Dějiny přinesly těmto fašistickým a pravicovým uskupením jedinečnou příležitost v roce 1938. Po podepsání Mnichovské dohody až do března 1939 mohly českomoravští pravičáci a fašisté předvést svou politiku v praxi. Zde můžeme uvést pro stručnost pouze některé méně známé příklady.

Například v Plzni provedla pravice na radnici převrat a zbavila se nenáviděného starosty Pika (starostou za ČSSD 1919-1938). V jejich tisku byl napadán pro údajnou korupci z doby svého vládnutí, byla mu vyčítána shovívavost vůči místním "bolševikům", jejichž strana byla Beranovou vládou zakázána. Po příchodu Němců byl Pik okamžitě zatčen spolu s řadou tehdejších českých osobností a propuštěn teprve po dramatickém zhoršení zdravotního stavu.

Němečtí antifašisté, kteří prchali z území, obsazeného po Mnichově, mají zdokumentovány případy fyzického napadení po příchodu do Plzně, kdy byli označování a štváni místní pravicí jako "židobolševici". Vůdčí osobností těchto štvanic byl plzeňský arciděkan, takto vůdce místní Vlajky (české fašistické organizace).

Ve výčtu by se dalo pokračovat. Ve stručnosti lze říci, že česká pravice a český fašismus z velké části uvítali možnosti, které jim dějiny, byť na krátkou dobu, poskytly, aby mohli zatočit s bolševiky, Židy a Cikány. Stejně lze tvrdit, že nikoli nevýznamná část osob s českou pravicí a fašismem spojených uvítala pokračování své politiky v činnosti okupační správy Velkoněmecké Říše v Protektorátě Čechy a Morava.

Zvláštní místo v české pravicové a fašistické politice zaujímá vztah k Sovětskému Rusku, později SSSR. Ten se u mnohých osobností utvářel, podobně jako u komunistů, již v Rusku za první světové války a v tamní válce občanské. Nejznámější je jméno pozdějšího generála Gajdy, který se ovšem za okupace s Němci nezkompromitoval.

Je známo, že například významný český politik Karel Kramář prosazoval československou účast na intervenci v Rusku v rozporu s politikou Benešovou, resp. Masarykovou. Tento rozpor a Kramářův celkový neúspěch v prvorepublikové politice do značné míry ovlivnily zahraničně politické koncepce české pravice i třeba jejich poměr k otázce česko- slovenské. V době německé okupace se pak řada českých fašistů dožadovala účasti na tažení proti SSSR a když to nešlo cestou účasti protektorátní armády, hlásili se do Wehrmachtu i SS.

Václav Černý označuje ve svých pamětech (1938 ÷ 1945) období od Mnichova do března 1939 za první naši zkušenost s totalitním režimem.

Smyslem této úvahy je upozornit na to, že když teď budeme mít oficiální ústav na zkoumání totalitních režimů, nemělo by se na tento první zapomínat.

V disidentských kruzích jsem se v osmdesátých letech setkal i s výše popsanými názory a považoval jsem to tehdy za výstřelek některých jednotlivců. Zvláště mě jako masarykovského republikána udivovaly názory rázu monarchistického, kritika josefínství a tereziánství, potažmo francouzské revoluce, kde podle kritiků ten bolševismus vlastně začal. A hle, v sobotu jsem se v jistém komentáři nejčtenějšího listu právě to o francouzské revoluci dočetl.

Bude tedy dobře si připomenout, že když někdo něco napíše, prohlásí, například, že zatočí s cikány, s bolševiky a tak dále, a když pak své výroky všelijak omlouvá, zmírňuje, že to tak nemyslel, že tu byli docela nedávno jeho předchůdci, o nichž se také říkalo, že to tak nemyslí -- a přece mysleli a konali.