Odtud pak pochází oddělení světské a duchovní moci (narozdíl například od Islámu) ve středověku a nakonec idea sekulárního státu neutrálního k víře občanů na prahu osvícenství.

Člověk má právo odepřít poslušnost světským i církevním institucím, když jejich požadavky odporují jeho svědomí. Pokud instituce překračují svou pravomoc, lidé mají právo hájit sebe i své spoluobčany proti zneužívání moci.

Řečeno s naší Listinou: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“.

Perikopa na dnešní neděli je Ježíšovým ústředním slovem o vztahu k politické moci. Její klíčový význam pro vztah rané církve k „vrchnosti“ ukazuje i to, že ji zachycují všichni synoptici, a že ji najdeme i v  Papyru Egertron 2 a Tomášově evangeliu 100.

Izrael byl v Ježíšově době římskou kolonií, která byla spravována římskými protektory, které ustanovoval císař. Císařem byl Tiberius a Palestinu spravoval Pontský Pilát. Ze strany impéria vůči Izraeli byl uplatňován rozvinutý daňový systém.

Placení daně císaři bylo židovstvu té doby otázkou svědomí. Zákon na ni nedával přímou odpověď. Bylo potřebí takovou odpověď jako cestu víry (halacha) hledat. Duchovní a mocenské autority Židů se pokusily chytit Ježíše do léčky položením otázky, zda se má platit daň Římanům.

Pokud by Ježíš řekl neplatit – je označen za rebela; platit – je označen za kolaboranta s Římany. V obou případech by byl znemožněn.

Ježíš odmítá přistoupit na způsob, kterým jsou mu tyto krajní alternativy manipulativně předloženy a odpovídá svobodně. Vyzývá své tazatele, aby předložili „peníz daně“.

Stříbrný denár, který chtěl Ježíš vidět, sloužil k platbě daně císaři. Stály na něm, vedle portrétu a trůnu s bohyní, i nápisy “císař Tiberius, syn božského Augusta” a na rubu “velekněz”. Pro pravověrného Žida byla hanba a rouhání takové mince vlastnit.

Text a symboly na denáru byly totiž v očích Židů porušením přikázáním desatera nemít jiné bohy a neuctívat rytiny. Farizeové prohlašovali, že římské, modloslužebné mince není záhodno nosit u sebe, a proto směli mít pravověrní Židé jen hebrejské šekely.

Když tedy Ježíš vyzve své protivníky, aby mu ukázali peníz daně a oni vytáhnou denáry, už tím je zahanbuje a usvědčuje z jejich pokrytectví. Ježíš se jich ptá dál, kdo že je na minci zobrazen - nechá je se v jejich vlastním pokrytectví vymáchat.

Fanatický fundamentalismus je vždy pokrytecký – nikdy není schopen dostát požadavkům, které ukládá ostatním. Na tomto místě nemohu, než vřele doporučit Monty Pythonův Život Briana, ve kterém je geniálně zesměšněn každý fundamentalismus, nejen tehdejší židovský, i s jeho nutnou přetvářkou.

Ve své odpovědi pak Ježíš argumentuje tím, že od sebe odděluje světy profánní a kultický. Odmítnutá falešnou alternativu neplacení daní, nabízenou zde farizeji, a zároveň důrazně vybízí posluchače, aby skutečně dávali Bohu to, co jen jemu náleží.

Myšlenka akceptování pouze sekulární autority však byla Židům naprosto cizí. Přestože rozlišovali moc kněží a krále a tím legitimovali i existenci politické moci, jednalo se však vždy o moc náboženskou, spojenou s vykonáváním kultu.

V očích farizeů tak Ježíš legitimizuje svou odpovědí římskou nadvládu a o to víc jej usilovali zabít vydáním k popravě okupační moci, což se jim později podařilo.

Tím nejdůležitějším sdělením příběhu je ovšem výzva dát Bohu, co mu patří. Nejde ani tak o Ježíšův vztah k císaři, a Ježíšovi posluchači to mohli, kdyby chtěli, vnímat.

Výzva dát Bohu, co mu náleží, je přeci adresována tehdejším věřícím Izraelitům, pro které byl Bůh někým, kdo „si podmaňuje národy a podrobuje krále“ (Iz 41,2). „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí“ (Ž 24). Bohu patří všechno, obloha a země, všichni lidé a samozřejmě také všechna království a všichni císařové světa.

S tímto vědomím musíme i my číst tento příběh: dávejte sice lidským autoritám, co je potřebí pro zachování pořádku, ale nikdy přitom nezapomeňte respektovat nejvyšší, tj. Boží autoritu.

Jde zde o zcela nové vytýčení jednotlivých polí působnosti, které dále rozpracoval apoštol Pavel a poté Augustin a pozdější křesťanští teologové, ve snaze o vymezení kultické a profánní sféry.

Vedle dnešní perikopy o penízu daně ostatně najdeme už v NZ i další texty vztahující se ke vztahu člověka k politické moci. Známý je pregnantní výrok apoštola Petra, který prohlásil před veleradou a veleknězem, kteří mu zakázali učit v Ježíšově jménu: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“.

Nejsouvislejší text na toto téma je ve třinácté kapitole listu Římanům od ap. Pavla: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci než od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha“. A o něco dále: „Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.“

Tento oddíl byl v křesťanských dějinách zneužíván snad všemi uzurpátory moci. Šlo však vždy o těžkou desinterpretaci ve smyslu výzvy k bezpodmínečné poslušnosti. Geniální (a hluboce věřící) K.H. Borovský připisuje císaři Ferdinandu II. totalitní interpretaci Ježíšova výroku „Co jest císařovo císaři, a co jest Božího Bohu“ a kritizuje ji epigramem: „Řeknu vám, až budu smít: neníť Bůh a císař nemá být“.

Faktický smysl Pavlových slov je však samozřejmě jiný, než jak byl, i řečeným Ferdinandem, interpretován. Pavel, ač farizeus, má římské občanství a vychází tedy z předpokladu, že vládní moc, i římská, je legitimní a že většinou jedná v souladu se svým posláním, tedy pro blaho společnosti.

Odmítá anarchistické tendence v první církvi, skládající se tehdy ještě převážně ze Židů, a vnímá organizaci společnosti jako Boží záměr.

Občan však není vázán absolutní poslušností, má se rozhodovat ne slepě, jen ze strachu, s ohledem na možný postih, ale podle svého svědomí. A k tomuto svědomí patří přehlížená Pavlova výhrada: světská autorita odpovídá Božímu řádu jen tehdy, když se drží svých úkolů tj., pokud si neuzurpuje to, co patří jen Bohu. Když vyžaduje ne jenom „daň“, ale i svědomí. Pavel tedy mluví přesně ve smyslu Ježíšova výroku o daních.

Zvláštním textem, pro „totalitní podmínky“, je Janova Apokalypsa. Tato kniha odmítá absolutistický nárok státu. V době již promyšleného pronásledování křesťanů za vlády císaře Domicina křesťanský presbyter Jan z jakéhosi tehdejšího římského koncentráku posiluje své souvěrce ke statečnosti.

Stát je pro něj šelmou, která totalitně vládne světu a ráda by si každého zavázala absolutní poslušností. I za cenu martyria je však nutné odmítnout tento nárok a zachovat poslušnost „Beránkovi“, má-li život na zemi mít nějaký smysl a perspektivu.

Ježíš a celá NZ tradice říká, že žádná instituce nemá právo vydávat se za mluvčího jediné pravdy a vznášet na nás nároky jejím jménem. Instituce mají své oprávnění potud, pokud organizují náš společný praktický život a mají právo na nás chtít pouze to, co je k tomu zapotřebí.

Instituce však nemají právo chtít ovládat naše duše, a my nemáme právo jim naše duše vydat na pospas. Jak již bylo řečeno, oddělení světské a duchovní moci ve středověku otevřelo bránu k liberální demokracii západního typu.

Zdálo by se možná, jakoby tento zápas o svobodu svědomí byl jednou provždy alespoň v naší euroatlantické civilizaci vybojován. Obávám se však, že tomu tak není a že každá generace musí o svobodu od státu zápasit vždy znovu.

A ten zápas je dokonce stále těžší s tím, jak rostou nároky státu na jeho občany a jak rostou jeho technické možnosti ovlivňovat občany medii a jak rostou jeho možnosti kontroly nad nimi. Současný člověk je obepínán chapadly státu jako nikdy v dějinách.

Již dávno není nárokem státu na občana jen daň, ale je jím nekonečný soubor uložených povinností počínaje povinným zrozením v porodnici, a přes všechny očkovací, školní, pracovní, zdravotní, pojištěnecké, dopravní atd. povinnosti - určeným způsobem pohřbení konče.

O to naléhavěji právě dnes zní Ježíšovo slovo: Dávejte státu, co jeho jest. Ale nezapomeňte si hlídat svou svobodu, na kterou nikdo jiný, než Bůh nemá nárok!

Amen