstrace, a to bez zjevných námitek Washingtonu. Ziova vláda tvrdé pěsti skončila s dosud nevyjasněnou leteckou havárií, při které přišel Zia spolu s americkým ambasadorem o život.

Na počátku sedmdesátých let se stal pákistánský jaderný program předmětem zájmu a obav mezinárodního společenství, jak uvádí Stephen Zunes, profesor politologie na Univerzitě v San Franciscu. Během vlád prezidentů Ronalda Reagana a Bushe st. byl jimi formálně zamítnut fakt, že se Pákistán angažuje v proliferaci jaderných zbraní. Avšak opak byl pravdou. Spojené státy poskytly Pákistánu letouny F --16, přestože se nukleární experti shodli na tom, že by tyto letouny mohl použít jako "primární doručovací systém" pro svůj jaderný arzenál. Prezident Clinton v roce 1998 uvalil na pákistánský režim sankce ohledně jeho nukleárního programu, avšak tyto byly o tři roky později odvolány Kongresem.

Nynější chaotická situace na pákistánské politické scéně bude možná stát Mušarafa krk. Nebyl by ovšem první, ani poslední z "přátelských zkurvysynů", které nechaly USA hodit přes palubu. Vzpomeňme namátkou na osudy filipínského diktátora Marcose, jihokorejského Čona nebo rumunského Čaušeska. Ale i on se kdysi těšil plnému obdivu západní politické elity díky svým ušlechtilým činům. V roce 1996 Mušaraf pomáhal Talibanu uzmout moc v sousedním Afghánistánu a podle investigativního reportéra Grega Palasta mu jde tajně na ruku i dnes. Ten samý Mušaraf povolil prodej jaderného materiálu darebácké Severní Koreji a Libyi.

Pákistánský diktátor nejvíce děkuje za vzestup k moci prezidentu Clintonovi. Mušaraf posloužil ještě předtím, než se prostřednictvím nekrvavého puče chopil moci jako garant splátky dluhů, které Pákistán dlužil americkým a britským elektrárenským koncernům, kde měli své známé Clintonovi a Tony Blair. Když o devět měsíců později v zemi uzurpoval moc, americká a britská vláda strnuly v hraném úžasu, ačkoliv jim bylo dávno jasné, že se k puči schyluje. Pokud se Hillary Clintonová stane šéfkou Bílého domu, je možné že Mušaraf neskončí tak špatně jako jeho předchůdci.

Návrat "demokratky" Benazír Bhúttové do rozbouřeného Pákistánu byl "oslazen" mohutnou explozí. Washington jí je nápomocen k převzetí žezla v zemi. Pověst zkorumpované političky ji však dodnes provází, což ale u tohoto řemesla jaksi patří k bontonu. Západní média opomíjejí roli Bhúttové v podpoře islámského terorismu. V průběhu své vlády zajišťovala nezávisle na Mušarafovi vzestup Talibanu k moci. Dokonce mu vyslala na pomoc malý vojenský kontingent. Navzdory těmto skutkům je v očích Pentagonu dnes vnímána jako vhodný nástroj k boji proti terorismu, zatímco Mušarafova hvězda pomalu hasne. Jejím úkolem má být vojenská intervence do Waziristánu, kde Mušaraf utrpěl politickou ztrátu ve prospěch Talibanu. "Exhumace" Bhúttové Washingtonem nemá se zaváděním demokracie nic do činění. Bushově administrativě jde v reálu o znovudobytí Waziristánu a otřesení talibanskými pozicemi.

Americký historik Arthur Herman v dopise publikovaném ve Wall Street Journal popsal Bhúttovou následovně: "Je to jeden z nejméně kompetentních lídrů v historii jižní Asie." Uvědomíme-li si, že v horkém Pákistánu existují jaderné zbraně a velice problematická politická situace, nemůže být nikomu do smíchu.

Zdroje: ZDE ZDE ZDE

Vytisknout