Snacha se dlouho nehodlala smířit s tím, že by počůrávání mohla být její vina, a vůbec ji nenapadlo hledat řešení. Stačilo přece nechat dveře od toalety pootevřené, aby se Kája mohl k toaletě dostat. Nežli se případ vyjasnil a nastala náprava, bylo zapotřebí mnoha rodinných hádek, výčitek, vzájemného osočování, zákazu styku dítěte a babičky, v rodině se uvažovalo o rozvodu rodičů.

Co vyroste z dítěte, když rodina nezvládne něco tak jednoduchého a přirozeného jako je biologická potřeba člověka, když řeší i ten sebemenší problém dítěte výpraskem kvůli vlastní rodičovské neschopnosti a když to nejjednodušší řešení, jako jsou pootevřené dveře, dokáže rozbít rodinu?

Kde se bere brutalita lidí v soukromém životě uprostřed civilizované společnosti?

V posledních dnech se objevují na stránkách BL články zamýšlející se nad chováním lidí ve společnosti i nad společností českou. Jsem tomu velmi ráda, protože si myslím, že je nejvyšší čas s hledáním odpovědí začít. Velmi mne zaujal článek pana Duška. Pozastavila bych se (nikoliv kriticky) nad některými jeho větami.

Proč nepozvedáme hlas k brutalitě, kterou vidíme kolem sebe? Možná, že tady je prvopočátek lhostejnosti ke zrůdnostem společenským i celosvětovým. Všechno někde začíná a každý člověk začíná svůj život narozením a formuje své myšlení již od plínek. Dokážeme-li se lhostejně dívat na domácí týrání, na zbité malé děti, na jejich zoufalství, a ještě jsme schopni tuto brutalitu obhajovat, nemůžeme se divit lhostejnosti k lidem v lágrech a vězeních.

Žijeme-li ve společnosti, která si libuje v ponižování spoluobčanů a povyšuje ho na nutný společenský trend, nemůžeme se divit, že nás to nechává klidnými. Dobře si ještě pamatuji nástup Václava Klause do politiky a úspěšné zasetí myšlenky, že je nutné co nejrychleji rozdělit společnost na bohaté a chudé, protože to je základ kapitalistické společnosti.

Tím nedávám vinu Václavu Klausovi za všechno, co se v naší zemi děje, pouze chci poukázat na stav společnosti, kde se podobným myšlenkám dobře daří a kde se snadno uchytí zlo.

V současné době platí nový zákon, který se týká i domácího týrání. Diskutovalo se o něm i na stránkách BL, ale pouze v souvislosti možného zneužívání žen proti jejich partnerům.

Dodnes si nikdo nechce připustit, že zákon platí i pro týrání bezmocných důchodců a malých dětí. Týrání je trestný čin. Nijak se nám nedaří ho dostat do podvědomí občanů. Ráda bych si někde přečetla analýzu příčin. Vždyť kdykoliv nám někdo vykrade byt, auto či poškodí jakýkoliv majetek, utíkáme na policii a nemáme strach. Z čeho také? Krádež je přece celou společností chápána jako trestný čin poškozování cizího majetku. Jakmile si však majetek poškozuje majitel sám, je to jeho soukromá věc a nikomu do toho nic není. Úplně stejně se stavíme k rodinným příslušníkům. Starce a děti považujeme za majetek. A také tak s nimi nakládáme.

Často se pozastavuji nad slovy bohatších lidí vůči chudším spoluobčanům. Ani nehodlám popisovat slova a myšlenky některých lidí, z nichž arogance a brutalita čiší na dálku. Stav naší policie a justice těmto lidem nahrává a dokonce pomáhá. Někdy si říkám, k čemu my Češi vlastně potřebujeme nějaké SS nebo STB, klidně si vystačíme bez nich.

Jsem ráda, že se našlo dost lidí, kteří mi napsali své názory k mému článku o českých bestiích a popsali mi své vlastní zkušenosti. Pouze jeden čtenář se pozastavoval nad tím, zda slova Adolfa Hitlera patří na stránky BL.

Patří. Kvůli tomu, že nás k učení nabádal Vladimír Iljič Lenin a to hned třikrát, se také nepřestaneme učit.

Naopak mne potěšil dopis jednoho středoškolského profesora -- vnuka českých emigrantů žijících dnes v Kanadě, ve kterém mi sděluje: "Viděl jsem už hodně šklebů, ale v tom českém je něco zvláštního, co nedokáži popsat."

Během posledního roku jsem se více zaposlouchala do vět, které pronášejí naše děti v různém věku. Naše děti žalují a my je neslyšíme. Pokud už žalují a volají o pomoc příliš hlasitě, okřikujeme je a trestáme za to, že nás obtěžují. Co takovému dítěti zbývá ? Vyrovnat se s problémy po svém. Některé děti psychicky labilnější páchají sebevraždy (netýká se to samozřejmě pouze dnešní doby ani pouze naší společnosti), většina dětí řeší své problémy mstou na druhých. Na rodičích, prarodičích, učitelích, spolužácích, spoluobčanech. Pro nic za nic naše republika nezaujímá první místo v týrání dětí. A bude stoupat i počet týraných důchodců.

Máme se mlácených dětí zastat, nebo je to soukromá záležitost rodičů?*) Je těžké bojovat proti něčemu, čemu člověk nerozumí, je těžké napravovat následky situací, které nedokážeme zanalyzovat a vyhodnotit. A odborníci mlčí. Média vyhledávají senzace a vůbec nedávají prostor odborníkům, aby chování účastníků čtenářům vysvětlili. Tedy pokud vůbec nějaký odborník se touto problematikou zabývá. Kdo tedy pomůže rodičům hledat vhodné výchovné postupy? Jak máme v rodinách takové situace řešit, když problematice dnešní společnosti vůbec nerozumíme? Jestliže Česká televize dokáže natočit seriál k bezpečnosti silničního provozu, může také natočit seriál k současné výchově dětí.

V současné době jsem přímou účastnicí řešení případu týraného dítěte. Jsem zděšená systémovým postupem v naší zemi, ale také názory některých spoluobčanů. Přes veškerý pocit nekompetentnosti úředníků se jich musím zastat, nemají totiž žádné potřebné pravomoci ani potřebné zkušené odborníky z oboru psychologie.

Řekla bych, že se lidé dělí zhruba polovinou na ty, kteří situaci alespoň chápou nebo se snaží pomoci radou, ale bohužel i na ty, kteří mají dost brutální názory a násilí na dětech schvalují.

Zoufalství přímých účastníků, kteří zůstávají osamocení ve svém boji, kteří musí čelit psychickému nátlaku, jaký nikdy nepoznali, řešit situace, o kterých nikdy neslyšeli, čelit nedůvěře a podezírání, učit se zajišťování důkazů a poslouchat, jak jsou hloupí a neschopní, protože důkazy nejsou dokonalé a věrohodné, čelit nátlaku obviňování ze lží a z podvodu a tak dále a tak dále.

Jestli chce někdo na vlastní kůži zažít skutečnou válku v občanském životě, pokuste se dostat týrané dítě z rukou tyranů. Nemám na mysli válku s úřady, ale válku mezi občany navzájem. Zažijete něco, o čem se vám ani ve snu nezdálo, co jste si ani v té nejbujnější fantazii neuměli představit. Zažijete všechny emoce, o kterých jste ani netušili, že je máte.

Poznáte dokonale, v jaké společnosti žijete. Poznáte především sami sebe. A budete se divit při pohledu do vlastního zrcadla. V jednu chvíli mě dokonce napadla myšlenka, že jsem vděčná za zkušenost se socialistickou bezpečností, připadalo mi to jako dobrý trénink, ale nikdy dříve by mne nenapadlo, že se mi to bude ještě někdy hodit.

Setkávám se často s názorem, že brutální jsou naše děti a dospělí jsou jejich oběti. Stěžují si především učitelé, aniž by si položili otázku, kde se stala chyba, aniž by hledali příčiny především sami v sobě. Setkávám se často s názorem, že je potřeba tvrdých a důrazných trestů dětí, článek o trestech dětí se objevil i na stránkách našich deníků. Brutalitu děti ale nezískaly potravou nebo nějakým očkováním. Děti, především ty nejmenší, jsou jako opičky, opičí se po dospělých a dělají to, co vidí a slyší, co jim je předkládáno jako správné.

Učí-li majitel firmy své děti, jak se mají chovat k zaměstnancům, bude se tak chovat i ke svým spolužákům a ke všem dospělým, a to je myšleno v dobrém i ve zlém slova smyslu. Mučí-li rodiče své dítě fyzicky nebo psychicky či obojí, nemůžeme se divit, že takové jednání je pro dítě přirozené a aplikuje ho do svého života. Ptejme se tedy, kdo to ty děti učí a kdo jim dává pocit naprosté svobody a beztrestnosti.

Jsme to my, kdo děti učí lhát a podvádět, jsme to my , kdo jim dává do rukou důkazy o bezmocnosti úřadů a policie, o bezmocnosti státu chránit oběti násilníků. Každé malé dítě dnes ví, že se mu nemůže nic stát, protože se vůbec nic nestalo jeho tyranům. Nikdo neochránil jeho, když byl týrán, nikdo mu nevěřil, nikdo neslyšel jeho volání o pomoc. Zatrpknulo vůči všem a zjistilo, že odplata formou řetězové reakce je jediným a nejlepším lékem na bolavou duši.

"Jájismus pěstovaný v naší vesmírné kolonii vypěstoval jedovaté ovoce. Chutná zprvu sladce, ale po chvíli kousání zhořkne navždy" -- píše pan Dušek.

A já musím položit otázky :

Na co jsme našim příslušným odborníkům hradili vzdělání z našich daní, když je naše současné problémy vůbec nezajímají?

K čemu máme ve společnosti odborníky jako státní zaměstnance placené z našich daní, když se nezajímají o současné problémy společnosti?

Zajímá vůbec někoho život našich občanů z pohledu soukromých rodinných problémů?

Odpověď, že to není tak jednoduché, jak si my občané představujeme, nepřijímám.

Jednoduché to v životě ani v zaměstnání nemá většina z nás. Nepřijímám ani odpověď, že soukromé problémy si musí každý řešit sám a především sám hradit. Naše děti jednou budou řídit naši společnost, a protože nás budoucích důchodců bude přibývat, měli bychom se už dnes začít starat o to, kdo se jednou postará o nás.

Zatím ve společnosti narůstá lhostejnost a brutalita vůči dětem i přestárlé generaci. Narůstá brutalita našich dětí a každá základní škola má s dětskou brutalitou stále větší problémy.

Minulý týden se ve zprávách objevila informace o petici občanů, kteří odmítli mít v blízkosti svého bydliště domov důchodců. Je to dobrý příklad pro mládež ?

Kdy si začneme klást otázku, kde se brutalita ve společnosti vzala a jak jí léčit ? Nebo budeme zase čekat, že se to nějak vyřeší samo, a pak plakat nad rozlitým mlékem a hledat příčinu tam, kde nikdy nebyla ?

*) Pozn. JČ: Ve Skotsku je zákonem zakázáno bít děti do věku tří let a děti nad tři roky se nesmějí bít žádným nástrojem.