Díky ní si můžeme vážit i nejzarputilejších názorových odpůrců. Daniel Kaiser, publicista, jehož srdce bije pro ODS, 6. června v Lidových novinách napsal, že „účast v americkém raketovém deštníku s sebou automaticky ponese určitou emancipaci na našich evropských partnerech“ a že „nemá smysl zastírat, že radar jde proti ideálu federální Evropy“. Konečně zaznělo nahlas, co pravicoví politici (zejména Alexandr Vondra, Jan Zahradil, Mirek Topolánek a Karel Schwarzenberg) dosud naznačovali leda posunky. Buď, anebo. Integrovaná Evropa, nebo radar. Náročné partnerství v rámci Evropské unie a NATO, anebo pohodlné vegetování pod americkými křídly.

Co na tom, že Washington bude vždy v krizových situacích vytáčet jako první linku Londýna, Berlína, Paříže, ba i Moskvy, a až poté Prahu. Tápeme i nad slovy George Bushe, minulý týden evidentně zaskočeného studenoválečnictvím některých zdejších státníků, že už si přeci nemusíme vybírat, zda se přátelit s Američany, či Rusy, že můžeme stejně dobře vycházet s oběma. Vysvětlujte to však panu Kaiserovi, považujícímu větu šéfa německých sociálnědemokratických poslanců Petera Strucka, že „Berlín by si měl udržovat stejnou vzdálenost od Washingtonu jako od Moskvy,“ za skandální... Anebo Mirkovi Topolánkovi, domnívajícímu se, že „pokud by se USA vzdaly nyní zamýšleného umístění radarového zařízení v Česku, mohlo by být Putinovým pokusem znovu získat střední Evropu jako sféru ruského vlivu...“

Zdá se, že jsme texasštější než pravý Texasan. Když zástupce šéfredaktora v Mladé frontě Dnes komentoval pražský Bushův projev, tetelil se blahem. Napsal: „Vždyť co se dá namítat na podobné věty jako: Tolerování tyranie je chybou. Nesmí se v 21. století opakovat. Či: Svoboda je touha duše. Nebo: Měnit svět je těžké a někdy se to zadrhne.“

Také na sčítání v textu Viliama Bucherta došlo. Citujme dál: „Dvaadvacet potlesků za 32 minut. I to projev George W. Bushe na konferenci o demokracii a bezpečnosti v pražském Černínském paláci. Jistěže, v sále seděli Bushovi příznivci a neustále tleskali. Ale Česko podobný projev dlouho nezažilo a nezažije. Důvodů je hned několik. Především těžko bylo s Bushem v něčem nesouhlasit. Jeho pojetí svobody, demokracie a lidských práv se sice mnohým nelíbí, ale jak předvedl, je to postoj, který souzní s myšlením mnoha Čechů. Zejména proto, že jsme zažili desetiletí komunistické totality a dokážeme daleko citlivěji některé situace posoudit ve srovnání se svobodou zmlsanými Západoevropany.“

Tolik z článku Viliama Bucherta. Na projev amerického prezidenta však lze pohlížet i jinak. Fráze vedle fráze, klišé vedle klišé. Dokázal aspoň, že nikoli české diskuse nad radarem, ale snaha upevnit vazbu USA na postdisidentské demokratické kruhy ve střední a východní Evropě byla hlavním důvodem návštěvy u nás. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že George Bush chtěl hlavně ocenit ty, kteří už léta bez rozmyslu papouškují teze neokonzervativních ideologů.

Přesto se nemohu zbavit podezření, že se nad námi v ústraní Bílý dům usmívá coby nad hujery, nadšeně drancujícími vlastní zahrádku. Tam, kde Poláci tvrdě smlouvají a žádají participaci USA na posílení domácího armádního potenciálu, stojí Češi v uctivém předklonu, pějí ódy na „prapor hvězd a pruhů“ a doufají, že aspoň ta snazší víza do země zaslíbené dostanou. A aby to šlo hladčeji, najmou si k prosazení této životní nutnosti za 100 000 korun měsíčně „konzultantskou“ firmu Dutko Worldwide, jejíž středoevropskou expozituru (čile se zajímající mimo jiné o společenské změny na Ukrajině či v Bělorusku) shodou náhod donedávna řídil dnešní vicepremiér Alexandr Vondra. Jakýpak střet zájmů? Vždyť pořád kráčíme za vizí rozšiřování pásma svobody, demokracie a bezpečnosti od Západu na Východ! A kdo nejde s námi, jde proti nám. Třeba stále o něčem diskutující Evropská unie.

Debaty o integraci Evropské unie a o budování radarové základny spolu úzce souvisí. V již zmiňovaném článku to Daniel Kaiser vystihl naprosto přesně. Navíc trefně uvedl, že „česká účast v americkém protiraketovém deštníku se stává hlavním smyslem existence Topolánkovy vlády“. Jistě. Tak dlouho se budeme se spojenci v EU a s Evropskou komisí hádat (o pivo, emise CO₂, čerpání peněz ze strukturálních fondů), až už na nás nebude v tomto klubu nikdo zvědavý. Ústavní smlouvu pohřbíme, nebo ještě lépe – ušijeme na míru ambicióznímu a vlastní důležitostí posedlému Polsku bratří Kaczynských. Učiníme Evropskou unii vícerychlostní a budeme jen koukat, jak se mercedesy a renaulty míhají kolem našich hlemýždích embéček. Pak nám opravdu zůstane pouze naděje, že Česko přijmou za jednapadesátý stát USA, či alespoň za území Eskymáků se statutem radarového Grónska vůči Dánsku.

Úsměvy stranou. Co je horší? Být hračkou v rukou naivních fanatiků, neschopných rozumné domluvy s nejbližšími sousedy a pošilhávajících po mocném dubisku za oceánem, anebo se stát lénem vojensko-průmyslových korporací neochotných odlévat zvony a naopak bažících po výnosných zbrojních závodech z éry studené války? S radarovou častuškou na rtech se motáme ve slepé uličce.