Hledání, které setsakra bere vážně věci tak říkajíc Boží, hledání, které však samo sebe vážně nijak nebere, neboť si je vědomo své nedokonalosti.

A zejména toho si je vědomo, že my lidé sami sebe nemůžeme učinit dobrými a spravedlivými, třeba svým mravním výkonem, nýbrž jsme ospravedlněni pouhou amnestií Boží. Ostatně byli to protestanté, mezi kterými jsem si našel své místo, a ti mají ono Lutherovo : Sola gratia – pouhou milostí - takříkajíc ve znaku.

V tomto kontextu jsem dobře rozuměl pokornému gestu modlitby v kleče, či alespoň s nachýlenou hlavou a sepnutýma rukama, gestu, které vyjadřuje vlastní nehotovost, ochotu k naslouchání druhým a dialog s věčností.

A pak jsem viděl někdy v sedmdesátých letech v Praze slavného amerického evangelizátora Billy Grahama. Při modlitbě tehdy v evangelickém kostele svatého Salvátora stál, hrdě vzpřímený, svíral pevně nesepjatýma rukama daleko od sebe opěradlo lavice a s hlavou vztyčenou vzdával díky Bohu za to, že křesťané nemusí být hříšní jako ostatní lidé.

Zapůsobilo to na mne tehdy dobře – vida, to je pašák: nehrbí se, ví co chce; byl pro mne symbolem křesťanství neušlápnutého, jiného, než jsme byli my, uťáplíci našeho minulého režimu. Dokonce jsem ten jeho modlitební postoj nesepjatých rukou přejal.

Ale časem, když jsem začal víc rozumět oč v křesťanství opravdu jde, mi to gesto přestalo být sympatické. A vzpomenu si na Billy Grahama a na jeho modlitební postoj vždycky, kdykoliv čtu těchto několik veršů u Lukáše, ono Ježíšovo podobenství o farizeu a publikánovi. Prosím laskavého čtenáře, aby si na podobenství klikl a přečetl si je – pokud tak neučinil již v nadpise.

Farizeus se přichází modlit do chrámu. V originálním textu je zdůrazněno, že při modlitbě stál a separoval se od ostatních, zejména od publikána (celníka). Už Jan Hus si ve svém kázání na tento text všiml samolibého farizeova postoje oproti publikánových kajících gest.

Zde je nejvyšší čas na důležitý exkurs: Farizeové byli příslušníci nejúctyhodnějšího náboženského směru ve starém Izraeli, kteří úzkostně dodržovali Mojžíšův zákon. Byli nezpochybnitelnou mravní elitou národa, čehož si byli patřičně vědomi, a právě toto sebevědomí a mravní nadřazenost jim Ježíš vytýkal. Naše negativní vnímání slova farizeismus je poznamenáno právě tvrdou Ježíšovou kritikou, například v celé 23. kapitole Matoušova evangelia.

Publikáni, tj. lidé zaměstnaní ve veřejné důchodkové službě (Nikoli veřejní hříšníci, jak vykládá např. M. J. Hus), byli členové družstva, které vybíralo pro Římany v Izraeli nepřímé daně, poplatky a cla – proto označení celníci. Z povahy této práce byli považováni za kolaboranty, zloděje, lumpy a vůbec nejhorší odpad společnosti, navíc záviděníhodně movitý.

A to je konec exkursu, z kterého je snad zřejmé, jak skandální bylo toto Ježíšovo podobenství když je říkal, a jak skandálním zůstává dodnes. Bůh totiž podle Ježíše odmítá zbožného spravedlivce, zatímco vyčůraného vexláka ospravedlňuje. Je to vůbec možné? Když se ve Formanově filmu "Lid versus Larry Flint" soudí dnes již nebožtík Jerry Falwell s erotickým časopisem Hustler, jde o totéž, o co jde v našem podobenství.

Billy Graham, Jerry Falwell a další úctyhodní muži jsou nezpochybnitelnou mravní elitou Ameriky, jako byli farizeové ve starém Izraeli. A přece Ježíš a po něm apoštol Pavel – sám původně vzdělaný farizeus – považují farizeismus za úhlavního nepřítele křesťanské víry.

Farizeismem totiž nesmíme rozumět hrubé pokrytectví, nebo dokonce podvod, nýbrž samospravedlnost, mravní a duchovní pýchu, sklon prohlašovat druhé lidi za hříšníky, za odpovědné na všem zlu, sebejistotu v úsudcích, odsuzování, pohrdání špatně věřícími.

A nyní budu opět citovat nezapomenutelného profesora Součka z jeho „Theologie apoštola Pavla“:

Za sebe dodávám: nejen na církevní kolektivy, ale i obecně náboženské či jakékoliv ideologické kolektivy platí toto latinské přísloví – pád nejlepšího je nehorší.

Zmiňovaný Pavel napsal (Filipským 3:8): „To, čím jsem se dříve vychloubal (jako farizeus) - to dnes považuji za hnůj!“ A podotkněme, že Pavlova řečtina zněla jeho čtenářům mnohem expresivněji, než si dovolí český biblický překlad...

A jinde (Galatským 2,21) řekne Pavel ten nejzávažnější důvod, proč jej přijetí Ježíše vedlo k rozchodu s moralistickým pojetím náboženství: „Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze plnění pravidel, pokud by spása by byla jako odměna za dobré a poslušné chování, byla by Kristova smrt zbytečná.“

Bereme vůbec my, křesťané, vážně to, co vyznáváme - totiž že Kristus „zemřel za naše hříchy“? Bojím se, že jsme dobře zabydlení v zatuchlém smetišti moralismu, záslužnictví, souzení druhých, zkrátka ve farizeismu. Je v něm příjemný smrádek a příjemné teploučko.

Navenek však šíříme oprávněný dojem, že je nám Kristova smrt ukradená, protože do nebe se přeci leze po šprušlích žebříku vlastní spravedlnosti a dobráctví. A když ještě vezmeme tu naší skvělou představu o nás samotných pěkně do ruky a exportujeme ji třeba do Iráku, jako zmínění američtí evangelikálové, kteří svým značným politickým vlivem podporují - či podporovali - současnou administrativu USA, pak nám budiž sám Bůh milostiv.

A nakonec ještě něco. Zmiňovaní američtí fundamentalističtí kazatelé jsou vesměs baptisté. Aby moje psaní nevyznělo jako kritika baptismu jako takového, odkazuji na skvělý článek poctivého baptisty Petra Macka a cituji z něj alespoň toto:

Tolik Macek. A pro toho, kdo se dopracoval ve čtení až sem, už jen závěr našeho podobenství, v němž Ježíš shrnuje: „Každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, a kdo se pokořuje, bude povýšen.“

Tak co my, křesťané, na to?

Amen