Iva Jonášová z rádia odešla, na její místo nastoupil Petr Schwarz, vzděláním teolog. Změna redaktora měla přinést zkvalitnění obsahové úrovně pořadu a jeho oživení zvaním dvou hostů různého profesního původu současně. Myšlenka dvou účastníků se mi líbila. Předpokládal jsem, že to budou osobnosti s protikladnými názory, jež pořad oživí svými spory.

Byl jsem proto zvědav na první duel předsedy spolku Šalamoun Johna Boka s neznámým protivníkem na neznámé téma. Přesněji: John Bok před odchodem do rádia nevěděl, kdo a co ho tam čeká, protože byl několik dní mimo Prahu mimo signál internetu a mobilního telefonu a redaktor se s ním nemohl řádně domluvit. Až při poslechu jsem se dověděl, že jeho protivnicí je mladá právnička JUDr. Michaela Kozlová, pražská advokátka a učitelka forenzních disciplin na Právnické fakultě Západočeské univerzity, členka zastupitelstva městské části Praha-Dolní Měcholupy, činná také v Krajském výkonném výboru ČSSD Pražského kraje. Námětem mělo být vymezení pojmu "právní stát" a označení jeho největších problémů u nás.

Připadá mi, že zvládnutí tak širokého námětu bylo nad možnosti formátu třicetiminutového diskusního pořadu. Nebudu se proto obsahem zabývat. Kdo ostatně má zájem, může si jej poslechnout z archivu rádia. Pokud se týče vlastního provedení, byl jsem zklamán. Po dynamickém hlasovém projevu Ivy Jonášové se mi zdál dvouminutový úvod Pavla Schwarze beznadějně šedivý. Chválím jej ale za bezchybnou spisovnou češtinu, jaká se hned tak neslyší. Naproti tomu mu musím vytknout šíření nesprávné informace o nedostupnosti právních předpisů na internetu, přesněji na bezplatných portálech, kterou zdůraznil tím, že se jí zabýval dvakrát. Tvrdit něco takového, když máme celou sbírku zákonů bezplatně na internetových stránkách ministerstva vnitra, je na pováženou. Nepovažuji za šťastnou ani volbu účastníků, přesněji: mám zato, že použití Johna Boka, zkušeného praktika v oblasti analýzy trestních případů a znalce poměrů ve vězeňství, k debatě o velmi obecném a neurčitě vymezeném námětu se mi zdá plýtváním silami.

Při vymezení hlavních problémů našeho právního státu dal Petr Schwarz přednost dámě. Už nikdy se tak nedovíme, kudy by se debata ubírala, kdyby začínal John Bok. Takto jsme slyšeli, že hlavním problémem je přebujelost soustavy právních předpisů, "taková malá džungle" či dokonce "bramboračka", která vznikla během 15 let (neznámo, od jakého výchozího bodu). Nicméně paní advokátka na přímou otázku Petra Schwarze sebevědomě odpověděla, že by "byla setsakramentsky špatný advokát", kdyby se v ní spolehlivě nevyznala. Přiznám se, že jsem od různých významných obhájců slyšel výroky poněkud skromnější, ale budiž. Překvapilo mě, že jí John Bok přitakal. A tak pak probíhala celá další debata -- místo střetu rozdílných koncepčních přístupů se konala přímo selanka, v které se mladá advokátka s věčným buřičem Johnem Bokem vzájemně upevňovali ve svých názorech.

Jsem laik, v praxi aktivisty spolku Šalamoun se pohybuji převážně v oblasti trestního a ústavního práva a předpisů, které s nimi funkčně souvisejí. Netroufl bych si proto jednou větou definovat hlavní problém českého právního státu, či spíše překážky, jež znemožňují, abychom jej mohli považovat za plnohodnotný. Myslím, že problémů je více a lze se přít o to, který je určující. V úzké oblasti trestního řízení nevidím hlavní potíž v přebujelosti předpisů. Je pravda, že dva základní zákony -- trestní zákon a trestní řád -- pocházejí z r. 1961 a do dnešní podoby se dostaly četnými novelizacemi. Proti trestněprávním předpisům např. Rakouska nebo Německa jsou ale poměrně mladé a po odstranění různých ustanovení režimně-ideologického rázu se od nich obsahově zásadně neodlišují. Za větší problém považuji zachování sovětské struktury orgánů činných v trestním řízení, převzaté v padesátých letech. V ní je pánem přípravného řízení státní zastupitelství (prokuratura), zatímco v zemích tradičního kontinentálního práva to je vyšetřovací soud, jehož dohledu a pokynům jsou podřízeny rovnoprávné strany trestního řízení ( u nás se obhájcům zdá o rovnoprávnosti s policisty a státními zástupci jen v nejrůžovějších snech). Další problém vidím v potlačení smyslu pro odpovědnost policistů, státních zástupců a soudců, jejich naprosté beztrestnosti za nedbalostní nebo vědomé zneužívání moci. Zakořenila se představa, že propuštěním nevinně stíhaného z vazby nebo zrušením vadného rozsudku v nápravném řízení je vše napraveno a odpuštěno.

Úvahy o tom, že určitá část vazebně stíhaných by se do vazby nikdy nedostala, kdyby ti, již je do ní uvrhli, plnili svědomitě a s rozumem své služební povinnosti, a že by tedy činitelé, kteří rozhodli o nadbytečné vazbě měli být voláni k odpovědnosti, se považují za svatokrádežné. Poklesek žalobce, který z nedbalosti, hlouposti, podjatosti či jakéhokoli jiného důvodu podal obžalobu, na jejímž základě se musel podrobit soudnímu řízení obžalovaný, později soudem zproštěný obvinění, se považuje za vyřízený a zapomenutý vydáním zprošťujícího rozsudku. Žalobcům se mlčky přiznává právo obtěžovat obžalovaného i soud obžalobou, opírající se o nedostatečné, procesně nepoužitelné nebo dokonce nezákonně obstarané důkazy. Soudcům se přiznává právo beztrestně upravit soubor důkazů do virtuálního obrazu skutkového děje, jenž odpovídá jejich předem dané představě a přání poslat obžalovaného za každou cenu za mříže, popř. ho tam ponechat, když už byl jednou odsouzen nižší instancí.

Za všechny zmiňované případy uvedu jako příklad z poslední doby jediný: nejmenovaný krajský soud poslal na deset let za mříže mladíka, obžalovaného z vydírání a vraždy prostitutky, bez přímých důkazů, v podstatě jen na základě rozporného znaleckého posudku dráhy padajícího těla. Zanedbal při tom záměrně důkazy, jež vyvracely závěry znaleckého posudku a nepřihlédl k alternativnímu posudku, který obstarala obhajoba. Ústavní soud provedl vlastní dokazování a zrušil rozsudek ve výroku o vině za vraždu. V novém řízení u původního obecného soudu byl mladý muž odsouzen za vydírání k 18 měsícům odnětí svobody.

Z původního trestu mu tedy bylo uloženo osm a půl roku maření nejlepších let života neoprávněně. Novým rozsudkem je vše vyřízeno. Soudce, kteří vynesli nesprávný rozsudek, svědomí netrápí, a do konce své kariéry ještě určitě pár takových vydají. Není ovšem jisté, že jejich oběti budou mít to štěstí, že se dočkají záchrany Ústavním soudem ČR. Možnost, že by nějaký revizní orgán přezkoumal z hlediska osobní odpovědnosti postup policie, žalobce a soudu, jímž se dospělo k tak nápadně vadnému rozsudku, prakticky nepřipadá v úvahu. Naše zákony s takovou možností nepočítají a ani neexistuje specializovaný orgán, který by mohl komplexně postihnout všechny tři články trestního řízení v jejich vzájemné návaznosti. Samozřejmě, mohlo by se do toho pustit místně příslušné státní zastupitelství -- ale setrvačnost myšlení a síla stavovské solidarity jsou zárukou, že na takovou myšlenku ani nepřijde.

Absence smyslu pro odpovědnost v řadách příslušníků orgánů činných v trestním řízení se projevuje i v tom, že zejména policie a státní zastupitelství občas vstupují do politiky jako činitelé s významným politickým vlivem, byť někdy možná nevědomě. Kriminalizace bývalého unionistického ministra Vladimíra Mlynáře a zejména spektakulární zásah později sesazené nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové proti exministrovi spravedlnosti Pavlu Němcovi měly určitě neblahý vliv na postavení Unie svobody v očích voličů. Do stejného soudku patřilo trestní stíhání pánů Dalíka a Večerka, okázale unesených policií ve vrtulníku k výslechu do Ostravy, jež mělo poškodit ODS. Nehorázné bylo předložení tzv. Kubiceho zprávy a její následné uveřejnění, jež možná poškodilo před volbami sociální demokraty, ale v dalším vývoji může srážet body voličské přízně občanským demokratům. Záporný vliv na důvěru voličů k politickým stranám, jež právě drží silová ministerstva, mají jistě i takové kauzy, jako "biolíh", útěk Radovana Krejčíře, zmizení odsouzeného Tomáše Pitra. Zvláštní je případ vicepremiéra Jiřího Čunka, který má jistě záporný vliv na důvěryhodnost vlády, koalice a KDU-ČSL, ale primárně jej nerozpoutaly orgány činné v trestním řízení, nýbrž obyčejná lidská zášť. Vskutku ničivé politikum z něj ale patrně bez uvědomění možné politické odezvy udělala až nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká, která povzbudila opozici a také některé nezávislé činitele ke kritice vlády za tolerování jejího zásahu do případu.

Všechny tyto případy se mohou dít jen proto, že dosud žádný odpovědný činitel trestního řízení nebyl za kriminalisticky pochybně odůvodněný skutek s následným politickým účinkem bleskově postaven mimo službu a bez dlouhých průtahů pohnán před trestní senát. V demokratickém právním státě si orgány činné v trestním řízení prostě nesmí dovolit "rozjíždět" důkazy řádně nepodložené akce, jež mohou působit na veřejné mínění a ovlivnit tak volební výsledky. Okolnost, že jim přesně opačné výstřelky vlády trpí bez ohledu na to, zda na ministerstvech spravedlnosti a vnitra právě sedí občanští demokraté nebo socialisté, je důkazem nezakotvenosti českého právního státu.