Ne všichni otcové zvládají svou roli kvalitně, trvale a bezrizikově. Ty starší to nikdy nikdo nenaučil a ti mladší ve škole kouřili na dvoře nebo nedávali pozor, když se vyučovala péče o novorozence, jeho přebalování a koupání. V mnoha školách je toto neznámou součástí výuky dodnes. Děs v mužských očích vede ženy-matky k povolání babiček do zbraně nebo k přepracování a hysterii a sexuálnímu nechutenství. Mnozí muži prostě ještě stále nejsou dost muži. Jejich výchova začíná v poznání, že v kočárku se nevozí meruna na hřiště, ale mimino.

Že pleny a dětská hovínka neubírají dítěti na kráse a lásce, že výchova není drezůra vzpurného pitbulla. Vesnické návse, rodiny s dvěma a více dětmi , společný život více rodin a více generací pod jednou střechou statku či pavlačového domu, pospolitost sousedství a neanonymita života v malé komunitě je sociální model, který se nevrátí stejně jako svit petrolejek či šťastné stračeny v chlívech prababiček... Nevrátí se stejně jako moudrá babička a Barunčini sourozenci. Minulost Domácího štěstí je mrtva. Úplně tuto bezprostředně přirozenou komunitní výchovu k péči o děti nenahradíme nijak. Můžeme dětem v základní škole přidat hodinu týdně teorie a modelové činnosti s čůracími panenkami. Můžeme totéž zkoušet na střední škole. Kulturní stereotypy způsobí, že mnohou pedagogů pochopí tuto činnost jako pouze feminní část výuky a chlapce mine. Stát to dnes ale nemůže nařídit stejně, jako nemůže přimět učitele vyučovat zásady první pomoci či orientace v přírodě, když nebudou učitelé chtít. Ne všude chtějí a ne všichni rodiče tuto výchovu po škole vyžadují. I pro chlapce. Kulturní stereotypy zachvacují tak další generaci a mnohdy přispívají k vzájemnému nepochopení mezi partnery. Atomizace rodin a segmentace celé společnosti způsobuje, že mnoho matek drží v náručí mimino poprvé až v porodnici. A to už je pozdě na potřebné návyky a školení. I to mohou moderní jesle změnit. Vrátit děti do náručí matek i otců. Naučit rodiče hladit své děti. Naučit rodiče hrát si. Otcovství je stejně odpovědné při péči a výchově dětí, jako mateřství. Obojí vyžaduje sebeobětování a lásku. Jen překročit onu propast stereotypního dělení rolí na mužské a ženské. Praní plínek či koupání nemluvněte není POUZE ženskou prací.

Zanikla a dnes musejí znovu vznikat zařízení s profesionálně vyškolenými zdravotními sestrami, pečovatelkami a učitelkami, přebírající péči chův a kojných, kterou známe z historických románů. Kupodivu, emancipace žen, kterou dosáhla kdysi aristokracie a buržoazie zavedením pečovatelek o následníky trůnů a křesel ve správních radách, aby umožnila matkám reprezentaci u dvora či společenské funkce, se někam vytratila. Jako bychom se navrátily do malebných trnkovských chaloupek v horách, kde starostí ženy bylo udržovat oheň v krbu a vařit polévku. Ale život ve městech zvolilo víc jak 90 procent obyvatel a i ti, kteří žijí na venkově, vyměnili romantickou rurální malebnost za pohodlí kachlíčkových koupelen a elektrických sporáků. Většina obyvatel žije v Čechách ve městech. Zámeckou rokokovou či klasicistní etiketu vyměnili za všednost republikánskou. Pozdrav Rukulíbám, milostivá, za prosté Dobrý den. Kojné zmizely úplně, jsa nahrazeny sunarem, chůvy přestaly děti chovat a změnily se v přízrak dozorkyň v minitovárnách na zpracování kojenců. Čest práci. Pak čas oponou trhl a doba se převrátila smíchy na břicho. To co bylo dříve černé, dnes bylo módní bílou, to co bylo zatracováno, stalo se standardem. Jesle se zavrhly, ženy si užívaly svobodu volby. Do chvíle, než se stoprocentní zaměstnanost proměnila v tunelované a hroutící se podniky a mikroregionální nezaměstnanost uvrhla do bídy celé vesnice. Lidé se začali více zajímat, jak si práci udržet když už ji měli. Jak přežít turbulentní dobu. Jesle se zprivatizovaly a ve valné většině zavřely. Stát neměl zájem zvyšovat statistiku nezaměstnanosti a nepřímým tlakem nutil ženy s malými dětmi zůstat doma. Stejně se chovali i zaměstnavatelé zejména v malých firmičkách, pro něž představa ženy s dětmi byla představou marodenek, papírování a naprosté neefektivnosti takové pracovnice. Jesle i školky byly v tu chvíli nikoliv společensky potřebnou službou, ale přílišným luxusem při vynucené lhostejnosti státu a nutném chozrasčotu.

Logická byla i snaha státu prodloužit mateřskou dovolenou na maximální možnou hranici, a přivést matky k péči o své děti. Dnes by to měla být už jen možnost, nikoliv nutnost či povinnost. Společnost se mění stále. Dnes víme, že ambicí většiny žen v české společnosti není kuchyňský sporák a prázdná peněženka, ale oceňovaná seberealizace. Ono sladění, které tak ráda skloňuje poslankyně Talmanová. Seberealizace jak prostřednictvím dětí a rodiny, tak prostřednictvím uplatnění profesního. Dáno je to tím, že většinu ženské populace tvoří dnes už středoškolačky a nemalé procento vysokoškolsky vzdělané a emancipované ženy s liberálním postojem k volbě genderových rolí.

Jsme už daleko na cestě do Evropy a tak i pracovní prostředí se kultivovalo od grunderského zlatokopectví porevolučních podnikatelů k zachování životního standardu. Jesle jsou opět možnou cestou, jak nikoliv nutit, ale dát společensky podporovanou možnost ženám zvolit. Zda péči o dítě, nebo osobní rozvoj či práci. A jak případně skloubit oba protipóly při minimalizaci stressu, nervového i fyzického vypětí. Škoda je jen, že péče o děti, byť cizí, není snem více dívek či chlapců a nutná vysoká zdravotní kvalifikace personálu je tak doposud většinou teorií. Část jeselské péče se individualizuje formou agentur zprostředkovávajících dívky na hlídání, ale ta se týká spíše starších dětí, protože nedůvěra matek k cizím je silnější. Zdravotního personálu či zájemců o práci s elementárním zdravotním školením není nikde přebytek, sestry jsou obletovaným kandidáty na pracovní místa v každé nemocnici. Ne všichni si mohou dovolit individuální péči chůvy na plný úvazek, i když mnohé sestry volí lehčí cestu.

Budoucí jesle a školky i pro malé děti mohou být dobrým podnikatelským záměrem s podporou moudré vlády – ukázkou funkčního partnerství soukromého a veřejného sektoru. Veřejnou službou. Nepůjde zde však o maximalizaci zisku, ale o provozní udržitelnost zařízení, zvýšení atraktivity odlehlé lokality a pobídku investorům, že i zde mohou najít pracovní síly. Ve státní správě, ve městech a ve velkých firmách může jít i o sofistikovanou odborářskou politiku či snahu zaměstnavatelů neztratit vyškolené ženy jako kvalitní pracovnice. Jesle se budou nejspíše miniaturizovat či bude se vytvářet samostatná oddělení školek, péče se bude propojovat s funkcemi preventivní lékařské péče, jeselská zařízení budou nejspíše vytvářet i nemocnice jako „vedlejší činnost“ nebo lékařské a pedagogické fakulty jako garant kvality zařízení jako součást praktické výuky. Jesle s volnějším režimem dočasného hlídání malých dětí může provozovat i velký obchodní subjekt na úrovni městských hypermarketů jako snahu po nalákání žen ke klidnějším nákupům či trávení volného času.

O děti v kvalitních jeslích pečuje kvalifikovaný personál, zdravotní sestřičky a učitelky na předškolní výuku. Děti si hrají, kreslí, malují, modelují, zpívají, tančí, hrají divadlo a cvičí, chodí na vycházky do přírody, plavou už ód útlého věku. Jesle úzce spolupracují s dětským lékařem, který dohlíží na správný fyzický rozvoj a výživu dětí. Jak samozřejmost je možnost přijetí dítěte na libovolný počet dní v týdnu.

Jako nadstandardní prvek výuky rodičů (obou, nejen matky, ale i otce, někdy především otce) ke kvalitnímu zvládání jejich role, důležitá zvláště u prvorodiček a tam, kde není funkce širší rodiny a přechodu návyků od babiček, je možnost společné péče matky či otce o dítě s asistencí sestry. Případně zapojení obou rodičů do kolektivní péče o děti pod vedením zkušeného personálu, rozvíjení schopností rodičů k pochopení a zvládání hravosti hypermotorických a jinak nestandardních dětí.

Prostě a jednoduše. S vaničkou nelze vylévat dítě, stejně jako s koncem gerontosocialismu byla hloupost rušit funkční a vybavená jeselská zařízení i školky. Jesle i školky se vracejí, protože je rodiče potřebují. V nové podobě. Moderní a emancipované ženy. Moderní a moudří muži. Tím vším povídáním nechci ale v žádném případě tvrdit, že by matka měla vyměnit kojení za sunar nebo do jeslí vodit měsíc starého kojence . Nechci tvrdit, že by otec své dítě měl vidět pouze zdálky. Jsou-li matka i otec dospělí pro rodičovství, musí být dospělí i pro péči o děti. Neměli by v tom ale zůstat sami.

Autorka je poslankyní ČSSD, členkou sociálního výboru, výboru pro evropskou integraci, stínovou ministryní ČSSD pro ženu a rodinu

„Když kritizuju, mám něco i vymyslet aneb jak sladit pracovní a rodinný život jinak, než Topolánkova milenka?“ ZDE